21. 6. 2023 - středa

   Na dnešní den byl naplánován výlet auty. Já se ale domluvil s Páskovými, že s nimi pojedu na kole. Prvním cílem byla Javoříčská jeskyně vzdálená asi 15 kilometrů. Tak jsme s Radovanem, Lídou a Pepíkem vyrazili asi půl hodiny před ostatními. Jel s námi i Bob. Za Mladčí jsme odbočili z hlavní silnice doleva a začali stoupat. Značka udávala 12 %. Ráno bylo příjemně pod mrakem, teď ale opět nastal pařák. Pěkně jsme se zapotili. Projeli jsme Měrotín, Slavětín a až za vysílačem nás čekalo prudké a dlouhé klesání na parkoviště u památníku Javoříčské tragédie (5. května 1945 totiž jednotka SS postřílela všechny muže z Javoříčka).

   Kola jsme zamkli u stromu a spolu s ostatními šlapali do kopce k Javoříčské jeskyni. Koupili jsme si vstupenky a asi půl hodiny čekali na prohlídku. Tento čas jsem využil k doplnění tekutin a sušení propoceného oblečení.

   Jen jsme ale vlezli do jeskyně, bylo mi ale rázem zima. Blbec jsem si nevzal nic na převlečení. Průvodkyně měla jen naši skupinu plus nějaké postarší manžele asi našeho věku. Měla pochopení pro Pivošovy vtípky a přecházela je bez dalších komentářů. Prošli jsme celou jeskyni a musím uznat, že je opravdu hezká a stojí za návštěvu. Kromě nasvíceného krasového závoje jsme si prohlédli i řadu krápníků, které měly jména. Jednalo se o vrby, trpaslíky a čarodějnice. Jemnostpán ve všem viděl Helfštejn.

   Na konci jsme museli projít asi dvě stě metrů dlouhou a do kopce vedoucí chodbou. Byla uměle vyražená, a když jsme otevřeli dveře ven, okamžitě do nás udeřilo to hrozné horko. V jeskyni bylo příjemně, ale venku tropy.

   Přesunuli jsme se na Bouzov. Cesta podél říčky Javoříčky byla příjemná a stoupání přišlo až ke konci přesunu. Vyjel jsem s Pepíkem až k bráně hradu a zašli jsme se podívat na nádvoří. Pak jsme sjeli zpět k nedaleké hospodě. Ostatní už tu seděli. Dal jsem si taky něco na pití a od ochotného výčepního si nechal doplnit vodu do bidonu.

   S cyklistickou skupinou jsme pak valili z kopce směrem na Podolí. Za ním jsme odbočili do lesa, abychom nejeli po silnici, kde nebyl žádný provoz. V lese jsme jezdili pod Pepíkovým vedením sem a tam, nahoru dolů, kopřivy nekopřivy a nakonec se přece jen vyloupli v lomu. Směna už skončila, tak jsme podlezli asi pět závor, ignorovali výstražné a zákazové tabulky a ještě se s nimi nadrzo fotili. Do Loštic už to bylo jen kousek. Minuli jsme koupaliště a dojeli na náměstí, kde jsme zbytek výpravy nalezli v hospodě U Coufalů. Zde jsme poobědvali a většina z nás pak šla naproti do Muzea olomouckého tvarůžku.

   Expozice to byla zajímavá a pěkně udělaná. Zajímavý byl životopis jednoho s posledních majitelů Aloise Wesselse. Ten během II. světové války bojoval snad všude. Jako uprchlík se dostal do Izraele a přežil potopení lodi s uprchlíky. Bojoval u Tobruku, vyloďoval se ve Francii a bojoval u Dankuerque.

   Krom exponátů tu běžely i filmy o výrobě tvarůžků a historii Wesselsovy rodiny. Mě ale nejvíc zaujal hodně hlasitý kreslený film o tom „Jak šel Loštický tvarůžek do světa“. Nic se mu nedařilo. Neuměl se prezentovat, neuměl se zbavit slevy. Ale nakonec v závěrečném závodě všechny ostatní sýry zachránil. Chedara ze struhadla, parmezána z bludiště, slice z pánve atd. Nakonec v závodě zvítězil a jako king se vrátil do Loštic.

   Z muzea se vycházelo přes podnikovou prodejnu. A pak jsme na náměstí čekali a čekali, až skončí s prohlídkou muzea i ostatní cyklisté. Po pěkné cyklostezce jsme vyrazili směrem na Moravičany. Odbočili jsme na Doubravici a za ní nás předjel cyklista na silničce. Měl sice bříško a kila navíc, ale neměl tak velký valivý odpor. Radovan zavelel zavěsit se. Pepík šel tedy za toho silničáře do háku a Radovan s Bobem se zařadili za něj. Já to nedal a pak jsem usilovně šlapal a šlapal, abych se taky svezl. Dvakrát se mi podařilo peloton dohonit a dvakrát jsem odpadl. Lída zůstala kdesi daleko za námi. Na další křižovatce jel ale borec rovně, zatímco my už museli odbočit k Novým Mlýnům, kde jsme přejeli most přes Moravu a pak jeli po modré značce až do Nových Zámků. I na tomto lesním trailu jsem se za ostatními neudržel. Občas mi hlavou proběhne myšlenka: „Co kdyby za tou zatáčkou někdo šel?“ Podvědomě přibrzdím a už jsem v prčicích.

