Mláka - soutok s Nežárkou - Hamr: 20,3 km
Ráno nepršelo, ale bylo chladno. Takže jsem si oblékl teplé podvlékací tričko a vyrazili jsme.
Ota přišel zjistit ještě před vyplutím, jak je to s tou lodí. Když jsem na jeho návrh přistoupil, běžel K Martinovi s Lenkou a volal: „Zachránil jsem vás! Zachránil jsem vás!“ Poznamenal jsem, že jsem je zachránil já, protože pokud vím, na Otově lodi Martin nepojede. Ta výměna nakonec nebyla taková tragédie a na novou loď jsme si s Marťou rychle zvykli.
Pivoš jel dnes na háčku. Vypadal (aspoň zpočátku) jako velké batole, které si není jisto svojí stabilitou. A tak se raději moc nenakláněl a ani nepádloval.
Asi polovina lodí vyrazila hned po spuštění na vodu ke druhému břehu, aby je jejich posádky táhly 100 metrů lesem a tam je zase pod jezem spustily na řeku. Druhá polovina osádek (ta naše) dobrodružným způsobem spouštěla lodě přes jez pomocí koníčkovacích šňůr. Poté co jsem uklouzl na kluzkém jezu, zahučel jsem do vody až do půli stehen. Což ještě jde.
Během dalších kilometrů jsem se pádlováním zahřál natolik, že jsem brzy převlekl tričko. Vzal si to normální bavlněné a teplou Moiru schoval do sudu.
Několikrát jsme soulodili a Ota nám vyprávěl, jakými způsoby se ho Mates pokouší obměkčit, když něco chce. Nejčastěji volí tento: v době nejdražšího telefonního provozu zavolá Otovi z domu na mobil a předloží svoje požadavky. Otovi běží před očima v tu chvíli jen cifry, které bude muset zaplatit. A tak raději se vším souhlasí.
A to už jsme vplouvali do Nežárky. Za chvíli přišla Jemčina s krásným jezem, který byl sice kolmý, ale u protějšího břehu končil v rostlé skále, po níž se valila voda. Vyměkl jsem (teď toho lituji) a zkoníčkoval loď dolů. Jen Rady a Hanys našli v sobě tolik morálně volních vlastností, že si tu skálu sjeli.
Dál jsme se pachtili řekou a dychtili po hospodě. Konečně je tady. Všechny lodě zaparkovaly u břehu, já s Marťou jsme sjeli ještě kousek po proudu a pak zakormidlovali k cestě - k brodu. Vylezli jsme, otevřeli sud a Marťa se převlekla. Když jsme se konečně vydali směrem k hospodě, otočím se a vidím, že všichni už jsou na řece, míjejí nás a jedou pryč. Na můj nechápavý pohled se dostalo odpovědi, že hospoda je zavřená. Honem zase rozdělat sud, převléct se do mokrého, loď na vodu a za nimi.
Zastávka ale přece jen byla. U jakési chaty, kde na stožáru vlála česká vlajka. Hanys prohlásil, že když je tam česká vlajka, tak to patří všem a opět všichni zamířili ke břehu. Po předchozí zkušenosti jsem jel zvolna dál a čekal, kdy mě ostatní dohoní. Nedohonili. Tentokrát zastavili na delší dobu, protože Ota musel uvařit nějaký gulášek či co.
My jsme v lodi žádné zásoby už neměli, a tak jsme se nechali unášet proudem až k jezu Metel. Náhle přišla bouřka. Tak tak jsme stihli vytáhnout loď na břeh a doběhnout pod přístřešek u bufetu. Tísnilo se tam už spousta študáků, kteří zde byli na výletě. Čekajíce až přejde déšť, jedli jsme s Marťou tatranky, pili pivo a limonádu.
Když konečně přestalo pršet, pomohli mi učitelé spustit loď a vyrazili jsme dál. Déšť se ale vrátil a prakticky už nepřestal až do večera. Študáci na lodích byli úplně promoklí a vůbec jim tedy nevadilo, že se občas udělali.
Dopachtili jsme se až do Hamru. Jízek jsme přetáhli, přirazili ke břehu a stanuli na úděsném tábořišti. Byla to jen mokrá louka mezi silnicí a řekou. Na jednom konci rozježděná snad tanky. Kadibudky se krčili u lesa daleko za silnicí. Na kraji tankodromu stála maringotka pobitá krajinkami a u ní kohoutek na vodu, z něhož tekl mrňavý čůrek vody. Když zafoukal vítr, čůrek se ohýbal a tříštil na jednotlivé kapky.
Protože naše auto zde nebylo a ostatní také ne, odebrali jsme se do hospody na protějším břehu. Ta trochu vylepšila image vesnice Hamr, ale stejně v ní nevařili.
Konečně dorazila Maruška a chvíli po ní i zbylé lodě. Přesvědčoval jsem je, že zde nemůžeme zůstat a musíme dál až do Veselí. Ale všichni toho pádlování měli dost a rádi zaplatili nějakému nešťastníkovi, který vylezl z maringotky, za pobyt.
Ač bylo toto tábořiště velice bídné, louka se zaplnila stany, takže na ní nebylo k hnutí. U vody začali vybalovat věci i Brňáci, kteří dle slov Marušky ukradli ceduli „Kapitána Jaroše“. A taky že ukradli. Sledoval jsme je a najednou vidím, že si z lodě do lodě přehazují právě naši ceduli. To mě dožralo a vyrazil jsem na ně. Maruška se mě snažila zadržet, ale já se nedal a slušně ty zlodějíčky pozdravil a požádal je, aby nám vrátili něco, co pro nás má cenu, s čím jezdíme na vodu každý rok a co oni možná omylem sebrali. Byli velice drzí, vůbec o ničem takovém nechtěli slyšet a prý mají jen to, co našli. Na mé naléhání reagovali odmítavě a už jsem se i bál, že dostanu přes hubu. Náhle ale zjihli a začali se ptát, kde že to měli najít a že to asi opravdu vzali omylem, že nám to chtěli jen převézt a ne ukradnout. Nechápal jsem zprvu, co vedlo k tomuto obratu v jednání. Otočím se a za mnou stojí Kapitán a tváří se velice nevraživě. Přichází Hanys s Radkem a také Maruška, která je jednoznačně identifikovala a usvědčila. Takže máme zase ceduli!
Večer jsme strávili v hospodě. Kapitánovi se vrátila nálada, hrál na kytaru a řval na celou hospodu. Dnes jsme nepřeřvali zbylé hosty my. Ale Kapitán sám. A když chtěl, přeřval i nás.
Koňadra, kolejda, komínky, špricky,
kanystr, flastr, šprajc,
sekera, pilka, sirky, třísky,
na břehu kouká zajc.
Citera, niněra, bendžo, bum,
basa a kytary hlas,
kofola, rokola, budvar, rum,
západ a zrzavej vlas.
—————