01. 07. 2014 - úterý

 Na programu dnes byla řeka Morava. A to pro většinu účastníků KD, ale my do ní nepatřili. Dali jsme s Maruškou kola do auta a vyrazili na cyklovýlet. Zaparkovali jsme v Uhelné, vytáhli bicykly a proti proudu potoka jsme stoupali k Novým Vilémovicím. Zpočátku Maruška statečně šlapala, ale vydrželo jí to jen asi kilometr a půl. Pak už tlačila. Nejprve jen do kopce, pak i na rovinkách. Já vždy popojel dopředu, zastavil a během čekání pozoroval práce dělníků na potoku. V několikakilometrovém úseku pracovala těžká technika včetně deseti bagrů.
 V Nových Vilémovicích začal kopec utahovat. Vzhůru jsme se posouvali jen velmi pomalu. Navíc jsme ještě zastavili u památníku celníka Stanislava Majzlíka, který tu byl zastřelen Henleinovci 21. 9. 1938.
 Krátce nato jsme se přehoupli přes sedlo. Už jsme nejeli po asfaltu, ale po lesní cestě. Asi po kilometrovém sjezdu jsme byli u prvního z našich cílů. V bývalé obci Hraničky. Ta zanikla v roce 1960. Posvačili jsme a já odlovil zdejší kešku.
 Vrátili jsme se na horní konec Nových Vilémovic a odbočili na cyklostezku mířící k Račímu údolí. Potkali jsme tu několik skupin cyklistů a byli varováni, že po dešti to klouže na louce i v lese. Navíc nás čekal prudký sjezd, který prý máme raději jen tlačit. Zařídili jsme se přesně podle těchto rad. Cesta byla opravdu bahnitá a navíc rozrytá od těžby dřeva. Dostali jsme se ale přímo do Račího údolí, kde mě čekala série deseti keší Master of Mystery.
 Protože některé krabičky byly ukryty v opačném směru, než kam jsme mířili, rozhodla se Maruška, že tu na mě počká. Zatímco já makal po pěkné asfaltce proti proudu potoka a sbíral jednu kešku za druhou, Maruška hledala houby. Jakmile jsem s hledáním skončil, otočil jsem bicykl a sjížděl po silnici zpět. Vyzvedl jsem Marušku a pak už jsme svištěli několik kilometrů po hladkém asfaltu dolů. Zastavili jsme až pod zříceninou hradu Rychleby. Vyšlápl jsem nahoru, abych si hrad prohlédl a dal další keš. Obdobně jsme pokračovali i pod Čertovými kazatelnami. Pracně jsem se na ně vyškrábal, ale krabičku nenalezl. Možná i proto, že se tu motalo několik lidí a odmítali vyhlídku opustit. Opatrně jsem kluzkou strání scupital dolů. Přes Horní Fořt jsme se pak vrátili do Uhelné.
 Na oběd jsme zajeli zase do Taverny. Ale když jsme kvalitu a množství jídla zhodnotili, myslím, že už sem nepůjdeme. Nad Javorníkem jsme ještě odlovili dvě kešky u vápenek. Ta první stála na konci Javorníku a druhá v Zálesí. Plán byl splněn, mohli jsme se vrátit na chatu.
 Do návratu vodáků bylo ještě dost času, a tak jsem se osprchoval, prospal se a najedl. Když jsme sedli k televizi, abychom se podívali na fotbal, začali se naši přátelé vracet. Počasí prý měli úžasné, zatímco nám občas pár kapek spadlo. Také se pochlubili, že prorvali jeden raft, takže hlavní válec byl bez vzduchu. Vše ale zvládli a s vodáckou částí KD byli spokojeni.
 Radyho pivo Lohňan večer konečně došlo, což všichni kvitovali s povděkem. Lohňan měl barvu citronové limonády a také tak chutnal. Z našich uštěpačných poznámek byl Rady smutný a pronesl letos svoji nejdelší větu: „Pro to pivo jsem jel dvě hodiny.“

