02. 07. 2013 - úterý

 Před půl desátou dorazil před chatu Mate autobus. Za chvíli do něj většina účastníků KD nastoupila (jelo nás 36) a vyrazila na dlouhou cestu k řece Moravě. Museli jsme přejet Pomezí, Ramzovou, pak jsme pokračovali přes Hanušovice, Rudu nad Moravou až do Postřelmova. Cesta po úzkých a klikatých silnicích měla za následek tak zvanou kinetózu, takže u mnoha dětí čekali rodiče s igelitovými sáčky. Pivoš volal, že se v autobusu šíří mořská nemoc.
Na tábořišti v Postřelmově už čekaly dvě ženy z půjčovny Tydra. Na vleku za autem přivezly tři rafty a šest kánoí. Vše jsme složili, vybavili se pádly, vestami a barely. Lodě jsme stáhli ke břehu a chystali se na vyplutí. Řeka pěkně tekla a slibovala příjemné zážitky. Opravdu jsme si letos užili. Ale jen já s manželkou. Pro ostatní to byl rutinní sjezd.
 Rafty i většina lodí už odpluly. Na břehu jsme zůstali jen my s Karlem a jeho rodinou. Divné bylo, že tu ležely ještě tři kánoe. Jedna z nich byla plonkovní. Nikdo se k ní nehlásil. Karel odjel a my začali řešit co s volnou lodí. Mobily jsme si nevzali, a i kdyby nám řidič autobusu půjčil ten svůj, číslo na Otíka jsme si nepamatovali. Zavolat do půjčovny nás nenapadlo. Spolu s panem řidičem jsme ještě zkusili loď naložit do autobusu. Ani dolů do kufru ani nahoru na sedadla se nám ji nepodařilo dostat. Odnesli jsme ji zase k vodě. Nezbývalo, než vzít loď do vleku. Byl jsem přesvědčen, že ostatní někde brzy zastaví či vytvoří soulodí, takže se lodě zbavíme přeskládáním osádek.
 Uvázali jsme loď za tu naši a vyrazili. Neměli jsme problém. Nadbytečná kánoe kopírovala naši trasu, v zatáčkách šla trochu smykem, ale nijak nás neomezovala. V tu dobu jsem věřil, že s ní sjedu i případný jez. Jenže pak přišlo esíčko, v němž řeka měnila směr prudce doleva a vzápětí doprava. Navíc z vody tu trčely dva kůly. Najel jsem doprostřed, kůly nechal na pravoboku a snažil se naši kánoi stočit tak, abych byl schopen vybrat i další ostrou zatáčku. Jenže zatáčky jsou na Moravě hodně nebezpečné. Proud v nich táhne k vnějšímu břehu a uprostřed se tvoří zrádné víry a protiproudy.
 Zkrátka a dobře jsme se cvakli. Loď nabrala vodu, ale podařilo se mi ji otočit zpět. Byla asi z půlky plná. Na Marušku jsem křikl, ať nepouští svoje pádlo. Překvapilo mě, že stojí a má vodu po břicho, zatímco já o dva metry dál na dno nedosáhnu. Jednou rukou jsem držel provaz, který poutal obě kánoe k sobě, ve druhé měl pádlo. Nohama jsem šlapal vodu a táhl lodě k pravému břehu, protože na ten levý, kde stála manželka, bych se přes proud asi nedostal. Maruška mi chtěla pomoct, opustila pevnou zem a plavala za mnou. Proud ji však strhnul a vláčel pryč. Věřil jsem, že si nějak poradí. Kdybych lodě pustil, nevím, jak bych je zase dostihl. Maruška vypadala čím dál víc vyděšeně a začala zmatkovat. Naštěstí se na protějším břehu objevili dva pánové. Jeden skočil do vody až do půl lýtek a snažil se chytit pádlo, které měla Maruška v ruce. Druhý běžel dolů po proudu, aby byl připraven níž. Maruška volala o pomoc a tomu prvnímu chlapíkovi se podařilo chytit list pádla. Ten mu ale vyklouzl. Znovu po něm hmátl a sevřel ho pevněji. Podařilo se. Za pádlo vytáhl Marušku na břeh. Já zatím usilovně kopal nohama a snažil se přes proud dostat k pevnému břehu. Síly docházely, ale věřil jsem, že to dokážu. Podařilo se. Jak jsem byl rád, že jsme si vzali vesty. Bez nich by to bylo určitě těžší. Láhev s pitím nám ale nezachránily. Mohl jsem jen bezmocně sledovat, jak petka mizí dolů po proudu.
 Prázdnou kánoi jsem vytáhl na oblázky a pak začal rvát z vody i tu těžkou, vodou naplněnou. Po několika pokusech se mi ji podařilo vylít. Maruška už na druhém břehu nestála. Ti chlapi, co tu zrovna naštěstí čistili břehy, na mě volali, že šla dolů po proudu a bude chtít někde přebrodit, aby se dostala ke mně. Obě kánoe jsem skoníčkoval pod druhý zákrut, vlezl do jedné z nich a vyrazil hledat manželku. Hvízdal jsem a volal, protože jsem se bál, že ji minu. Oba břehy byly hustě zarostlé, a kdybych ji uviděl pozdě, nedokázal bych včas zastavit. Naštěstí mě žena uslyšela a ozvala se.
