10. 7. 2020 - pátek

 Naše výprava se konečně vypravila na vodu. Jen Bárti odjeli do Liberce, protože ti mají vždy nějakou zvláštnost. Kahánci a Pásci se vypravili na Sněžku. Ti mají taky pořád něco extra. A to včetně jídla, jak bylo již uvedeno výše.

U snídaně nebylo mléko, takže jsme museli pít jen pure black coffee, a když se asi popáté někdo (Eva Kozlová) zeptal kuchaře, kde je mléko, tento vybuchl a seřval ji. Čaj se nedá pít vůbec. Zřejmě je vařen ze zásob z 80. let. Ostatně celý kemp působí dojmem 80. let. A čaj má stejnou příchuť jako ten, který jsme pili na vojně.

Ještě před odjezdem dostal Václav za úkol někde koupit sud piva, protože těch šest, co jsme přivezli, už je pryč. Václav měl obavy, že než se vrátí ze Sněžky, bude všude zavřeno, a tak prosil Otíka, aby sud koupil on. Otík se vymlouval, že vůbec neví, kde se sudy s pivem kupují.

Osádky lodí

Vojevůdce Martin, Pivoš,
Kamil, Ivanka,
Zdeněk, Táňa + Adélka,
Kozel, Eva,
Adam, Kačka,
Bob, Adam,
Jirka, Lýdie,
Otík, Jolana,
Pepa, Maruška.

Na cestu k řece Jizeře jsme vzali do naší Kugy Jirku a Lýdii, naše šťastné novomanžele. Nejprve jsme zastavili v Dolánkách, kde zůstal zaparkovaný Tomanů Yeti a v něm věci, co jsme nepotřebovali do lodě, ale potřebovat je budeme na cestu zpět do Malé Skály.

U cedule Malá Skála jsme pak odbočili doprava na louku, kde se nachází půjčovna lodí Klokoci.cz. Auta jsme zde zaparkovali a nafasovali devět lodí, ani o jednu více. Dostali jsme jen čtyři barely a děti i vesty. Pro dospělé vesty nebyly, v řece je prý jen po kolena vody. Místy bylo vody i více, ale v podstatě měla obsluha pravdu.

Řeka tekla celkem příjemně a na našem desetikilometrovém úseku nebyl ani jeden jez. Nic zajímavého se během naší plavby nestalo. Nikdo se nevyklopil, nikdo neudělal díru do lodě, nikdo se výrazně neopil, ani netopil. Byl klid a tento úsek řeky mi tak trochu připomínal poklidnou Berounku. Na vodě jsme nebyli sami. Bylo krásně, takže stejný nápad jako my, měla spousta dalších vodáků. Občas jsme se tak museli proplétat mezi dalšími kanoemi, rafty či paddleboardy.

S Maruškou jsme zkusili odlovit i dvě keše u pravého břehu. Z vody měly být lehce přístupné, ale my nenašli nic. Jen jsme se zdrželi a pak dlouho dlouho stíhali ostatní. Připadal jsem si už jako na závodech. Místo, abychom si užili pěkný den na vodě, makali jsme jak šílení a hnali se, nevím kam. Nakonec se nám podařilo dostihnout zadní voj naší výpravy, který si udělal zastávku na svačinku a koupání.

To už jsme měli za sebou dvě lávky a železniční most, o němž mluvil borec z půjčovny, a tudíž byli za půlkou trasy. Jelo se dál a jediná významná zastávka se udělala až 600 metrů před cílem naší cesty. Touto zastávkou byla občerstvovna u Zrcadlové kozy. Byly tu snad tři tisíce lidí. Rekreantů, vodáků i cyklistů. Přesto se nám podařilo chytit místa u několika stolů a najíst se. Prostředí tu bylo krásné – písčitá pláž, přívoz, louka, ale všude plno lidí. V hospodě jsem si dal něco k jídlu, něco na pití a na závěr malé pivo a tvarohový pohár. Zajímavá kombinace, ale ani jedno jsem si nedokázal odříct.

