16.6.2008 - pondělí

Pivovar Kácov

 Porada vedoucích pod hříbkem, čas 8:25. Přítomni – Otík, Kozel, Pivoš, Martin, Radovan, Kamil, Václav, Pepa.
 Projednány problémy s počasím, konkrétně s deštěm a přijato následující rozhodnutí:
1) Varianta A – posunout termín lodí na jiný den.
2) Varianta B – vyrazit na lodě. Neprší moc a je naděje, že může přestat.
3) Varianta C – vypustit plánovanou trasu Stvořidla – Chřenovice, lodě si nechat přivézt autem do campu a vodáckému sportu se věnovat jen zítra. Ti otrlejší mohou jet případně i dnes.

Námět na zlepšení pro příští roky: během jednání se projevila nedostatečná připravenost zúčastněných přijímat jednoznačná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.  Například Kamil (ale i mnozí další!) jen krčili rameny, což nevedlo k řešení problému. Navíc Václav, který se v noci vrátil z Ženevy, rušil jednání nadávkami adresovanými tureckým fanouškům a vůbec všemu tureckému.

 Rozhodnutí předložil Otík telefonicky p. Soprovi z půjčovny Sázava-tour. Ten nám vyšel maximálně vstříc, a tak zvítězila varianta A. Pan Sopr tvrdil, že ve středu a čtvrtek má být hezky, takže nám lodě zarezervuje na tyto dny.

 Dnes jsme tedy místo lodí měli náhradní program. Výlet do pivovaru Kácov. Zúčastnili se všichni kromě Kulhánků a Radyho, který vezl Kaču s malou Eliškou k příbuzným do Příbrami.

 Do odjezdu vlaku jsem si ještě zdříml, pak nabalil nějaké tatranky, pláštěnky a společně jsme vyrazili na chřenovické nádraží. Dobu do příjezdu vlaku jsme využili k hromadnému focení. Vláček přijel v 11:10 a na moje mávnutí zastavil. Vlezli jsme do zadního vagonku a hurá na výlet.
 Průvodčí si při kontrole jízdenek prohlédl Lídu a Radovana a uznal, že ti mohou jet zadarmo. Nám ostatním koupil Hanys s Pivošem hromadnou jízdenku. Pivoš nahlásil počty dospělých a dětí (Matěje mezi dospělé ještě nepočítal a mezi děti už ne) a Hanys zaplatil.
 Za chvíli jsme byli ve Zruči. Z tamějšího nádraží jsme se po červené turistické značce vydali na náměstí a na zámek. Eva si ještě skočila do obchodu s obuví a smíšeným zbožím, aby koupila pro Adámka holínky. Až v campu zjistila, že jí zabalili obě boty pravé a jednu o několik čísel větší.
 Na zámku jsme se pod Pivošovou taktovkou znovu vyfotili. Rád bych porovnal tuto fotku s tou, kterou jsme zde pořídili před osmi lety. Jenže ani jednu asi nikdy neuvidím.
 Celá výprava se pak přesunula do Tesca. Ačkoli cíl to byl lákavý, byl problém tam celou skupinu vůbec dostat. Nedovedl jsem si představit, že nás čeká delší výlet. Dosud jsme se pohybovali tempem cca 1 km/h. Nebylo minuty, aby někdo nemusel čůrat, svačit, odpočívat, prohlédnout si to či ono, přebalit batoh či dítě atd. Krátce – pomocná škola na výletě.
 V Tescu jsme udělali velký nákup. Naše rodina určitě. Naplnili jsme oba batohy a já ještě vyfasoval elegantní outdoorovou igelitku Tesco. Po vysilujícím nákupu se – jak jinak –  opět svačilo a odpočívalo.

