04. 07. 2013 - čtvrtek

 Na dnešní den byl plánovaný cyklotrail kdesi v kopcích nad Černou Vodou. Protože nejsem žádný biker, zařadil jsem se raději do Pivošova družstva, které mělo v plánu lehce se projet v okolí města Javorníku. V této skupině byli Kahánci, Matička, Major s oběma dcerami, Andrea se Zdeňkem a dětmi, Daniela s Karolínou.
 Do Javorníku jsme se přesunuli auty, zaparkovali na náměstí, vytáhli kola a vyrazili po modré cyklistické značce směrem na Čertovy kazatelny. Po kilometru a půl vytrvalého stoupání jsme udělali první pauzu a utěšovali se, že teď už to bude lepší. Vjedeme do lesa do stínu a cesta se bude jen lehce vlnit. Po dalším kilometru a půl vytrvalého stoupání jsme byli u Čertových kazatelen. Všichni už měli toho kopce plné zuby a na Pivoše jako autora trasy pohlíželi značně nevraživě. Padlo i několik nepěkných slov. Pivoš chodil raději dál od ostatních a tvářil se dost zoufale. Na Čertových kazatelnách, což je skála vysoká 13 metrů jsem ho raději hlídal, aby se nevrhl v zoufalství dolů. Ostatní jsme pak společně ubezpečili, že teď už se bude silnička jen lehce vlnit.
 Nevlnila se. Vytrvale stoupala a navíc skončil asfalt a začala šotolina. Vtom si někdo všiml, že mezi námi není Matička. Pivoš zezelenal, protože se cítil za skupinu odpovědný. Rychle vytáhl mobil a navolil Matiččino číslo. Ta se naštěstí ozvala. Vůbec nám ale nebyla schopná říct, kde je. Prý jede už pět kilometrů stále do kopce. Nás ale nikde neviděla, nevšimla si, že by nás míjela a mapu nemá. Štěstím bylo, že zrovna dorazila k rozcestníku a přečetla nám místní název. Já mapu měl a pochopil jsem, že Yvona je už několik kilometrů před námi. Nechápal jsem, jak nás mohla minout. Matička pak ze mě dlouho tahala rozumy. Chtěla vědět, kam má jet. A kam dojede, když bude pokračovat po modré značce. Kde se má otočit zpátky. Vše jsem jí trpělivě vysvětlil a úplně vyčerpaný po čtvrt hodině raději típnul telefon.
Cesta stále stoupala. Některé děti už slezly z kol a jen je vedly. Snažil jsem se jim pomoct, a pokud se udržely v sedle, tak jsem je tlačil, ale byl jsem na to sám. Nikdo z dospělých se nepřidal. Nakonec jsme se dohrabali až k rozcestníku Pod Dubovým vrchem, který udával nadmořskou výšku 550 metrů. Tedy o 200 metrů výš než naše startovní pozice. Pokračovat dále po modré trase nepřicházelo v úvahu. Pivoš by byl lynčován. A to ještě v tom nejlepším případě. Mohl dopadnout i hůř. Další sliby, že se cesta bude už jen mírně vlnit, mohly vyvolat horší odezvu. Raději jsme tedy volili pohodlný sjezd do Račího údolí.
Dostali jsme se na hladkou asfaltku vedoucí podél potoka. Protože cesta teď stále mírně klesala, svištěli jsme bez jediného šlápnutí dolů. Krátkou zastávku jsme udělali u bývalé Tančírny a u pramene, kde jsme se osvěžili. Následně jsme najeli na silnici a mířili zpět do Javorníku. Byl jsem na konci celého pelotonu, když se vedle mě zjevila Matička. Projela celou původně plánovanou trasu a měla v nohách dvakrát více kilometrů než my. Prohodila se mnou pár slov a zase zmizela. Skoro jsem měl pocit, že se mi to setkání jen zdálo.
V Javorníku jsme zamířili přímo k restauraci. Byla nedaleko náměstí a měla pěknou zahrádku. Z té nás ale brzy vyhnala bouřka. Schovali jsme se tedy dovnitř a čekali, až déšť přejde. Po zaplacení jsme se rozdělili na menší skupiny. Někdo chtěl už na chatu, jiný na koupaliště, další na zámek a já na kešku. Ta byla ukryta na zámku Jánský Vrch.
Na chatu jsme se vrátili asi ve tři hodiny. Otík už na ohništi v přístřešku griloval 15 kg kýtu zabalenou ve speciálním silnějším alobalu. Ještě že ten alobal Ota sehnal. Od prvního dne jej hledal a přemýšlel, kam ho mohl položit. Mnohokrát se k tomu stočila řeč. Nakonec musel situaci vyřešit Jemnostpán a sehnat alobal nový.
Během grilování proběhl den zúčtování. Byla spočtena cena piv a inkasovalo se za vypité půllitry. Peníze kolovaly a měnily majitele. Mám pocit, že nakonec ale nikdo neměl nic, protože to co investoval do sudu, zase propil. Vybrané peníze zase odevzdal jiným, takže na konci účtování měl v peněžence to co na začátku.
Z kýty se postupně okrajovalo maso. Bylo výborné. K tomu se dnes naléval ušlechtilý alkohol. Žádný Bref či Cillit. Jen kvalitní whisky. Konečně jsem se jí dočkal. Zábava nenabrala stejných otáček jako včera, ale i tak bylo posezení u ohně příjemné. Závěrem posezení jsem byl poučen, že pokud chci jít spát, musím se zeptat o povolení Otíka a ještě mu popřát dobrou noc. To mi připadalo ponižující. Proč bych se měl nějakého mlaďase ptát, jestli můžu jít spát. Jemnostpán se taky neptá a chrápe v křesílku celý večer.