03. 07. 2014 - čtvrtek

 Výprava se rozdělila na několik skupin. Ani nevím, jaké cíle si tyto skupiny stanovily. Já s Maruškou se vydal na kolech na hrad Kaltenštejn. Odtud jsme pokračovali pod skalní útvar Píšťala. Než jsem vylezl nahoru a pak se zase vrátil k silničce, kde žena čekala, stihla se skamarádit s nějakými dvěma pány, kteří tudy projížděli na kontrolu lesa. Další cesta nás vedla k Arcibiskupskému lomu. Ale byla to makačka. Aby Maruška nezaostávala, tlačil jsem do kopce kolo i já. Lom byla ale velmi pěkný. Po odlovu kešky jsme tu poseděli a nasvačili se. Bylo poledne.
 Od lomu jsme sjeli lesáckou cestou nad Vápennou a zde se dostali na modrou turistickou značku. Čekalo nás nejhorší stoupání k Žulovému vrchu. Po kamenité cestě jsme tlačili kola kilometr a půl nahoru. Odměnou nám byla studená voda ze studánky přímo pod vrcholem.
 Po asfaltce jsme pak byli za chvilku Pod Sokolím. A zde jsme špatně odbočili. Měli jsme jet po vrstevnici, ale já najel na cestou, která klesala. Po několika kilometrech jsem chybu odhalil, ale vracet se zpět už se nám nechtělo, a tak jsme sjeli do Červené Vody a vrátili se na chatu Mate. Zatím tu byla jen Kača s Eliškou.
 Ve čtyři se jelo pro pstruhy do nedaleké rybářské bašty. Koupili jsme jich 27. Dostali jsme je v přepravce už vykuchané. K jejich přípravě byla využita obě ohniště. To v boudě i krb na verandě. Naštěstí jsem se dostal do boudy, kde grilování vedl Otík. Ten se mazaně a nepozorován vypravil na získání potřebných nástrojů do kuchyně. Za chvíli byl zpět a nesl nejen malé otočné rošty, ale i různé nože, vidličky a další nářadí. Pochyboval jsem, zda takové množství nástrojů vůbec využijeme. Nevyužili jsme – ale druhá skupina také ne. Nepůjčili jsme jim nic. Ani když naléhali a brblali, že je to nečestné a nesportovní. Grilovaní pstruzi se povedli a zblajzli jsme je raz dva.  Skupina u krbu neměla otočné rošty, takže využila hliníkové misky, na něž ryby poskládala. Ale výsledek jejich snažení se s tím naším nedal vůbec srovnávat. Jejich pstruzi byli buď potrhaní nebo připálení. Ještě že jsem byl v té Otíkově skupině.

A co o tomto dni napsal Otík?
 Ráno odjel Václav do práce do Ostravy, bo by se bez něho neobešli. Výprava, jíž jsem byl členem, ve složení Já, Joli, Hanys a Klárka, Kozel a Jaroušek, Jemnostpán a Kujón, Rady a Verča a všichni Pásci bez psa, se vypravila nahoru do kopců na singl trek Super Flow tak, abychom si ho mohli sjet konečně jednou celý ze samotného vrchu. Drápali jsme se tam nahoru oklikou cca 22km přes Žulový vrch, kde se Hanys s Kozlem dokonce vnořili do ledové vody tohoto zatopeného lomu a zaplavali si. Jarouš chvilkami sice stávkoval a dokonce to vypadalo, že se s panem otcem Kozlem odpoutají, nicméně to nakonec hrdinně dal. Kousek před vrcholem jsme zažili další stávku, kdy malá Haňule Páskovic ztropila skandál poté, co jsme jí kolektivně slíbili, že do kopce již nepojedeme. Kousek před samotným vrcholem nás dojela a s brekotem se svalila i s kolem na zem. Nebyla k utišení. Kdyby chuděra v tuto chvíli věděla co má ještě před sebou, asi bychom ji neutišili. Co následovalo, bylo úsměvné a tragické zároveň. Lífa s Haňulí totiž měly jet dolů oklikou po asfaltových lesních silničkách a vyhnout se tak samotnému singltreku. Radovan jim naplánoval trasu tak, že se v určitém momentě od nás odloučily a měly v pohodě dorazit dolů do Černé vody pouze s pomocí vlastní gravitace. Mapu tuším neměly. Nutno podotknout, že i mně osobně to nějak neštymovalo a měl jsem jisté pochybnosti
 Dolů dorazily v pohodě a velmi rychle. Ovšem přesně na opačnou stranu hlubokého údolí do Písečné, tam kde byly včera na výletě a kde tak dlouho kysli schované před deštěm. Nutno podotknout, že i mně osobně to nějak neštymovalo a měl jsem jisté pochybnosti poté, co jsem nahoře po pravici viděl ohromná údolí a protější hřebeny která jsem předtím nikdy neviděl. Nějak mi ten kompas v hlavě říkal – je to divné.