Popojeli jsme zbývajících 600 metrů a všichni zamířili vrátit lodě na pravou stranu řeky. My ještě na chvíli zastavili na straně levé a společně s Ivankou nalezli aspoň jednu keš. Odevzdali jsme loď, pádla a barel. Na oplátku jsme nafasovali koloběžky. Jednoduchá konstrukce, vpředu kolo 26 palců, vzadu kolečko asi 16palcové. Přezuli jsme si boty a vyrazili. Chvilku nám trvalo, než jsme přišli na ten správný grif, aby to trochu jelo. Pak už jsme ale uháněli s větrem v zádech po krásné cyklostezce zpět do Malé Skály. Vzadu zaostával jen Pivoš, kterému vnutili koloběžku se širokými pneumatikami a masivním rámem. Takový fatbike. Vyměnil jsem mu kolobku za svoji, aby si aspoň trochu užil jízdy. Ale on si to očividně neužíval. Odrážet se uměl jen levou nohou a brzy se unavil.

I tentokrát jsme udělali zastávku v hospodě, kde nás zaujaly předměty vystavené nahoře nad vchodem. Zvláště Lýdie o nich ještě dlouho hovořila. Na pražícím slunci jsme vypili pivo a makali dál. Malá Skála byla na dohled. Zbývalo ještě odlovit jednu keš u Boučkova statku a pak na druhé straně řeky vrátit koloběžku.

Zdeněk zaplatil a mohli jsme jet zpět. Skočili jsme do Kugy a vyrazili jako první. Za chvíli nás ale předjel Otík. Na silnici Turnov – Jičín se to ale moc rozjet nedá. Je to jedna vesnice za druhou a mezi nimi se posouvá kolona vozidel. Takže dlouho jsme se drželi za Yetim. Jakmile jsme ale odbočili na Hrdoňovice a Mladějov, tedy zdejší okresky, zmizeli nám Tomanovi z očí. Když jsme konečně dorazili do kempu, šel už Otík osprchovaný z umývárek. Taky my jsme si dali sprchu a pak se natáhli na postele, protože nic lepšího na práci nebylo. Otík už mezitím balil, dával kola na střechu a zdůvodňoval to tím, že zítra bude pršet.

Pršelo už za chvíli. Nejprve přišla bouřka a teplý déšť s velkými kapkami. Po večeři jsem zašel poprvé do zdejší restaurace na Bernarda. Václav každému zaplatil pivo nebo rum a byla sranda. Pivoš nás ubezpečoval, že i po návratu domů bude dodržovat zdejší tradici snídaní a dá si vždy jen šest koleček Vysočiny, marmeládu a chleba. Také padla narážka na náš věk, který je stále vyšší. Pivoše ale velmi potěšilo, že v Prachovských skalách chtěli po nějakém děvčeti, aby jemu a Vojevůdci udělala společnou fotku. Ta dívka se prý zeptala: „Jak to chcete, kluci?“ Pivoše potěšilo to oslovení ale hlavou mu letěla řada nemravných představ spojená s lany a s nimiž by ta slečna asi nesouhlasila. I když – možná ano. Kdo ví? Pivoš se opět vrátil k tématu spojeného s naším přibývajícím věkem a předpovídal, co bude za deset či patnáct let. Představa, že v té době už mi bude skoro 70, je dost děsivá.

Také jsem se dozvěděl, že Kozlovi klekla jeho dodávka a Zdeněk jej musel dotáhnout do kempu na tyči. Z motoru se prý ozývaly kovové zvuky, takže nebylo záhodno jej déle udržovat v chodu. Kozlovi už mají rozpis, kdo s kým zítra odjede, kdo jim co vezme. Jsem zvědav, kdo vyhraje tu obrovskou žlutou nafukovací kachničku.