 Zakormidloval jsem k levému břehu a než stačil s lodí úplně zastavit, vyděšená žena skočila na místo háčka a rychle se usadila. Pak navrhla, zda bychom nebyli stabilnější, kdybychom druhou loď drželi vedle sebe. Ta už nás ostatně předjela a tlačila nás na břeh. Viděl jsem, že je zle. Pádlo jsem měl napravo a to se dostalo mezi obě lodě. Než se mi podařilo něco s tou nadbytečnou lodí udělat, opět jsme se převrátili. Tentokrát jsem zajel do vody celý. I s kšiltovkou. Ta mi ale kupodivu neuplavala. Chvilku trvalo, než se mi podařilo v proudu postavit, ačkoli jsme byli téměř u břehu. Tentokrát jsme nabrali do lodě vody až po vrch. Vylít jsme ji nedokázali. Prázdná kánoe šla na břeh. Taktéž sud, do něhož se naštěstí voda nedostala. Víkem z barelu jsem pak postupně vyléval vodu z kánoe. Celou dobu jsem stál předkloněný v proudu a záda rozbolavělá z předchozích útrap se začala ozývat. Doufal jsem, že se to obejde bez následků. Když jsem vybral většinu vody, podařilo se nám loď zvednout a vylít. Maruška volala, že kolem plave naše flaška s pitím. Než jsem po ní hrábl, byla pryč. Nenávratně. Pak už jsme ji neviděli.
 Maruška už dál s druhou kánoí jet odmítala. Já byl kupodivu klidný a bylo mi vše jedno. Nechtěl jsem ale ženu stresovat, a tak jsme loď nechali na břehu a jeli dál jen s jednou. Po kilometru jsme se dostali do vesnice Leština a pod mostem zastavili. Debatovali jsme, co budeme dělat dál. Když ani zde nikdo nečekal, situace se komplikovala. Vzal jsem pádlo a přes posečenou louku se vydal zpět pro druhou kánoi. Nespěchal jsem. Potřeboval jsem si trochu odpočnout a také oschnout. Na sluníčku bylo příjemně.
 Došel jsem k úkrytu, spustil loď na vodu a jel znovu k mostu. Zastavil jsem tu, vytáhli jsme také tuto loď na břeh a přemítali, co dál. Schovat ji u někoho na zahradě? V tu chvíli jsme viděli, že k nám někdo po břehu běží. Byl to Kamil. Ani jsme mu zpočátku nedokázali vysvětlit, co se všechno stalo. On však konal. Zavolal Otíkovi, že jsme v pořádku a za chvíli budeme u nich. Sedl do jedné kánoe, já do druhé. Měli jsme jen dvě pádla, a tak Maruška šla po břehu. Nechali jsme ji za sebou a vydali se za ostatními, kteří čekali asi kilometr níž po proudu.
 Jakmile řeka opustila vesnici, začala zase kličkovat. Byl jsem hodně opatrný, už jsem si nevěřil. Překvapilo mě, že jsem náhle uviděl manželku, jak si vykračuje po břehu nad námi. Bylo to jako zjevení. Vždyť zůstala kdesi vzadu. Navíc tvrdila, že cesta kopíruje řečiště a nikde si to nezkrátila. Jen chvilku na to jsem kotvil u ostatních vodáků. Neměl jsem už sílu něco vysvětlovat. Prázdná loď byla rychle obsazena. Otík jel dál s Haničkou Páskovou, Jolana s Kačou. Otík mi později vysvětloval, proč se nás rozhodli hledat. Cestou totiž zastavil u břehu a sledoval ostatní projíždějící lodě. Vtom ho minul Karel a zavolal, že tam zůstala jedna volná loď a zmizel za zákrutem řeky. Otík se zarazil a začalo mu šrotovat v hlavě, co chtěl Karel touto informací sdělit. Dále si nebyl jistý, co s tou lodí udělám já. Znejistěl a raději se rozhodl zastavit celou výpravu a počkat na nás. Tím nás zachránil.
Odrazili jsme a pokračovali v plavbě. Zbytek cesty proběhl bez problémů. Abychom se vyhnuli dalšímu vyklopení, Maruška si raději na háčku klekla a vylezla až nad jediným jezem, který nás dnes čekal. Sjeli jsme jej se všemi loděmi a dlouho pak stáli na ostrůvku pod jezem. Záda mě bolela čím dál víc a měl jsem strašnou žízeň. Láhev byla ale, bůh ví, kde. Naštěstí po pár stech metrech naše plavba skončila. K mé velké úlevě. Zvažována byla totiž i možnost, že pojedeme až do Háje. Já bych už ale mohl akorát tak do pr…
 Vytáhli jsme lodě a rafty na břeh a dlouho dlouho čekali na auto z půjčovny. Karel dokonce musel zavolat do Tydry znovu. Prý už jsou na cestě. Zdržel je železniční přejezd a traktor. Bez komentáře. Já zatím ležel na jednom z válců raftu a snažil se srovnat hřbet. Bylo ale čím dál hůř. A cesta v autobusu mi nepřidala. Sice jsme zastavili na večeři v obci Zvole, ale cesta to byla dlouhá. Určitě přes 80 kilometrů. Za autobus platil každý 295 Kč, za loď 250 Kč plus 30 Kč za dopravu.
 Po návratu na chatu jsem si dal teplou sprchu, ale záda bolela pořád. Narovnat jsem se nedokázal. Použil jsem Voltaren a byl schopen v omezené míře fungovat. Dokonce jsem pomohl Marušce smažit palačinky, neboť dnes byl palačinkový večer. U ohně jsem se ale dlouho nezdržel a šel si lehnout. Jen jsem doufal, že zase nepřijdu o nějakou láhev whisky.