 Konečně jsme se vrátili na červenou a vyrazili do Chabeřic. Nejprve po silnici, pak lesem do prudkého kopce. Protože jsem šel úplně vpředu, nezaznamenal jsem, že Radovan nalezl kešku. Naši přední skupinu zatím bavila 6-letá Klárka Skřipská. Stěžovala si, že ji zlobí holky ze školky, paní učitelky nevyjímaje. Nový barák postavili rodiče blbě. Její pokojíček je malý a alespoň jedna zeď by se měla zbourat. A protože rodiče o tom nechtějí ani slyšet, mstí se mámě tím, že jí občas volá telefonem a řekne jí, že jí smrdí nohy.
 V Chabeřicích jsme museli udělat přestávku u smíšeného zboží. Otík si v prodejně půjčil židli, koupil lahváče a usadil se na silničce před výkladem. Trvalo asi čtvrt hodiny, než všichni dorazili. Při pohledu na ně bylo jasné, že po těch náročných 2,5 km už nejsou další cesty schopni a do Kácova musí jet vlakem. V další pěší túře nás pokračovalo jen 5. Jména těchto hrdinů budiž zaznamenána: JÁ, Pivoš, Martina, Andrea (těhotná!) a Zdeněk.
 A tak zatímco ostatní jeli z Chabeřic Posázavským pacifikem do Kácova,  nás pět hned za vesnicí ztratilo červenou značku. Na to jsme přišli až ve vesnici Holšice, kterou jsme měli minout a kde jsme konečně vytáhli mapu. Nezbývalo než pokračovat dál po silnici do Zlivi. Cestou jsme červenou značku zase našli. Ale jen jednu jedinou a v širokém okolí žádnou další.
 Ze Zlivi do Kácova to bylo z kopce. Ještě než jsme ale vkročili do cílové obce, volala Maruška, že Otík už domluvil exkurzi v pivovaru, ale nemohou na nás čekat. Buď musíme přidat nebo se s exkurzí rovnou rozloučit. Prodloužili jsme krok, zvolili nejkratší cestu, ale ani tak jsme začátek nestihli a naše kamarády nemohli v pivovaru najít. Rozhodl jsem, že se o nalezení skupiny pokusíme sami a zamířil k vrátkům do dvora. Ta mi nešla otevřít, a tak jsme se obrátili o pomoc na sekretariát. To bylo naše velké štěstí, protože za zmíněnými vrátky se v nenápadné boudě skrýval irský vlkodav velikosti menší krávy.

 Prohlídka pivovaru začala ve varně, kam nás ochotný pán ze sekretariátu dovedl a kde jsme se konečně potkali s ostatními přáteli. Z průvodcova výkladu si mnoho nepamatuji, ale utkvělo mi v hlavě, že po obšírném výčtu nárůstu cen vstupních surovin, byl napomenut Matěj, ať na nic nesahá, že by ho to mohlo stát VELKÉ peníze.
 Z varny jsme se přesunuli do místnosti, kde ve velkých nerezových vanách cosi kvasilo. Hladina byla všude pokryta hustou pěnou. Vlezli jsme i do historického sklepa, kde se udržuje teplota 4C. Sklep byl klenutý a tvořil prstenec kolem centrální místnosti, do níž se dříve sypal led.
 Za prohlídku jsme zaplatili po 50 Kč a odebrali se do hotelu na náměstí na jídlo. Pivovarská restaurace otevírala až ve 4 hodiny. Otík už ale nemohl udělat ani krok a vytrvale čekal na otvíračku před pivovarem. Plán nás ostatních zněl: oběd, přesun na kvasnicové pivo do pivovarské restaurace a v 18:38 odjezd pacifikem do campu. Někdo však zjistil, že vlak v 18:38 stojí zbytečně 40 minut ve Zruči a navíc volal Ota, že restaurace se přestavuje a vedle hlavy mu duní sbíječka. Plán se následně několikrát změnil.
 Nakonec zvítězil odjezd v 16:38, což bylo za půl hodiny. V rychlosti jsme vše shltli, vypili a zaplatili. Na nádraží jsme měli ještě několik minut rezervu. Ti rychlejší stihli do PET lahví načepovat i kácovské pivo, které jsme pak celou cestu vlakem ochutnávali. Cíl cesty tak byl dokonale naplněn.

 Po návratu do campu se ti nejrychlejší osprchovali. Teplá voda konečně tekla. Následně jsme se usadili před naší chatkou a debužírovali. Klobásky, sýry a už zde se začínala rodit alkoholová smršť. Začala Magistrem, pokračovala Berentzeny a tak dál. To už dorazila i pivovarská trojka – Ota, Pivoš a Martin. Přesunuli jsme se k ohni a pilo se dál. Ti nejotrlejší to vydrželi až do tolik let opomíjeného Havlíčka. Někteří i dýl.
 Během pařby se Otík vytasil s dárkem pro mě. Byla jím velká červená smaltovaná cedule s nápisem: „Josef Jordán kronikář“. Byl jsem dojat. Ještě za svého života jsem se zařadil po bok takových jmen, jakými byli Kosmas či Dalimil.

Kulhánci dnes měli individuální program. Den strávili na koupališti v Havlíčkově Brodě.