Nu, dle slov Lífy následovalo utěšování Haničky palačinkami a všemožnými dobrotami tak, aby cestu zpět přes hřeben ustála. Když se to telefonem provalilo, zdál se mi Radovan celkem klidný. Jen bůh ovšem ví, jak mu bylo. Chvíli nahlas uvažoval, že snad pro ně zajede autem, pak zase, že jim pojede naproti, ale nakonec to holky zvládly samy a zase až tak dlouho jim to netrvalo. My šťastní a žádným omylem a nehodou nepostižení jsme si vychutnali samotný a tuze dlouhý sjezd až dolů na základnu RS, kde již čekala Kozlova Eva s holkami. Celou skupinu vedl neohrožený Kujón a byl všude první. Na základně byli totálně vyjedení, měli ovšem ještě pár kousků báječného dortu s rebarborou, který byl víc než znamenitý. Obzvlášť na něm vynikalo piškotové těsto.
 Druhá a početnější skupina  KDéčka vedená švagrem Zdeňkem zdolávala poklidnou trasu přes Kobylou, Velkou Kraš, lom Stachlovice, tábor na Černém potoce a zpět. O jejich zážitcích nemohu vypovídat, jen vím, že Pivoš si to pochvaloval.
Zpět na chatě jsme se začali scházet již kolem třetí hodiny, neboť na čtvrtou byl naplánován výlov pstruhů u místního pstruhaře. Já osobně jsem se toho neúčastnil, ale prý to bylo pěkné. Ryby nám i vykuchali, a to velmi čistě, dovezli přímo na chatu. Účtovali sakum pikum 130,- Kč za kilogram, platil jsem rovných 1300,- Kč za 30 pstruhů. Cena tedy dobrá.
 Při odpolední siestě (tuším, že to bylo právě ve čtvrtek) se Jolana slunila dole pod chatou na kamenech a na ruce měla Báru. Zezadu se plížil Pivoš a nevida papoucha mocně Joli vystrašil. Bára se vystrašila ještě více a i se střiženými křídly překonala letem hluboký Černý potok a přistála na druhém břehu na louce. Joli běžela jako o závod oklikou přes dolní most, Bára však byla v klidu a vše dobře dopadlo.
Kolem půl sedmé jsme se dali do grilování. Jelikož nás a pstruhů bylo požehnaně, roztopili jsme jak gril v pergole venku tak i na terase. Od domácího jsem pobral drátěné zavírací opékače ryb a uchýlil se s nimi do altánu. S touto vychytávkou to šlo velmi rychle. Skupina grilující na terase používala alu tácky, ryby se na ně ovšem neskutečně lepily a o křupavé kůžičce si mohli jenom nechat zdát. Chudák Zdeněk neustále za námi docházel a loudil aspoň jednoho tohoto pomocníka, všichni přítomní však dělali mrtvého brouka a on neustále odcházel s prázdnou. Spolu se Zdeňkem neustále kolem kroužila Káča a na ufechtovaného Radyho neustále dorážela slovy: „Radyýýý, my ještě nemáme rybuůůů?!? Když pominu trápení terasové skupiny, tak soudím, že akce pstruh se nadmíru povedla a je hodná opakování.