06. 07. 2013 - sobota

 Vstal jsem v sedm hodin. Na chodbě už byl rachot. Udělal jsem si snídani a s autem najel ke vchodu chaty. Nějak jsem do kufru nacpal obě kola. S tím druhým mi Maruška musela pomoct. Vzbudit jsem ji musel vzteklým hlasem, protože všichni už balili a ona stále spala. Během půl hodiny byla ale sbalená a auto naložené.
 Před půl desátou jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Trasu jsem určoval já, Maruška řídila. Zamířili jsme do Polska a využili tamější lepší silnice přes Glucholazy a Prudnik. Pak jsme odbočili zpět na Moravu a najeli na silnici č. 57. Po ní jsme jeli dlouho dlouho. Přes Město Albrechtice, Krnov, Opavu, Fulnek, Nový Jičín, Valašské Meziříčí a po dalších asi 15 kilometrech byli v Rožnově pod Radhoštěm. Cíl naší cesty byl dobře značený, takže po 165 km jsme zastavili před Rožnovským pivovarem.
Auto jsme nechali na přeplněném nádvoří, a protože na ubytování byl ještě čas (bylo 13 hodin), šli jsme na jídlo na náměstí do Grill Baru. Usadili jsme se na terase nad náměstím T. G. Masaryka a dali si pizzu. Pak jsme odlovili kešku a šli se ubytovat. Recepční nás zavedla do druhého patra hotelu přímo v areálu pivovaru a dala nám klíče od pokoje č. 4. Trochu rozdíl od pokoje na Chatě Mate. Měli jsme tu spoustu místa, televizi, klimatizaci a lampičky, v nichž byly funkční žárovky.
 Deset minut před čtvrtou hodinou jsme už byli na recepci a šli na procedury. Nejprve nás čekala aromaterapie. Protože po dobu relaxačních procedur byla konzumace piva v ceně, dostali jsme hned po půllitru Rožnovské 11. Do občasného zahučení páry, která trochu prohřála místnost, byl puštěn meditační program, který nás učil správnému jogínskému dýchání. Nejprve se nadýchnout do břicha, pak do hrudníku, na moment zadržet dech a pak zase odspodu vydechovat. To nebylo téměř nic nového. Co mě ale překvapilo, bylo následující cvičení, v němž jsme se učili našpulit rty a konečník a následně se oběma otvory trávicího systému usmát. Museli jsme se usmívat ústy i konečníkem. To mě pobavilo.
 Po půl hodině jsme se přesunuli do dřevěné kádě naplněné ohřátou mladinou. Zde jsem se příjemně nahřál a záda povolila. Byl jsem schopen chodit zase rovně. Maruška však během této procedury nepobyla chvilku v klidu, takže jsem nebyl v klidu ani já. Vypili jsme druhé pivo. Kvasnicový zábal, který nám masérka napatlala na obličeje, jsme před opuštěním kádě smyli a přesunuli se na masáž lávovými kameny. Na tu jsme museli pár minut čekat, takže jsme byli usazeni na chodbě na velký gauč. Maruška tvrdila, že je to velmi příjemné, jak ji ten gauč masíruje. Já seděl na druhém konci a nic necítil. Vyměnili jsme si místa a výsledek byl stejný. Maruška byla masírována, já ne. Nakonec se ukázalo, že jí tak akorát cukají svaly na zadní části těla a pohovka je úplně obyčejná.
 Vlezli jsme do masérny. Já vyfasoval vysokou, štíhlou, černovlasou slečnu, která ale byla studeným čumákem. Maruška neměla masérku tak atraktivní, ale daleko příjemnější. Vysvětlil jsem své masérce, že mě bolí záda a proč. Ona se k tomu nijak nevyjádřila. Tak jsem se zeptal, zda tu mají stále tolik lidí. Nastalo ticho a pak odpověděla: „Ne.“ Zeptal jsem se tedy, zda je tady tolik hostů jen o víkendu. Opět nastalo ticho a pak se mi dostalo stručného vysvětlení: „Jo.“ O další konverzaci jsem se nepokoušel a soustředil se na prožitky z masáže. Nejprve jsem skoro nic necítil. Bylo to, jako když po vás ťape kočička. Pak ale slečna přitvrdila a projela mi páteř shora až dolů. Masáž byla ukončena prohřátím lávovými kameny. Z masérny jsem vylezl úplně zplavený, takže jsem musel doplnit tekutiny. Citronádou a dalším, už třetím, pivem.
 Poslední terapií byl antioxidační zábal. Opět jsme museli čekat, a abychom se nenudili, byla nám nabídnuta masáž nohou. A to pomocí stroje. Na nohy jsme si navlekli podkolenky a pak je nasoukali do děr v takové obrovské bačkoře. Navolili si jeden z mnoha programů a užili si dost drsné masáže od lýtek až po špičky. Po deseti minutách jsem měl nárty téměř rozdrcené a byl rád, že nás volali na poslední proceduru. Antioxidační zábal spočíval v tom, že jsme si lehli na lůžko a byli zabaleni do prostěradla. Půl hodiny jsme pak popíjeli pivo a čuměli do stropu. Tím terapie skončily. Dal jsem si sprchu a odebral se na pokoj. Maruška se zhrozila, že jsem se osprchoval a nenechal na kůži působit pivní kvasinky. Nechápu, proč bych je měl nechat působit. Celý rok bojuji s kvasinkovými plísněmi a teď je budu ještě pěstovat. Kvasinky mě ale stejně dostaly. V noci mi pěkně zavařily zevnitř.
 Po procedurách jsme si chvilku orazili a šli na večeři. Jediným jídlem v pivovarské hospodě bylo pečené Schweinehaxen. Tak jsme si ho dali. K tomu Maruška víno a já na doporučení 13 st. pivo Rotschild. Bylo dobré.
 Po jídle jsme šli hledat další kešky. U nádraží, ve vilové čtvrti a pak ještě u Jurkovičovy rozhledny. Tam už jsme lezli do kopce hodně za šera. Vzal jsem to zkratkou, keš rychle nalezl a po tmě jsme už lezli dolů. V Rožnově probíhaly jakési slavnosti, takže ve skanzenu se hrálo a hudba nás doprovázela dlouhou dobu. Na osvěžení jsme si dali Kofolu a v pivovaru jsem to zazdil černým pivem Čert. Cítil jsem se dobře, jen v puse jsem měl chuť pivních kvasinek.

V noci mi bylo zle. Ráno to bylo jen o chloupek lepší. Pokud včera v teplé koupeli záda povolila, tak dnes jsem zase chodil jako zlomený. Večer jsem měl teplotu a musel ležet. Vážně přemýšlím o tom, že KD už nejsou pro mě. V posledních letech mi na relaxaci po KD už nestačí dny, ale potřebuji týdny a navíc končím na práškách. KD se tak nestává otázkou vzdálenosti či peněz, ale zdraví. A tak se ptám - jak dlouho to ještě můžu vydržet?