   Ve dvoře už panoval čilý ruch. Maruška s Jolanou a Táňou se chystali na výlet do Doubravského dvora na zmrzlinu. My ostatní poseděli a pokecali. Pak jsme se odebrali na večeři. Jen jsme se usadili, přišla studená vlna a s ní déšť. Ale zapršelo jen krátce. Na radaru to vypadalo jako hotové boží dopuštění a ono skoro nic. Možná jsme ale měli štěstí, protože v některých oblastech Olomoucka to boží dopuštění bylo.

   Protože občas ještě pár kapek spadlo, usadili jsme se tento večer v kuchyňce. My chlapi jsme obsadili stůl před televizí, popíjeli pivo a znalecky komentovali výkony fotbalistů do 21 let. Manželkám jsme vykázali stůl na druhém konci místnosti. Jenže ženské se bavily tak hlasitě, že naše konverzace nebyla vůbec možná. Hluk, jekot, smích. Václav se snažil ženy umlčet reprákem, který si přinesl a pouštěl hlasitě písničky na přání. Ale naše drahé polovičky to vůbec neodradilo. Naopak, přidaly na hlasitosti. Neslyšel jsem už vůbec nic. Zajímavé také bylo, že u našeho stolu běžely komunikační kanály vždy organizovaně mezi dvěma subjekty, u ženského stolu těch kanálů běželo asi sto zároveň, běžely všemi směry, křížily se, odrážely, odbočovaly, ale kupodivu vždy asi našly příjemce. Po malých skupinkách jsme se nenápadně vytratily do kuchyňky č. 2 vedle pokoje Jury a Matičky. Zde byl božský klid. Naše manželky si naší dezerce ani nepovšimly. Ale už byly taky dost na plech a vypily vše, co kdo donesl. Zapíjely skvělou zprávu, s níž přišla Jolana po telefonátu s Matějem. Synek se jí totiž pochlubil, že Jolana bude babičkou. A Otík dědečkem. Ale ten už na to má věk i vizáž a Pivoš něco o dědečkovi tvrdí již roky.

   V kuchyňce č. 2 jsme opět sledovali fotbal. Problémem bylo, kdo půjde pro další pivo. Nikomu se moc do té jámy lvové nechtělo. Tak se pil tvrdý alkohol. Lahví se sešlo dost. Jemnostpán pak pro pivo přece jen do kuchyňky č. 1 zašel a vrátil se živ a zdráv. Manželky si ho vůbec nevšimly, tak byly zabrány do řešení svých problémů. Protože sám jsem vypil jen jedno pivo, zase jsem začal ztrácet přehled o tématech a unikaly mi pointy vtipných hlášek. Například Martin se pochlubil zkušeností s Datartem. V nějaké víkendové akci si objednal sušičku. Borci z Datartu mu ji přivezli, zapojili a odvezli si starou. V tu chvíli se ostatní začali zajímat o podrobnosti a vyptávali se, kdy zase bude tato víkendová akce, že by se taky rádi zbavili staré.

   Od Hanyse stále chodily Pivošovi zprávy, v nichž pan Skřipský zjišťoval, jaké má dovézt pivo. Inka prý pracuje někde, kde se dá sud poměrně snadno a levně koupit. Nabízel Ostravar 12, Ostravar Mustang a Beskydský pivovárek. Mustang byl zamítnut, protože jsme jej zrovna dopíjeli. Vůbec Ostravar byl zamítnut. Hanys tedy zadal Ince pořadí, podle něhož měla pivo koupit. Ostravar tam byl na prvním místě. Během této konverzace jsem pochopil, že Inka pracuje v jakémsi zelinářství, nebo někde poblíž je zelinářství a v něm prodávají ty sudy. Zelinářství prý patří Inčinu švagrovi. Celé se to zamotalo ještě víc, když Pivoš uvedl, že primář Blažej si musel na Hondu Civic půjčit od zelináře Tobiáše, čímž uvedl západoněmecké soudruhy v úplný zmatek.

   Než jsem odešel, Otík si stále opakoval slova: „Rododendron, rododendron,“ pak: „Dagerotypie, dagerotypie“. Ke konci už jen drmolil a nevím, jestli by někdo rozeznal právě tato slova. Baculatá sklenice Bártova dominikánského rumu stojící před Otíkem byla prázdná. Zdeněk debatu obohatil svými zkušenostmi, jak do krabice správně zabalit turbo a jak na korbě správně štosovat pneumatiky. Ptal jsem se sám sebe, jak jsme, proboha, k těmto tématům došli? Asi přes poštu a zásilkové služby. A jak jsme se dostali k těm? Asi přes ten Datart. Prostě souvislosti mi unikaly.

   Ještě si pamatuji, že se dlouho řešilo, jak dostat prstýnek ze štěrbiny ve sprchovém koutě, kam tento zapadl Kozlovic Ivance. Debata to byla dlouhá, ale myslím, že prstýnek tam zůstal a příští rok budeme mít zase co řešit. Možná by měl Otík v pokynech pro KD 2024 uvést, že si máme dovézt magnety a trojháčky, kterými by se snad dal ten prstýnek dostat ven.