17.6.2006 - sobota

 Úvod

Už ve čtvrtek na odpolední směně jsem v jídelně potkal mistra sekundáru Milana Kučeru, který je z Bělé pod Bezdězem. Pochlubil jsem se mu, že do jeho rodného kraje pojedeme o víkendu na dovolenou. Konkrétně, že pojedem k Máchovu jezeru. Toho se trochu zděsil, protože v campech okolo Mácháče prý valí neustále diskotéky, duní techno a prohání se pražská mládež v kabrioletech. Teď začátkem sezóny by to prý nemuselo být ještě tak strašné. Pak dodal, že nejhorší je to na Klůčku. A tam my zrovna jedeme. Uvažoval jsem, že Otík musel mít při výběru lokality nějakou slabší chvilku. A nebo se z něj stal technař.
 V každém případě mně Milan později na mapě ukázal všechna zajímavá místa, která stojí za to vidět. Milan je má všechna projetá na kole (najezdí tisíce km ročně), ale vzhledem k tomu, že jedeme s dětmi, doporučuje trasy skalními městy projít pěšky. Nebo kolo vést.
 Doporučené trasy:
1. Z Klůčku vyrazíme k Břehyňskému rybníku. Na hrázi je pěkný přepad zahloubený mezi skály. Po silnici pokračovat do Hradčan. Zde je možno si prohlédnout letiště, případně se vykoupat v rybníku s příjemným písčitým dnem. Z Hradčan pokračujeme po modré a zelené. Asi po kilometru a půl sjet na asfaltku (doprava), protože turistická značka pokračuje do skal. Po silničce dojedeme na cyklotrasu 3045 pod Jelení. Určitě se máme zajít podívat na Psí kostel (jeskyně) a Skalní bránu (obdoba Pravčické). Tuto část budeme muset absolvovat nejspíš pěšky. Po cyklostezce a zelené pokračujeme podél skal až k modré značce. Odbočíme doleva a dostaneme se na silnici, po níž je možno vrátit se do campu. Skály severně od Máchova jezera je lepší projít pěšky.
2. Z Klůčku na silnici (Doksy – Hradčany), odbočit doprava na cyklotrasu a po ní (směr východ) dojet lesama na silnici do Kuřivod. Z Kuřivod pokračovat směrem na SV. Okolí je ale nezajímavé. Pouze rozstřílené březové lesíky. Nedoporučuje se opouštět silnici. Krajina začíná být zajímavá až někde po hradem Křída před obcí Celenov. Dál se dá pokračovat až na Ještěd.
3. Z Doks dojet do obce Okna. Odtud po cyklotrase 0014 a žluté směrem na Pankrác. (Z Oken je možno ještě zajet se podívat na skalní příbytky ve Žďáře.) Dále po žluté k Daňkům a k hájence U Maršů. Zde se stočíme na sever a dojedeme do Valdštejnska. Z kamenů jsou tu vytesaní dva „Grenatýři“. Do hospody možno zajet do Bělé pod Bezdězem. Zpět se vrátíme z Valdštejnska po modré (0060) do Bezdězu. Do campu pak okolo Bezdězu po červené.
4. Autem do Zahrádek nebo Holan. Po modré k Vlhošti. Žlutá okolo kopce stojí za prodloužení trasy. Jsou okolo ní pěkné skály. Podívat se na Husu a dále pokračovat k Čápovi. V Dubé je pěkné koupání a skvělá hospoda poblíž rybníku. Trasy mezi skalami je lepší projít pěšky. Dá se nafázovat i na cyklistickou trasu 0058.

 Ráno jsem dolil ve Fabii baterku, zkontroloval hladinu oleje a také dalších kapalin. Vše bylo v pořádku. Pak mě čekal úkol z nejtěžších. Vyrovnat na střechu 4 kola tak, aby se tam vešla, aby byla pevně uchycena a nemlátila se jedno o druhé. Zklamal jsem a začal se u toho rozčilovat. Maruška mi chtěla poradit, ale tím jen přilévala olej do ohně. Nakonec se ale pod Maruščiným vedením úkol splnit podařilo. Na mysl mi přišla Otíkova slova, že se nehodím k ničemu. On je sice kdysi pronesl k Matějovi, ale teď se hodila na mě.
 (Pro příští roky poznamenávám, že od levé strany auta (nad místem řidiče) je umístěno nejprve kolo Marti (proti směru jízdy), pak moje (po směru jízdy), následuje Maruščino a Petrušky. Opět se střídají proti a po směru jízdy. Blatníky je dobré sundat, sedla se musí zasunout co nejníž.)
 Zbývalo ještě narvat do auta ostatní krámy. Včetně televize. To pro případ, že by v campu TV nebyla. A my chtěli sledovat MS ve fotbalu. Maruška tedy vše nacpala do kufru, jednu kabelu strčila mezi děti na zadní sedadlo a mohli jsme vyrazit. Bylo něco po desáté hodině.

Trasu jsem zvolil obvyklou. Přes Velké Meziříčí do Jihlavy, pak na Havlíčkův Brod, Kutnou Horu a Kolín. Zde jsme doplnili benzín a roztok do ostřikovačů a pokračovali na Nymburk a Mladou Boleslav. Na křížení se silnicí pro motorová vozidla (Praha – Turnov) jsme opět bloudili. Je třeba najet na tuto silnici (úsek bez dálniční známky) a hned prvním sjezdem zase sjet na původní silnici. Jinak se dostanete do Mělníka (v horším případě) nebo v tom lepším do Mladé Boleslavi, ale projedete ji celou. A to se stalo právě nám. Motali jsme se po sídlištích, projeli desítky světelných křižovatek a snažili se držet směr na Českou Lípu. Bohužel směrovky se ztratily a objevili jsme je až v Kosmonosech. Po novém průtahu jsme pak už bez problémů vyjeli z města. (Z mapy jsem později zjistil, že úplně nejjednodušší je sjet z dálnice až na sjezdu Kosmonosy. Tím se vyhnete M. Boleslavi taky.)