Vodáckou část výpravy popisuje Otík
 V 9.30 hod podstatná část výpravy (Kulhánci, Pepáci, Matička s Jurou, Ivana a Lífa s Haničkou měli vlastní program) vyrazila auty do Postřelmova na řeku Moravu. Cesta byla nudná a pomalá, protože velkou část trasy jsme se vlekli za náklaďáky a kolonou historických vozidel. V Postřelmově, kousek před cílem náhle za mnou dětský hlásek pípnul – blinkat! Kamil, jehož jsem byl pasažérem na místě spolujezdce, bleskurychle přistavil k chodníku a stačil na poslední chvíli Kačenku ze sedačky a z auta vytáhnout. Co měla na snídani nevím, ale bylo to nehezké a hodně barevné. Když si pomyslím, že jsem to mohl mít za krkem … . Celá kolona za námi poslušně zastavila a tímto krátkým zdržením jsme nevědomky  dali Zdeňkovi čas nás najít a nekufrovat před cílem.
 Řidiči jeli přeparkovat auta a vrátili se v osmi lidech zpátky Kozlovým křižníkem. Přivezli i Martina, který se vracel z Olomouce a čekal dole. Lodě dorazily krátce po 11té hodině. Obsadili jsme tři rafty, dvě kánoe a dvě nafukovací Baraky. Baraku jsem objednal ponejprv jednu pro sebe ze zvědavosti. Jakmile jsem se ale pochlubil Jemnostpánovi, byl jsem donucen přiobjednat/přeobjednat druhou. Počasí se velmi záhy umoudřilo a citelně se oteplilo tak, že jsme se začali svlékat. Dal jsem pokyn aby rafty jely za námi, (za kánoemi) a v případě nouze, by jsme tak měli dostatek hrubé síly ku pomoci. Né, jako loni! Bylo skvělé, že nám letos žádná loď na břehu nezbyla!!! Cesta ubíhala relativně rychle, sem tam jsme zastavili a soulodili. Všechny záludnosti jsme ustáli, né tak ovšem Kozlův raft. Na jediném sjízdném jezu ve druhé třetině cesty, kde jsme na dojíždějící rafty čekali, jsem se divil, co že je na palubě tolik lidí. Vysvětlení se mi dostalo záhy. Kozlův raft narazil do ulomené větve tak nešikovně, že prorazil hlavní boční válec. Prý to byla rána jako z děla. Na vodě se držel díky kratší vnitřní komoře a tak to ve trojce dojeli nakonec až do cíle a zbytek osádky pobraly zbylé dva rafty. Zbytek cesty jsme se dohadovali o ceně možné opravy. Lítali tam částky až do 10 000,- Kč. Jednatel půjčovny nás ovšem převezl a Kozla zkásnul o 500,- Kč! Divili jsme se i ušima.
 Kousek před cílem jsme si ovšem dali otravnou bojovku, když jsme z neznalosti naše kánoe, složitě a přes totálně zarostlé břehy přenesli dolů pod jez, abychom vzápětí zjistili, že jsme měli dojet zbytek cesty kanálem k elektrárně. Rady s Jemnostpánem to vzali tedy už spodem, my s Joli se probili zpátky přes kopřivy nad jez. Po kanále to bylo do cíle tak 500 m. V cíli byl penzión, tábořiště a funkční občerstvovna. Přes počáteční odpor některých brblalů, prý k malému sortimentu nabízených jídel, se nakonec všichni najedli a byl pokoj. Jídla se distribuovala dle kupónů jako v tombole. Nikdo nemohl nikomu nic sežrat přednostně! Cesta zpět byla o projetý úsek delší a stavovali jsme se ještě zpátky na nástupním místě pro Kozlovic auto. Krátce před dojezdem do Černé vody jsme konstatovali, že tam před naším příjezdem pršelo. Divné.
Co se dělo večer už nevím. Podstatné bylo, že došel Lohňan a narazilo se jiné pivo. Jedna zásadní věc se ovšem domluvila: a to, že hned ráno v 8.15 se všichni pánové sejdou a budou se podílet na přípravě dřeva pro táboráky a odpolední opékání kýty.

 Kratičká poznámka kronikáře: loni se neosvědčilo pořadí lodí, kdy rafty jely na čele a kanoe vzadu. Když jsme se pak s Maruškou dvakrát vykotili, nebyl nikdo, kdo by nám pomohl. Letos byl tedy zvolen přístup právě opačný. Jenže pomalé rafty nestíhaly a navíc pro změnu byl problém právě na jednom z nich. Poté co byl protržen válec na raftu mohl poskytnout pomoc jen další raft, který se motal poblíž. Žádná pohyblivější kanoe nebyla v dosahu. Otázka, jak tedy poskládat lodě do optimálního pořadí, zůstává nadále otevřena.