17.6.2001 - neděle

 Suchdol n/L - Rozvodí - Mláka: 25,8 km
 Sbalili jsme a čekali na lodě. Ota mi oznámil jeden ze svých geniálních nápadů. Maruška bude po břehu vozit nejen naše věci, ale i spacáky, případně stany ostatních. Moje žena je dobrák, a tak souhlasila. Skutečnost byla ale taková, že se jí u auta sešly nejen spacáky a stany, ale i karimatky, kabely s jídlem, kytara a nějaké další drobnosti. Časem získala takovou zručnost, že všechny tyto krámy od osmnácti lidí do té naší malé Feldy nacpala během asi desíti minut.
 Lodě nám složili hned u brány kempu. Lodě ze skvělého, nezničitelného plastu. Pět kánoí se zvednutými špicemi a tři podobné Vydrám jen s plošším dnem. Dle slov pana Hlouška měly být stabilnější (a asi taky byli), tak jsem si rychle vybral jednu z nich. Byla zelená, vypadala nově a na vodě si vedla skvěle. Hned jsem naložil Peťku a Marťu a sjeli jsme prvních sto metrů k tábořišti. Lužnice je zde uzoučká a mělká. Skoro potok.
 A pak už jsme konečně vyrazili. Lužnice přestala být potokem. A protože Ota tvrdil, že první den budeme na vodu natěšení, naplánoval etapu dlouhou přes pětadvacet kilometrů. Všem nováčkům tak připravil neuvěřitelná muka.
 Řeka se několika zákruty dostala do pralesa. Koryto bylo úzké, hodně se klikatilo a téměř za každým ohybem čekalo nějaké překvapení. Nejčastěji v podobě spadlého stromu. Pro ty, kteří byli na vodě poprvé, nastávali neřešitelné problémy spojené s technikou ovládání lodí. A tak se udělal jednou Venca a třikrát Martin. Pokud vím tak asi i Pásci.
 Zde bych se měl na chvíli zastavit ve vyprávění a představit jednotlivé osádky:
 Matěj - Ota                Jolana - kpt. Jaroš   Rady - Pivoš
 Romana - Václav        Lída - Radek            Inka - Hanys
 Lenka - Martin            Martina - já             (Yvona - Tomáš)

 V úzkém řečišti se soulodit nedalo, takže každý jel na vlastní pěst. Jen v širších tůních jsme pozastavovali a kochali se pohledem na ty nešťastníky, kteří sváděli s řekou marný boj. Kdo nás však překvapil, byl Pivoš. Se svým osobitým stylem (dá se vůbec hovořit o stylu?) se vyhýbal všem nástrahám a nedopřál nám ani chvilku škodolibé radosti.
 Na svačinku a vyčůrání jsme zastavovali dvakrát. Jednou v lese a jednou na Majdaléně. Lence jsem půjčil suché tričko. Chtěl jsem, aby se aspoň trochu zahřála. Zbytečně. Vzápětí se obrátili znovu.
 Na Majdaleně jsem nechal Marťu kormidlovat a jezdili jsme podél břehu nahoru a dolů. Jenže Marťa na ten fígl, co s pádlem na místě kormidelníka, nepřišla. Pak už jsme sjeli stupeň pod tábořištěm (Lenka s Martinem zase vystupovali do vody) a pokračovali k dalšímu stupni, který se dostal i do vodáckého průvodce. Nedávno jsem si jej nastudoval z videonahrávky, takže jsme jeli z chodu a bez problémů. I ostatní jeli dobře až na výše zmíněnou dvojku. A to i přesto, že už dávno zahodili polystyreny ze sedátek a maximálně tak snížili těžiště.
 Na Rozvodí jsme nezastavovali. Já už to tam znám a navíc nás čekalo ještě skoro 9 km. Práh na Nové řece jsme s Marťou sjeli více ke středu řeky, protože u kraje (kde to aspoň trochu teče) stahovala lodě nějaká parta, kterou jsme dohnali. Vzápětí ke mně jeden borec z té party přijel a vytkl mi, že jsem měl jet více u kraje. Poděkoval jsem mu za radu a spolkl dodatek, že nešťastník, který se motá v jediném sjízdném místě, aby loď přetáhl, mně radit nebude.
