15.6.2008 - neděle

Nevydařený cyklovýlet

 Ráno svítilo sluníčko a byla pohoda. Po snídani mi Otík přinesl několik obálek s fotkama z vodáckých výprav minulých let. Velice mě pobavily a vypadalo to, že pohoda bude pokračovat. Jenže počasí je zrádné. Zvlášť tady na Vysočině v nadmořské výšce 400 m.n.m.
 Na programu dne byl cyklovýlet. Protože někteří blázni vyrazili na kolech už včera a projeli červenou trasu podél řeky dolů a znovu jet ji odmítali, zbývala jediná další možnost – proti proudu řeky. Obě zbylé strany (doleva nebo doprava) nepřicházely v úvahu. Skrývaly hned v úvodu šílené kopce.
 Jeli jsme tedy po cestě vedoucí přes louku u řeky. Asi po půl kilometru ale končila louka a končila i cesta. Změnila se v pěšinku mizící ve stráni a kopřivách. Vydal jsem se na průzkum a když už se rozhodl, že další postup tudy nedoporučím, volali na mě rybáři sedící na protějším břehu, že se to překonat dá. Prý po 50 metrech zase cesta pokračuje dál. Rybáři většinou přehánějí a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Obtížný úsek neměřil 50 metrů, ale nejméně 10 x tolik. To jsme ale v této chvíli ještě nevěděli.
 Tlačili jsme kola přes obrovské balvany, přes padlé stromy a občas museli přenášet nejen bicykly ale i děti a vozík pro mimina. Adélka sklouzla z pěšinky a skončila i s kolem v řece. Martin musel pro náhradní oblečení a suché boty. Když jsme se pak konečně probojovali na louku, kde se dalo skočit do sedel, zatáhlo se, zahřmělo a začalo kropit. Museli jsme se schovat pod stromy. Dlouhou chvíli jsme si krátili houpáním na laně a zkoumáním ohořelých zbytků kiosku U Vlka.
 Když se déšť trochu zmírnil, výprava se rozdrobila. Pěší turistky – Maruška s Peťou a Martinou – se rozhodly vrátit do campu stejnou cestou, kterou jsme se sem dostali. Vrátit se chtěla i Romana s dětma. Kulhánkovic holky ale přijely na kolech, a tak musely tlačit do kopce, aby obtížný úsek objely. My ostatní jsme se posunuli o 400 metrů dál pod stříšku kuchyně nějakého pionýrského tábora.
 Dál cesta opět mizela ve stráni a vypadala přinejmenším stejně jako již zmíněný obtížný úsek. I já jsem se rozhodl pro návrat. Vzal jsem sebou i Adélku. Ostatní zůstali, aby zahynuli.
 Společně s Adélkou jsme kola tlačili do kopce až do Zahájí. Tam jsme odbočili doprava, asi 200 metrů se svezli a pak zase tlačili z kopce. Když jsem sundával tachometr, ukazoval 5,4 km a průměrnou rychlost 6,9 km/h. Úžasný výkon.
 V campu byl klid. Maruška uvařila těstoviny a po jídle jsme zalehli a spali. Martina při lezení do podkroví spadla i s žebříkem a škaredě se potloukla.

 Odpoledne se sice honily po obloze mraky, ale donutil jsem se převléct do běžeckého a vyrazit na Chřenovický hrad. Nejprve jsem 2,5 km stoupal do Chřenovic. Minul jsem zajímavý kostel, hospodu, obchod a pak po červené odbočil doprava do polí. Turistickou značku jsem vzápětí ztratil. Po louce jsem sbíhal dolů a liboval si, že tu není ani živáčka. V tom se z lesa vynořil školní výlet. S hrozným rámusem mi děti zkřížily cestu. Bylo po idyle. Využil jsem alespoň paní učitelku a zeptal se na červenou značku. Za chvíli už jsem se procházel po hradu. Zbyla tu z něj jen věž a kus zdi. Do campu jsem se vrátil po stejné trase.
 Abych smyl pot, dal jsem si sprchu. Maruška mi zatím přemáchla hadry a už se vracely i první vlaštovky z cyklistické vyjížďky. Mezi nimi i Otík. Dojel akorát k naší chatce a zde se svalil na bok i s kolem. Od úst mu šla pěna a lapal po dechu.

Během dne dorazili a další chatky obsadili:
Radovan, Lída, Hanička a Pepík,
Kozel, Eva a Jaroušek,
Hanys, Inka, Klárka a Kristýnka.

 Aby měly naše děti (včetně Adélky) alespoň nějaký pohyb, šli jsme s nima do Chřenovic do hospody. Cestou  jsme potkali Hanyse, který zrovna přijížděl s rodinkou na dovolenou a hledal camp. Podrobně jsme mu popsali kudy dál a za chvíli viděli, jak mizí lesem do Zahájí. Nepochopil vůbec nic.
 V Chřenovicích jsme si dali pivo, děti ledňáka a courali jsme se zase zpět.
 Večer se do této hospody vydala výprava fotbalových fanoušků, aby shlédla zápas naší reprezentace s Turkem. Prohráli jsme 3:2. (A to jsme do 75. minuty vedli 2:0!)
 My ostatní jsme poseděli u ohně. Ota vytáhl před chatku jejich ptáka a bavil nás veselými kousky, které ho naučil společně s Jolanou.

Kulhánek Václav měl dnes individuální program. V noci odletěl do Ženevy na fotbalový zápas ČR – Turecko. (Kdyby jen věděl...)