17.6.2008 - úterý

 Odjezd Petry

 Většina osazenstva vstávala hodně pozdě. Stejně jako Otík i ostatní dobře spali. Prý jako když je Myslivcem do hlavy uhodí. Haničce Páskové jsem ale vysvětlil, že rodiče těžce pracují, musí každý den brzy vstávat a teď dohánějí spánkový deficit. Toto moje vysvětlení se jí ale nepozdávalo a ptala se mě, kolik toho včera tatínek vypil. Byl jsem tvrdý jako skála a přiznal mu jen 6 – 7 piv. O kompotkách, Magistrech, Key rumech a Myslivcích taktně pomlčel.
 Otíkovi se ráno všechno motalo. Do polévky nasypal lžíci cukru. A v tomto zmatku se chystal další cyklovýlet.
 Než ostatní nasedli na kola, zaběhal jsem si. Na pěšince kousek nad campem jsem trénoval úseky do kopce. Když jsem se vrátil, ostatní už byli pryč. Zbyla jen naše rodina a Martin s Adélkou. Abychom aspoň nějak využili čas do odjezdu holek do Třebíče, šli jsme se projít.
 Loudali jsme se k rekreačnímu zařízení za chřenovickým nádražím. U Korfbalisty jsme si dali oběd, během něhož jsme z Martina vytáhli několik vojenských tajemství. Týkala se počtu vojáků v armádě, jejich nasazení na různých misích a použitém vybavení. Po jídle jsem se rozloučil s Maruškou, Marťou a Peťou, které se vrátily do campu a jely domů. Bylo třeba vypravit Petru na školní výlet na Templštejn.
 Já s Martinem a Adélkou jsme se courali dál podél řeky. Otík prý Martinovi stanovil jako cíl technickou památku Starý hamr. Bohužel nic takového jsme neviděli, a tak jsme se zeptali starousedlíka, který zrovna něco kutil na dvorku. Tvrdil, že tu žádný hamr není a že se celá tato oblast jmenuje Starý hamr. Jediné, co můžeme vidět, je starý náhon. A ten moc zajímavý nebyl. Tak jsme šli zase zpět do campu a že jsme měli nalézt ještě ruční přívoz, jsme úplně zapomněli.
 Na mostě jsme potkali Matěje, který vyrážel na kole za zbytkem výpravy. Překonal jsem lenost a domluvil se s ním, že na mě počká a za ostatními pojedeme společně. Po červené značce podél řeky by to neměl být problém. Předpokládali jsme cestu bez výrazného stoupání. Škaredě jsme se mýlili.
 Za již výše zmíněným rekreačním zařízením přešla asfaltka v šotolinu a makadam. Pak odbočila doprava a začala stoupat podél potůčku. Následovala šipka doleva, projeli jsme potůček a začali se lesem hrabat úvozovou cestou kamsi nahoru. Musel jsem tlačit. Několikrát jsem se v tom prďáku zkusil rozjet, ale vždy mi v zadním kole cosi rachotilo. Zkontroloval jsem špice – vše v pořádku, větvička – žádná. Až za hodnou chvíli jsem zjistil, že se mi uvolnilo odrazko uchycené v drátech. Matěj zatím čekal nahoře. Kopec vyjel jedním tahem. Nechápali jsme, jak tudy mohli projet ostatní a navíc se sedačkami a vozíkem.
 Cesta pokračovala po loukách a postupně klesala do Budčic. Za nimi Matěj zavolal Otíkovi, abychom zjistili, kam máme pokračovat. Naštěstí jen do další vesnice, kde seděl Ota s Pivošem v hospodě. Byli jsme tam coby dup.
 U velmi vysmáté paní jsem si objednal kofolu (nevím, co je tak směšného na tom, že jsem si vybral tu s cukrem), Matěj si dal smažák, což Otík nenechal bez komentáře a smažák zakázal. Matěj se bránil, že Otovi může být jedno, co on jí. Na to Otík opáčil, že mu to vůbec není jedno.
 Do campu jsme se pak vraceli opět přes Budčice. Po krátkém stoupání jsme museli odpočívat na lavičkách na kraji vesnice. Matějovi se podařilo trefit střep, což mělo za následek proražení duše a totální únik vzduchu. Seděli jsme a sledovali Matěje při výměně duše za novou, kterou mu naštěstí Ota přibalil do kapsičky. Jak se teď jeho prozíravost vyplatila!
 Následovalo svedení bicyklů k řece, právě k onomu ručnímu přívozu. Otova skupina jej nalezla už ráno, čímž se vyhnula strašnému trháku v lese. Konstrukci přívozu bych charakterizoval jen pár slovy: v jednoduchosti je krása.

 Večer jsme seděli pod hříbkem. Ota zapálil lampičku, abychom na sebe viděli a mohli klábosit. Debata se točila kolem fekálií a fotbalu. Chtěl jsem se potichu vytratit, čehož si Otík povšiml a jen tak prohodil, že každý slušný člověk řekne alespoň: „Dobrou noc.“ Tak jsem popřál dobrou noc a šel spát. Hlava mě bolela a bylo 23:10.

Kulhánci dnes měli opět individuální program. Tenktokrát čas trávili v Praze.