03. 07. 2013 - středa

 Pár minut před desátou spustil Otík sirénu megafonu a upozornil, že za pár minut je odjezd. Za chvíli byli všichni připraveni s bicykly před chatou. Jen Otík s Jolanou chyběli. V Černé Vodě nás ale dohnali. My se tu zdrželi, protože Radovan si nebyl jistý odbočkou k lomu Rampa. Obrovská kolona cyklistů tak ucpala úzkou komunikaci a hrozil dopravní kolaps. Naštěstí Otík si byl správným směrem jistý a kolona se dala zase do pohybu.
 Lom Rampa byl úžasný. Skvělé místo na koupání. Dva kluci tu skákali do vody z výšky čtyř až osmi metrů. Ani Rady neodolal. Má totiž snížený pud sebezáchovy, a tak si klidně skočil taky. Nádhernou šipkou se zanořil do chladivé hluboké vody. Někteří další chlapi aspoň vlezli do vody. Samozřejmě na Adama. Děti a dámy měly plavky. Já s bolavými zády seděl na břehu a snažil se z GPS vydolovat informace o nejbližší kešce. Jenže ráno jsem v ní přehrával data a teď nemohl uvěřit svým očím. Nejbližší krabička měla být vzdálena 107 km. Mohl jsem si jen nadávat, protože jsem si přemazal potřebné údaje novými, které mi ale byly k ničemu.
 Po červené turistické značce jsme pokračovali do Žulové. Cesta se plně vyrovnala trailu podél Černého potoka. Úzká cestička, občas bláto, občas šutry. Nakonec jsme se ale do Žulové probojovali. Etapovým cílem tu byla prodejna s potravinami. Asi 30 lidí se do ní nahrnulo a pak obsadilo schody vedoucí ke vchodu. Místní obyvatelé nás museli obcházet.
 Dále naše trasa pokračovala do Nýznerova. Po asfaltce asi tři kilometry k Rybářské baště. Na kraji vesnice vyběhl z jednoho domu rozčepýřený podvraťák a začal na mě zuřivě štěkat. Lekl jsem se a vyjelo ze mě několik hlasitých a hodně vulgárních nadávek. Něco v tom smyslu, že té němé tváři rozkopu držku. Ohromený Radovan málem spadl z kola. Netušil, že taková slova vůbec znám.
V Rybářské baště se všichni zase nahrnuli ke stolkům a začali si objednávat pečené pstruhy. Já pokračoval na kole dál. Mírným stoupáním až k Nýznerovským vodopádům. Chvíli po mně dorazil i Kozel s Ivankou. Udělal jsem pár fotek a odlovil zdejší keš. K ní jsem naštěstí měl listing vytištěný. Následně jsme se vrátili k ostatním do hospody. Pečení pstruzi byli výborní a pivo samozřejmě taky.
Další atrakcí na dnešní cestě bylo koupání ve Vaňkově lomu, a tak se jelo tam. Bylo to jen kousek cesty, a protože jsem chtěl ujet ještě nějaké kilometry, vydal jsem se k lomu oklikou po cyklostezce vedoucí o nějakou stovku metrů výš po úbočí Rychlebských hor. Nepodařilo se mi ukecat nikoho, aby jel se mnou. Statečně jsem se pustil do zdolání výškových metrů. Zprvu jsem se domníval, že za Nýznerovskými vodopády už silnička moc stoupat nebude. Opak byl pravdou. Nechával jsem za sebou kilometry a kilometry a přitom jel stále do kopce. Nakonec už jsem seřadil až na kašpárka a pomalu se sunul nahoru. Asfalt přešel v šotolinu a pak v cestu vysypanou hrubým štěrkem. Rozcestník Pod Kovadlinou udával nadmořskou výšku 820 metrů. Ještě chvilku jsem dřel do kopce, pak se cesta srovnala a brzy jsem byl u pramene Peklo. Doplnil jsem vodu do bidonu a pokračoval dál. Cestou jsem potkal jen tři cyklisty a výhledů si v lese taky moc neužil, takže tuto trasu za velký přínos nepovažuji.
Naštěstí se cesta zlomila a začala klesat. Jen v mírném úhlu, takže jsem svištěl dolů bez zbytečného brždění. Od Otíka přišla SMS, že z lomu odjíždějí a čekat na mě nebudou. Nezbývalo mi, než na chatu dojet sám. Sjel jsem z kopců do vesnice Petrovice a přes Skorošice zamířil do Žulové. Odtud jsem se vydal po červené značce do Černé Vody. U chaty ještě nikdo nebyl. Zapnul jsem chladicí zařízení a natočil si první pivo. Pak i druhé a třetí. Ostatní mezitím projeli Tomíkovice a pod Otíkovým vedením odbočili na nějakou neznatelnou stezku vedoucí k rybníku U Dubu. Vzápětí museli kola tlačit a cesta se jim trochu zkomplikovala. Děti se utišily až v cukrárně U Stonožky.
Zbytek odpoledne strávili někteří odpočinkem na lůžku, jiní dováděli u bazénu. Otík s Pivošem tu hadicí kropili tři malé bestiáše.
U ohně se dnes popíjely kompotky. Většinou se jednalo o experimenty, které se ale neosvědčily. Nepodařilo se nám vyrovnat s příchutí melounu či mojita. Pivoš to pojal po svém a tvrdil, že pije Bref či Cillit s vůní vodního melounu či máty. I tak se ale vytvořily dvě skupiny, které se tohoto alkoholu nezalekly a statečně si nalévaly. První byla skupina kolem Pivoše, druhou dámský klub kolem Daniely. Jen Jemnostpán v křesílku vytuhnul.
Ani to pivo se večer nedalo moc pít. Otík narazil sud s pšeničným pivem a pak stál několik hodin u výčepu a snažil se natočit aspoň několik půllitrů. Pivo totiž strašně pěnilo. Se slzou v oku jsme vzpomínali na Avara.