20. 6. 2023 - úterý

   Po ránu bylo na všechno dost času, protože na vodu se vyjíždělo až po desáté hodině. Dopravu zabezpečili pánové Zdeněk a Jura. Zdeněk půjčil dodávku a Jura nás dovezl do Háje. Odpoledne pak pro nás zase přijel. Dodávka byla upravena pro přepravu osob. Věci z úložného prostoru byly vyhozeny a na obě boční strany byly instalovány dřevěné lavice a křesílko. Takže se na každou stranu usadilo pět osob a zbylé dvě, tedy Tomani, se vezli v kabině řidiče. Usadil jsem se vzadu, naštěstí hned u dveří. Zdeněk tvrdil, že se nemůžou otevřít. Sám seděl naproti mně, a protože v dodávce nebyla žádná okna ani ventilační otvory, větral tak, že svoje křídlo dveří držel pootevřené. I tak bylo v autě na padnutí. Vedro, dusno a dělalo se mi nevolno. Zdeněk proto usilovně mával dveřmi a snažil se dovnitř nahnat trochu čerstvého vzduchu. Až do té doby, než jej někdo upozornil, že by těmi mávajícími dveřmi mohl sejmout cyklistu, kterého budeme předjíždět. Na více frekventovaných silnicích se ale neotvíralo vůbec. Co kdyby jela okolo policie? Těžko bychom vysvětlovali, jakou homologaci mají naše sedačky. A možná by nám ani nevěřili, že nejsme běženci z Rumunska. Oblečeni jsme na to rozhodně byli. Se světem nás pak spojovalo jen malé zamřížované okénko do kabiny řidiče. A to nám ještě Jolana občas z žertu zakrývala. Připadal jsem si jak nějaký mukl, s nímž si každý může dělat, co chce.

  Otík navigoval a Jura nás opatrně vezl směrem na Moravičany, Mohelnici, Třeštinu a konečně Háj. Vylezli jsme z auta u malé vodní elektrárny. Krátce po nás dorazila i dodávka firmy Tydra, která za sebou táhla na vleku šest lodí. Mladý kluk nám lodě předal. A k tomu i pádla, barely a tři záchranné vesty. Původně jsme chtěli vest víc, ale holčina, která byla taktéž placená firmou Tydra, nás upozornila, že kdo bude přistižen, že na vestě sedí, zaplatí pokutu 200 Kč. Pokud chceme sedáky, tak dostaneme sedáky. Nedostali jsme nakonec ani jeden.

   Osádky lodí: Otík a Jolana, Bob a Lenka, Jemnostpán a Kačka, Vojevůdce a Pivoš, Zdeněk a Táňa, Pepa a Maruška.

   Dodávka odjela a my si spustili lodě do náhonu. Postupně jsme vyplouvali. Opět jsme jeli s Maruškou poslední, a tak mohu konstatovat, že počet lodí byl přesný a žádná nezbyla. Na hodinkách jsem vyzkoušel novou aktivitu. Musel jsem vybrat něco z balíku vodních sportů. Na výběr jich bylo nepočítaně. Například windsurfing, surfing, kite boarding, wake boarding i kajak, ale kánoe tu nebyla. Vybral jsem tedy lakonické konstatování „Loď“ s ikonou motorového člunu. Tvůrci softwaru asi předpokládali u aktivity „Loď“ alias motorový člun jinou rychlost, než jakou jsme se pohybovali. Bez brýlí jsem nepřečetl drobné texty na displeji, ale čísla hovořila jasně. Rychlost se pohybovala okolo dvou kilometrů za hodinu. Také ujetá vzdálenost přibývala jen velmi pomalu. Blížili jsme se k cíli a hodinky ukazovaly asi pět kilometrů. Jemnostpán to zdůvodňoval nepřesností GPS, která v říčních meandrech asi není dokonalá. Až když jsem si vzal brýle, zjistil jsem, že hodinky jsou nastaveny na námořní míle. Pak všechny ty hodnosty začaly dávat smysl. Pro jistotu jsem to ale přestavil na kilometry a kilometry v hodině. V uzlech se mi počítat nechce.

   Samotná vodácká výprava moc akční nebyla. Většinou šlo o pádlovačku po klidné vodě a pokud jsme narazili na jez, byly celkem čtyři, tak jet se nedal a museli jsme přetahovat. U prvního jezu jsme lodě vytáhli po strmém břehu plném kopřiv nahoru na cestu k podivné budově. Protože už jsem byl na břehu, když Bobasjuci teprve přistávali, chytil jsem provázek na přídi jejich lodi a držel ji tak, aby Lenka mohla vystoupit. Za dobrotu na žebrotu. Lenka se odrazila od lodě tak moc, že kánoe poslušna zákonu o akci a reakci se začala od břehu vzdalovat, takže Lenka měla jednu nohu v lodi a druhou už na břehu. Provedla gymnastický „provaz“ a i když si nechtěla namočit boty, tak musela. Ještě jsem dostal vyčiněno, že jsem nedržel loď dost pevně.

