16.6.2003 - pondělí

Na dnešní den Otík naplánoval výlet do Chléviště. To je takové skalní městečko v kopci nad Malou Skálou. Slovo kopec nevystihuje přesně daný terénní útvar. Spíš bych měl psát HORA. Pásci ale směle vyrazili i s kočárkem. 7-mi měsíční Haničku nesla Lída jako zkušená Indiánka ve vaku na břiše. Kočárek tlačil Radovan, ale na zdolání těch hor, kamenitých stezek a stovek schodů si musel najímat Šerpy. Např.: Radyho, Petra. Někdy pro změnu Petra a Radyho. Ota nebyl schopen nést cokoli kromě svého batůžku s potravinami a Pivoš vesele pobíhal okolo, všechno fotil, listoval v turistických průvodcích a zaměřoval mapu, k čemuž používal nejmodernější přístroje. K úplné dokonalosti už mu chybí jen GPS. Roman také nic nenesl, protože se musel věnovat Vlaďce. A já? Já jsem také nic nenesl, protože musím tahat Petrušku.
 Pod vrcholem Ota nařídil přestávku a usadil se na lavičce, kterou sem vytáhl nějaký zoufalec. Kočárek a Pásci se dál vydali rovně po červené, my zdatnější odbočili na žlutou do skal. Skály byly pěkné. Samá vyhlídka, samá borůvka. Neustále jsme měli zpoždění za hlavní skupinou, protože Peťa borůvky zbožňuje. Jen občas jsme dohnali ostatní někde na vyhlídce, kde Pivoš rozděloval skupinu na A a B, aby se všichni nahoře vystřídali.
 Prolezli jsme tím bludištěm skal, sestoupili do Kalichu a vzápětí vylezli u Chaty u Kalicha. Bohužel než jsme sem s Peťou došli, Ostravaci chatu úplně vyjedli a vybydleli.
 Hlavní skupina i s tou sdruženou okolo kočárku se jala sestupovat po silnici do údolí, my silnější (Peťa a já) jsme si dali ještě výstup na Sokol. Peťu vzápětí opustily síly a natáhla se. Odneslo to pravé koleno. Musel jsem ji tedy na vrchol vytáhnout na zádech, pak ji snést do údolí a ještě při tom vyprávět několik pohádek o Rumcajsovi. Ještě že do malé Skály nebylo daleko. Naše cesta byla sice strmější, ale podstatně kratší. Už mi docházela fantazie a dobrodružství, která Rumcajs prožíval se mohou směle měřit s dobrodružstvími Conana či Zaklínače.
 Než ostatní prošli Suché skály a dali si skvělý špenát v Sokolovně, už jsme se s Peťkou koupali. S Matesem sjem si zaskákal do vln pod jezem.
 Po výletu a koupání dokázal Ota jen ležet pod párty a stanem a naříkat. Prý je mu hrozně blbě od žaludku. I přes tuto indispozici zuřivě bránil svoji láhev minerálky, odmítal dát komukoli napít a vykřikoval: „To je má voda!“ Nakonec ho postavilo na nohy až několik doušků Becherovky.
Na večeři jsme zašli do Restaurace pod Panteonem. Ostaní šli do nějaké vzdálenější hospody a večer se vrátili značně veselí. Jejich řev mě vzbudil, už když procházeli branou kempu. Zaslechl jsem i návrhy: „Půjdeme Pepovi předvést nějakou reklamu! Vzbudíme ho!“ Otík je ale zapřísahal a skoro plačky prosil, aby to nedělali, protože se nechce dostat na stránky mého deníčku.