V Doksech jsme hledali camp Porcelánové manufaktury a dle pokynů z internetu se drželi směrovek ke campu Klůček. K tomu jsme dorazili vzápětí, ale porcelánku nikdo neznal. Znovu jsme bloudili mezi luxusními vilami (určenými k pronajmutí), ale ani tady nikdo o našem campu nevěděl. A to jsme od něj byli jen pár set metrů. Studovali jsme mapu Doks, ale také ta nic neuváděla. Tak jsem zavolal Otovi. Ten mně nejprve vyčetl, že jsem si nevytiskl mapu z internetových stránek a pak mi nic dalšího neporadil.
 Před tím jsme si ale všimli dvou cest před Klůčkem, do nichž sice byl zákaz vjezdu, ale vedly správným směrem. Vrátili jsme se tam a zjistili, že nad zákazovou značkou je maličká orezlá zmačkaná směrovka s drobným nápisem „Porcelánová manufaktura“. Cesta byla stejně kvalitní jako ta směrovka. Samá díra, samý kořen, písečné duny. Mezitím šutry.
Šplhali jsme svahem nahoru až k chatkám, které vypadaly stejně jako ty z fotek na internetu. Tachometr ukazoval, že jsme od rána ujeli 235 km. V tu chvíli se ozval výstražný signál a jediným mrknutím jsem zjistil, že máme zase vysokou teplotu motoru. „Vypni klíček,“ velela Maruška. Provedl jsem to a šel otevřít hauptnu, abych odvětral aspoň horký vzduch nad motorem. Tak to tu máme po dvou letech zas. Ventilátor se netočí. Opět někde upadl kontakt. Asi jak jsem ráno doléval vodu do baterky a pak bouchnul krytem motoru při zavírání.

 V campu samozřejmě nikdo nebyl a recepci jsme také nenašli. Akorát u ohniště, kde bývá normálně totem a na něm sova s roztaženými křídly, byla štíhlá tyč a vysoko na ní nápis „Porcelánová manufaktura“ a číslo na správce p. Prokopa. Zavolal jsem mu. Řekl, že přijde hned a pak nás nechal půl hodiny čekat.
 Už jsem začínal reptat, když se z ničeho nic mezi stromy objevil podsaditý snědý člověk s knírkem a mířil k nám. Pan Prokop. Divil se, že nás tu není víc. Asi proto, že sem bude muset za chvíli znovu. Ale naštěstí v tu chvíli se vyšplhal nahoru i Pivošův Superb. Vzápětí z něj vylezl Ota a se správcem dohodl vše potřebné. Společně s Maruškou vydyndali i jednu chatku navíc, do níž jsme nastěhovali děti – Petru, Martinu, Aničku a Matěje. To byla chatka č. 2.
 My jsme si vzali 16., protože byla nejblíž k cestě a já už nechtěl s vařícím autem popojíždět někam dál.
Chatky nebyly nejnovější, ale vybavené byly dostatečně. Měli jsme tu dvouplotýnkový elektrický vařič, ledničku, 3 elektrické zásuvky, dřez se studenou vodou a odpadem, poschoďovou postel, jednu rozkládací postel, nějaké skříně a dva stolky se židličkami.
 V campu jsme měli i dvě sprchy s teplou vodou a 2 x 2 splachovací záchody. V zázemí byla i malá hospůdka s televizí a pivem.

 Během odpoledne a následujícího dne dorazili:
Otík, Pivoš, Matěj, Martin,
Kahánci – Romana, Václav, Anička,
Pásci – Lída, Radovan, Hanička, Pepík,
Yvonna a Anička (Sirénka),
Rady, Káča a Verunka,
Kozlovských – Eva, Jarda a Jaroušek,
Jordáni – Maruška, Pepa, Martina a Petra,
Skřipští – Inka, Hanys, Klárka a Kristýnka.

 Vyrazili jsme na pláž. Byla přes 1,5 km daleko. Museli jsme po cestě zpět, obejít plot campu Klůček, pak kousek po asfaltu a lesem a už jsme byli u Máchova jezera. Na pláži nikdo vstupné nevybíral. Později jsme zjistili, že normálně se tu platí 30 Kč, ale od 17:00 je vstup zdarma.
 Děti neodolaly a vlezly do vody. Petra se vysvlékla do naha, ti starší, protože si také nevzali plavky, se koupali v tričkách a kraťasech. My ještě starší jsme si také nevzali plavky, tak jsme si sedli u bufetu a dali si pivo.
 Dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože se hrál fotbalový zápas ČR – Ghana, v němž naši reprezentanti byli jasnými favority. Bohužel se předpoklad nepotvrdil a prohráli jsme 2:0. Seděli jsme v hospůdce v campu Porcelánové manufaktury a sledovali tu tragédii.
 Náladu nám spravily jen Otovy utopence a vzpomínky nad deníkem.

 V noci mi bylo blbě. Žaludek jsem měl po několika pivech a fernetech jako na vodě. Nepomáhalo mi ani temné „duc – duc“ z nedaleké diskotéky. Spíše naopak. Moje podezření, že Ota tajně vyznává techno, jen zesílilo. Dunění pokračovalo až do pěti do rána. Pak zase řvali opilci, kteří se potáceli kolem chatky. Moc jsem se nevyspal. Příště musí Martin připřáhnout za Superba 122 mm houfnici nebo pozvat kamarády z roty rychlého nasazení. Obě tyto varianty budou mít za cíl vyčistit okolí od dýdžejů.