 Nová řeka to je olej. A tak vznikla soulodí, abychom si cestu aspoň trochu zpříjemnili. Bobina běhala po břehu, konverzovali jsme s cyklistama, prohlédli si pomník Emy Destinové.
 U Mláky nás zase dojela ta parta nešťastníků. Jeden pozdravil: „Dobrý den. Nevíte, prosím vás, jak daleko je ještě do kempu?“ Ve své odpovědi jsem se rozhovořil o členitosti krajiny, o nedalekých lidských příbytcích, o rychlosti toku vody a umístění mlýnů na českých tocích a v závěru vyvodil, že kemp bude asi vzdálen asi tak 1 kilometr. (Z předchozích let jsem si pamatoval houby, prostě jsem si typl. A můžu dodat, že to vyšlo.) Ten borec, aby nezůstal pozadu, tak se pochlubil, že oni vyjíždějí většinou až odpoledne, spíše večer, a k dalšímu kempu se dostávají až za tmy. Na blízkost tábořiště ho upozorní jeho skvělý čich. Jakmile prý ucítí kouř z ohně, tak ví, že má přirážet ke břehu. Upřímně jsem se podivil a byl hrozně rád, že za dalším ohybem řeky se objevil Weinzettlův mlýn a slíbené tábořiště v Mláce. Jen cedule „Kapitána Jaroše“ chyběla. Žena asi nestíhá všechno.
 Jako jediní jsme měli stan postavený. Ostatní vybíhali zběsile z lodí. Na chvíli obalil naši Feldu hrozen těl, aby se vzápětí rozprchl s balíčky stanů. Blížila se bouřka a zatímco kormidelníci vytahovali lodě na břeh, háčci stavěli stany.
 Maruška mi mezitím sdělila, že ceduli na břeh vyvěsila. To okamžitě vyvolalo zájem jediných lidí v kempu (nějakých Brňáků). Než donesla pak Peťce čaj, byla cedule pryč. Kapitán byl touto zprávou zdrcen a přemýšlel o strašné pomstě. Litoval jen toho, že je v podmínce a bojí se teď někoho si podat, aby se nedostal do dalšího průšvihu.
 Ota mi předložil báječný plán, který osobně vymyslel. (Kdo by to do něj řekl?) Jestli prý si nechci vyměnit loď s Martinem. Ta moje je totiž podstatně stabilnější a Martin s Lenkou už nemají skoro nic suchého. Zeptal jsem se Oty, proč jim tedy nevymění tu svoji, vždyť je přece stejná jako ta moje. Začal se kroutit a vymyslel jakousi teorii o množství nákladu, výšce těžiště, tvaru lodě a umístění sedátek. Celkově z této teorie vyplynulo, že Ota i kdyby chtěl (a on chtěl moc) nemůže svoji loď poskytnout. Zbývám jedině já. A to proto, že tu třetí lepší loď má Pivoš a toho posadit do nějaké jiné přece nelze. Byl jsem jeho plánem nadšen. Tak já mám vyfasovat nějakou mrchu, která vypadá tuctově, není nijak zajímavá, sedátka má v úrovni límce a navíc, jak jsem později zjistil, má blbě umístěný šprajc. Takže si tam nemůžu natáhnout nohy. Od začátku mi bylo jasné, že nemám na vybranou (vypadal bych jako sketa), ale nechal jsem si čas na rozmyšlenou.
 Peťu jsem uspával já. Mates zase začal svůj koncert. Když jsem vylezl, abych dolil Peťce čaj, začal se do mě strefovat mokrým míčem. Důrazně jsem ho upozornil, ať toho nechá. Nic. Vesele pokračoval dál a dost se bavil mojí bezmocí. Poté co mě zasáhl do zad, jsem usoudil, že varovný výstřel do vzduchu je zbytečný a šel rovnou na věc. Vystartoval  jsem a vzápětí jej dostihl. Vyválel jsem ho po zemi a znovu důrazně upozornil, že se mi to nelíbí. Se sprostými nadávkami jsem odešel. Možná si Mates doplnil svůj slovníček sprostých slov.