   Někde za zmíněnou budovou jsme chtěli lodě zase spustit, ale přístup k vodě nebyl nic moc. Až když Maruška obešla zaparkovaný obrovský bagr, jakousi stezku k vodě nalezla. Jeli jsme dál. Okolo na březích rostl bolševník velkolepý. Velká invazivní bylina, která by měla být mýcena. Zde ale prosperovala evidentně dobře.

  Zajímavým zážitkem na další plavbě byl kmen ležící do dvou třetin řeky. Objet ho bylo možno jen zleva. Tam zamířily všechny lodě. Všechny, až na tu Bobovu. Bob chtěl ten padlý strom podjet v místě, kde byla skulina vysoká asi třicet centimetrů. Situaci dost podcenil. Tou škvírou se neprotáhl a zkoušel se stromu chytit rukama. Loď se okamžitě začala plnit vodou, takže její osádka byla nucena vystoupit. Bob měl sice nastudovanou scénu z filmu „Svatební cesta do Jiljí“ a po vzoru Josefa Abraháma se chytil stromu a chvíli visel, ale jakmile mu naběhly žíly, vzdal to a seskočil do vody. Hloubka tu nebyla.

   U žádného jezu nebyly schůdky, ani upravený břeh. Šlo o boj s přírodou. Možná to mělo zpestřit vodákům výlet. Blížili jsme se k jezu č. 2. Maruška už byla nervózní. Ne kvůli jezu, ale kvůli naší dceři Petře, která dělala státní zkoušku.

   U dalšího jezu jsme opět vytáhli lodě na břeh a táhli je po hlíně a trávě pod mostem s železniční tratí. Poprvé jsem tu viděl Pendolino. U nás v Třebíči to nejezdí a nikam dál se nedostanu. Za mostem ale byla pěkná loučka s bufetem. V něm obsluhovala ta holčina z Tydry. Celou cestu nás doprovázela a sledovala, zda někdo nesedí na vestě. Tady ale čepovala pivo a ohřívala párky v rohlíku.

   Bobasjuci se trochu osušili a Maruška pořád popocházela po louce s mobilem u ucha. A pak přišla ta super zpráva, že Peťa má zkoušku za sebou a získala titul Ing.

   Pokračovali jsme v plavbě dál. Čekal nás další jez. Opět jsme přetahovali, lodě pak spustili na vodu po šutrech, jimiž byl břeh vyskládaný. A právě zde se stal ten nejzábavnější zážitek. Pivoš se chystal nasednout do lodě, zatímco Vojevůdce mu ji přidržoval. Pivoš se nějak do lodě dostal, ale nedosedl na sedátko, nýbrž do vody vedle lodě. Ačkoli ostatní tuto scénu pozorovali ze břehu i z lodi, nikdo nechápal, jak se mu to povedlo. Pivoš pak tvrdil, že mu Vojevůdce loď podtrhnul. Ale já byl od ní jen pár metrů a neviděl jsem, že by se loď pohnula. Jen Pivoš náhle seděl ve vodě.

   Pod posledním jezem se někteří ještě vykoupali. Já ne. Písek tu sice byl pěkný, ale všude okolo jen odpadky a odpadky. Od dětských hraček, přes podběrák až ke kazetě VHS.

   Po cca 11 km, moje hodinky udávaly 5,5 Nm, jsme vystoupili na levém břehu a lodě dotáhli na louku k hospodě Stodola naproti Rybářské baště. Holčina s dodávkou a vlekem dorazila vzápětí. Lodě jsme jí pomohli naložit na vlek a ona si je tam pak porovnala. Vypadalo to, že je přehazuje ze strany na stranu jednou rukou a kánoe ji poslouchají a rovnají se samy. Sedli jsme na zahrádce a dali si něco na pití a jídlo. Po několika dnech jsem měl konečně teplé jídlo, kterému se dá říct oběd.

  Jura pro nás přijel dodávkou. Dal si pivo a mohli jsme jet. Do Nových Zámků to bylo jen asi tři kilometry. Ale byl jsem rád, když jsme dorazili do cíle. Následovala káva a posezení venku u stolu. Během pokecu jsme sežrali poslední buchty, které dovezla Kačka, a sežrali i kus frgálu, který dodala Lenka. Pak jsem se natáhl na postel a usnul. Probral jsem se až před večeří.

   Na jídlo dnes bylo pečené kuře a rýže. Dovolil jsem si i jedno pivo (Bernard). Pak další a ještě trošku. Tolik piv jsem nevypil už hodně dlouho. Ale dnes mi chutnalo. Během večerního posezení učil Václav Kačku, jak se servírují křupky. Dokázal plastový pytlík roztrhnout a upravit tak, že z něj vznikla mistička. Asi to nastudoval při skládání origami. Dále byly hodnoceny veselé scény z vodáckého výletu. Hlavním hrdinou byl Pivoš. Vojevůdce k tomu dodal, že ať je Pivoš jaký chce, podařilo se z něj udělat člověka, který dnes umí jezdit na kole, v zimě jít na běžky a taky jezdit na lodi. Bárt dodal, že se dokonce naučil i číst.