1. 7. 2018 - neděle

 

Ráno jsem si užil. Protože snídaně byla vždy až od 8:30, měl jsem spoustu času, abych si něco přečetl a zacvičil si. Na snídani mě Maruška vedla chodbami skrz mlýn, takže jsme nemuseli přes dvůr. Prý jí tuto cestu včera ukázaly děti. Ty už asi stačily prošmejdit, kde jakou chodbičku. Snídani jsem si také užil. Když už jsme za ni platili po 100 Kč, tak jsem nacpal dosyta, abych vydržel bez jídla co nejdéle. I když na výletech s Otíkem se nebojím, že bych trpěl hlady. Zastavuje se u každé hospody či bufetu.

Ze snídaně šla Maruška dřív a já pak byl nucen projít tím bludištěm chodeb sám. Vyběhl jsem po schodech do patra a mířil rovnou dál. Kamil stojící před pokojem č. 7 nechápal, kam jdu, neboť jejich pokoj byl v této chodbě poslední a dál už nevedla. Zmaten jsem se vrátil ke schodišti, popošel o další patro výš a minul vycpanou hlavu jelena, kterou jsem před tím vůbec nezaznamenal. Kde jsem se to proboha octl? V dalším patře jsem se dostal až k pokoji č. 211, ale ten náš nikde. Vrátil jsem se k jelenovi a zahlédl výklenek s dveřmi do pokoje č. 1, u něhož mě před tím Maruška varovala, že zde se musím chovat tiše, neboť právě zde bydlí Otík. Takže jsem byl na správné stopě. Vzápětí jsem pochopil, že musím projít dveřmi právě pod jelenem. Pak zbývalo ještě asi 100 metrů dlouhou chodbou a byl jsem doma.

 

 

V 9:45 byla plánována cyklovyjížďka směrem na Stříbřecký most, Vitmanovské rybníky a dále lesem po červené turistické značce do Třeboně. Prakticky všichni se této trasy drželi, jen já jezdil jak šílenec po lese a kolem rybníků a hledal kešky. Teprve když ostatní už končili s prohlídkou pivovaru Regent, měl jsme už keškování dost a vyrazil do Třeboně taky. Prohlídka pivovaru prý byla dosti slabá, takže jsem o nic nepřišel.

V Třeboni byla strašná spousta lidí. Motali se tu pěší, cyklisti i auta. K ostatním jsem se připojil právě před Regentem. Abychom ale nezaplnili jednu hospodu naráz, rozdělili jsme se na více skupin. Já se přidal k té Otíkově, která projela po hrázi Světa a skončila u Hadího oka. Někteří si ještě zajeli na prohlídku Schwarzemberské hrobky. My zatím poseděli v bufetu a něco snědli a vypili.

 

 

Sraz všech skupin byl na náměstí, a to ve 14:45. Stihli jsme s Maruškou ještě i kávu a zákusek v cukrárně Jadran. Pak jsme vyrazili po zelené na Břilice, Přeseku a k rybníku Rožmberk. Projeli jsme se po hrázi tohoto největšího rybníka v ČR a pokračovali na Novosedly nad Nežárkou, Stradinku, Jemčinu, Šimanov a do Fähnrichova mlýna. Takhle napsané to vypadá jednoduše, ale ke konci už jsem měl té cyklistiky dost a mohu jen obdivovat malé děti, které šlapaly a celou tu trasu daly taky. I když se mi okolní krajina líbila, ke konci už jsem pro ni jaksi neměl pochopení. Co je zde vlastně ke koukání? Krásný dub, rybník, mohutná lípa, lesní rybník, dub, nějaká paní, lesní rybník, zas nějaký pitomý dub, zase rybník a tak to jde pořád dokola.

 

 

Na večeři se naplnily moje obavy. Rady s Kačou si dovezli Elišku a tím pádem na mě u stolu nezbylo místo. Podařilo se mi vsomrovat se ke Kozlům. Nerad bych skončil u osamělého stolu pod podestou, na níž je jediný stůl a u něj sedává Otík se svojí suitou. Já, dole v úrovni jejich nohou, bych si připadal jako sluha.

Ještě jsem se nezmínil, že jako obvykle v tento čas, koná se mistrovství světa ve fotbale, tentokrát v Rusku. Dnes se hrály čtvrtfinálové zápasy Rusko – Španělsko a Chorvatsko – Dánsko. V obou rozhodovaly až penalty a zvítězily prvně jmenované týmy. Dánům nepomohlo ani to, že otec brankáře Schmeichela poskakoval v hledišti jak opička na gumě. Někdy mě komentáře reportérů opravdu pobaví.

Skupina, která neseděla u televize, musela narazit další sud. Kozlovický Kozlovjan 13 Marzen. Dodal, kdo jiný než, Kozel. Na place se objevila i další láhev rumu – Flor de Caňa z Nikaragui. V krásné krabici, v níž byla vložena i sbírka básní. Bohužel napsaných ve španělštině. Pivoš přidal další láhev. Coman Dante z Panamy.

Spát jsme šli v jedenáct. Oba psy, Miu a Šelmu, jsem odvedl na pokoj č. 1, Otíka doprovodili ostatní.