01. 07. 2013 - pondělí

 Program z Pivošovy nástěnky na dnešní den udával výlet po cyklotrailu podél Černého potoka do Vidnavy. Asi v deset jsme tedy vyrazili. Nejprve do Černé Vody, kde jsme odbočili doprava na zmíněný trail. Ještě kilometr jsme jeli po asfaltu a pak odbočili doprava na lesní cestu, která se postupně zúžila na pěšinku. Měl jsem obavy, že doprava tu bude váznout, že naše početná výprava bude brzdit jiné bikery, ale nestalo se. Jiní bikeři jezdí těžší trasy a navíc nám trail pěkně odsejpal.
 Zpočátku jsem jel dlouho za Lifou a Haničkou. Měl jsem co dělat, abych jim stačil. Jenže já nezvládám techniku jízdy na MTB a nemám srdce pustit to z kopce naplno. Takže pořád přibržďuju a promýšlím každou zatáčku či hrbol na cestě. Z toho důvodu jsem musel před sebe pustit Marušku, která tvrdila, že ji zbytečně omezuju. Maruška měla sice problémy v kopcích, ale ujížděla mi ve sjezdech. Jen jsme ale zastavili, lízli nás Otík s Jolanou. Zavěsili jsme se za ně a drželi se jich. Jolana měla na řídítkách kabelu, v níž seděla Mia. Vždy po překonání hrany a přechodu do prudšího sjezdu se Mia vznesla do vzduchu a chvíli levitovala na brašnou. Asi jako kreslené postavičky v Diesneyovkách.
 Část trasy jsem jel už včera. Musel jsem dvakrát slézt z kola, abych kolo otočil nebo abych se vyhnul rozblácenému úseku. Dnes jsem obě tato místa zdolal v sedle. Postupně jsem se přestal bát a nakonec si to užíval. Získali jsme s Maruškou i malý náskok, takže byl čas na focení.
 Samozřejmě jsme museli odbočit do bývalého pionýrského tábora na Černém potoce. Zde bylo první plánované občerstvení. Ačkoli jsme vyjeli ani ne před hodinou, museli někteří dát svačinku. My ostatní si dali aspoň kofolu či pivo. Vedoucí tábora byl velice upovídaný chlapík, ale snažil se. Na plac nahnal veškerý personál, protože v našem počtu měl příslib slušné tržby. Obslouženi jsme byli velice rychle.
 Ve Velké Kraši jsme se zajeli podívat na bludné balvany a pak už po asfaltce pokračovali do Vidnavy. Všem nám toto město připomnělo Josefov, kde bylo také hodně vybydlených budov ve zchátralém stavu. Na oběd jsme museli naši výpravu rozdělit na dvě části. Každá zamířila do jiné restaurace. My měli štěstí na tu na náměstí, kde jsem si dal pizzu o průměru 32 cm. Jídlo bylo připraveno rychle a bylo chutné. Horší to bylo v druhé hospodě. Jak s rychlostí přípravy, tak s kvalitou.
 Po obědě jsme popojeli ještě kousek za Vidnavu, téměř až na polskou hranici. Nachází se tu chráněné Vidnavské mokřiny. Moc zajímavé nebyly. Viděli jsme jen bažiny zarostlé vysokým rákosím. Cestou zpět přes městečko jsme krátce zastavili u Územních jeslí. Musel jsem si je vyfotit. Takový institut bych čekal někde ve viktoriánské Anglii nebo na Sibiři. Pak už nás Otík vedl do bývalého kaolínového lomu. Z brašny vytáhl teploměr a jal se měřit teplotu vody. Měla 25 C. Na koupání nebyl čas. Ještě dříve než dojeli poslední cyklisté z našeho značně roztahaného pelotonu, jsme už zase mířili pryč. Do dalšího lomu. Stáchlovského. Zde se už někteří i vykoupali, i když Otíkův teploměr ukazoval jen 22 C. První byl ve vodě Jaroušek. Dlouho se osměloval, pak ale skočil do vody a předvedl nám, že nelhal, když tvrdil, že uplave 42 metrů na prsa. Michael Phelps by jeho styl asi jako prsa neoznačil, ale Jaroušek uplaval určitě víc než avizovaných 42 metrů.
 Nad vodou v lomu tu bylo nataženo ocelové lanko a na něm nainstalována kladka s držákem. Kozel s Kamilem si kladku vytáhli na lávku na skále protějšího břehu a vrhli se po lanovce dolů. Okolo cvakaly fotoaparáty a vrčely kamery. Otíkovi se podařil efektní záběr jak z nějakého trikového filmu. Kozel jede na lanovce, následně je lanovka prázdná a Kozel se nachází desítky metrů dál ve vodě. Jak teleportace ve Star Treku.
 Také Eva předvedla své plavecké umění a chladivé koupeli neodolala ani Daniela. S grácií sobě vlastní vstoupila do vody a rozvážnými tempy se pustila dál od břehu. To však neunesla Tesina, která ji chtěla zachránit a srdnatě skočila do vody za Danielou. Všichni jsme sledovali statečnou akci asi deseti dekové fenky, která bojovala v ledové vodě o život. Jen Pivoš křičel: „Krysa plave!“
 Nasedli jsme na kola a vydali se na zpáteční cestu k chatě Mate. Já s Maruškou, Bartem a jeho dětmi jsme jeli po silnici. Radovan s Otíkem vymysleli lepší trasu po polních a lesních cestách proti proudu Černého potoka. Užili si bahna, komárů a třikrát přes potok brodili.
 Protože jsem se v žádném z lomů nekoupal, vlezl jsem aspoň do bazénu za chatou. Voda zde byla ledová, ale dal jsem dobrý příklad dětem, které se postupně přidaly a naskákaly do bazénu taky.
 Mezitím už někteří sportovní nadšenci zapnuli televizi a sledovali tenisový zápas z Wimbledonu. Každý rok se během KD něco najde. Buď je to fotbalový šampionát nebo olympiáda. Letos pro změnu Wimbledon.
 Na čepu byl dnes Avar 12 z pivovaru Hlučín (Cihelná 27, Ostrava). Pivo nemělo vůbec žádnou chuť a taky žádnou pěnu. Dalo se natočit na jeden šnyt. Václav jako dodavatel této značky nám chtěl dokázat, že pivo pěnu má, a tak si je natočil do půllitru a pak je v kuchyni dvacet minut šprudloval v mixéru. Vytvořil asi půl centimetru pěny. Pivoš a Vojevůdce se dnes od piva distancovali. Prohlásili, že mají bezalkoholový den a otevřeli si láhev vína. I tak se Avar 12 vypil. Mohli jsme narazit další sud. Na řadu přišla Polička 11.
 U ohně se dlouho hovořilo o Radym a jeho potřebou se jednou za kvartál totálně zmastit. Tato potřeba končí blinkáním, ztrátou orientace a výpadky paměti.
 Spát jsem šel jako jeden z prvních, což se ukázalo jako chybné rozhodnutí. Po mém odchodu totiž začala kolovat láhev whisky Grants. Začínám mít podezření, že je to nějaký záměr.