18.6.2003 - středa

Dnes byly poprvé na programu lodě. Otíkova skupina vyjela hned po ránu (v 8:30), aby nafasovala 6 kánoí v kempu v Podspálově. My ostatní vyjeli za nimi asi v 9:00. Chvíli jsme v Železném Brodě bloudili. Pivoš - řidič velitelského vozidla ztratil orientaci a když se z Brodu vymotal, jeli jsme zase dolů po proudu. Naštěstí slepou ulicí, takže musel otočit a vzápětí nabral správný směr.
Před nástupem do lodí udělal Petr ještě několik záběrů, abychom měli památku na ty, kteří za chvíli zahynou a mohli jsme vyrazit.
 S Petruškou jsme obsadili jedinou žlutou loď. Ostatních 5 bylo červených. Všechny byly prakticky stejné, jediný rozdíl byl právě v barvě. Na Pivošově byl navíc nápis „Tykev“. Ani o pádla nebyla rvačka. Dlouhá byla až příliš a zájem byl spíše o ta kratší.
 Osádky byly již předem sestaveny, a to dle následujícího klíče:

Zdeněk a Majka
Ota a Mates
Já, Peťka a Jolana
Rady a Katka
Roman a Vlaďka
Petr M. a Pivoš

Radovan, Hanička a Lída na lodi nejeli a navíc už dnes odjeli domů.

 Podspálov - Malá Skála (9 km)
 Konečně jsme vyrazili. 100 m pod kempem na nás čekala první peřej i s cvičnými brankami. Prohlédl jsem si ji už při příjezdu a věděl tudíž, že musím jet po levé straně. „Mám si kleknout nebo to sjedeme vsedě?“ říkám si. „Kašlu na vodácká pravidla. Sjedu to vsedě. Ještě musím upozornit Petrušku, aby věděla, co má dělat.“ Kouknu na ni a zhrozím se. Ona nemá vestu! Bezpečnostní inženýr jaderné elektrárny a zapomene vzít dítěti plovací vestu. Takhle podcenit základní bezpečnostní zásady. Ihned o tom informuji háčka - Jolanu. Shodujeme se na tom, že v řece není stejně tolik vody, aby Peťka v případě havárie nestoupla.
 Peřej jsme projeli v pohodě. Byl to asi jediný úsek z celého toku, kde voda tekla. Pak už následovaly jen vody stojaté, případně žádné. To jsme pak hrkali dnem o šutry a často museli i vystoupit a táhnout lodě za sebou.
 V Železném Brodě před jezem jsme zastavili a já běžel koupit nafukovací rukávky, abych alespoň trochu vylepšil risk monitoring a snížil pravděpodobnost tavení aktivní zóny. Blbost. Pravděpodobnost utonutí dítěte.
 Bagr, který se ještě před chvíli projížděl korytem řeky pod jezem, zaparkoval na břehu, takže jsme lodě přetáhli po břehu a bez problémů je zase spustili na vodu. Začalo poprchávat. V předchozích dnech bylo jasno a teploměr dosahoval ke 30C a zrovna dnes musí být hnusně.
 U dalšího jezu jsme chtěli lodě spustit po spádové desce, ale Ota někde vyčetl, že zde se jezdí dál náhonem. Tak jsme pádlovali 2 km náhonem a pak museli přetáhnout lodě kolem elektrárničky. Kvůli pár kilowattům jsme smýkali kánoe po trávě i asfaltu. I přes louku. Ještě jsme nebyli na konci louky a už za námi paní natahovala provaz, aby jí další vodáci louku úplně nepodupali. Otu, nevím proč, toto počínání vytočilo a volal: „Dejte si tam, paní, ostnatej drát s elektrikou!“ Pak už jsme museli rychle na vodu a pryč.
 Opět začalo krápat. Musel jsem vytáhnout pláštěnku pro Petru. Rukávky šly dolů. Snad se teď někde neuděláme. Malá Skála už se blíží.
 Na známém koupacím jezu jsem oba pasažéry i s věcma z lodě vysadil a šlajsnu sfrkl sám. Ke kempu jsem ale musel loďku dostrkat. Zdálky jsem po očku hlídal Peťu, která se nakláněla nad náhonem (bez rukávků) a míchala pádlem vodu.
 Bylo teprve poledne, ale při současném počasí nikdo ani nepomyslel na to, že bychom jeli dál. Všichni taktně mlčeli, předstírali únavu a rozutekli se kdoví kam, jen aby na ně Ota nenaléhal a nenutil je pokračovat.
 V pozdním odpoledni jsme si s Peťkou spustili loď na vodu a několikrát cvičně sjeli jez.