18.6.2005 - sobota

Kolmo do Zvůle  

Rok se s rokem sešel a je tu další týdenní výprava s Otikem. Tentokrát směřuje do Zvůle a na Majdalenu. Loni jsem provedl výčet jakých vymožeností techniky už využíváme a prorokoval, že letos povezeme i GPS a notebook. Notebook chyběl, což znemožnilo prohlížet si CD s fotografiemi, webové stránky o zdejších krásách a číst ve Wordu mé poznámky z let minulých. Aspoň že to GPS Pivoš vzal. Stalo se nám neocenitelným pomocníkem. Zvláště pak při sjezdu Lužnice. Ani jednou jsme nezajeli do slepého ramene, ani jednou jsme nebloudili korytem a navíc stále věděli, kde je sever.
 Notebook tedy nebyl. O to více bylo kompotků. Už týden před odjezdem mi Ota volal. Kupodivu se nezajímal o to, jestli jsou objednány lodě, ale důrazně mi kladl na srdce, abych vzal kompoty. „Proboha, na co kompoty?“ divil jsem se v duchu. „Vždyť se mi někde rozkřápnou a kdo pak bude čistit auto?“ Nesměle jsem se tedy zeptal, o jaký kompot má konkrétně zájem a byl jsem poučen, že kompotky jsou novým objevem ostravských chacharů. Říkají tak lehce alkoholickým nápojům s příchutí ovoce. Např. Berentzen, vodka Amundsen nebo Jelzin. Prodávají to prý za přijatelné ceny v supermarketech. Tak to se musím podívat.

 Na cestu jsme vyráželi v sobotu. Maruška s holkama jela do Zvůle autem, já na kole.
 Vstával jsem už o půl sedmé. Ale počasí mě donutilo znovu zalézt do postele a napsat Otikovi SMS, že u nás prší. Odpověď byla stručná: „U nas taky. Rosnickari jsou cipi.“ Nakonec se ale počasí umoudřilo a začali jsme nakládat do auta. Kromě spousty věcí i 3 kola na střechu. Moje zatím čekalo v ložnici, až na něj budu moci naskočit.
 Nasedl jsem v 10:10 a vyrazil. Vyšlapal jsem k poliklinice, odbočil na Slavice a začal polykat kilometry. Následovaly Mikulovice, Kojetice, Sádek, Čáslavice. Další trasa byla obdobou té, po níž jsme jeli v květnu do Nové Bystřice. Z větších dědin připomínám Budeč a Budíškovice. Právě za nimi, těsně před kopcem, mě volala Marťa. Že už se blíží k Dačicím a jestli chci, stavíme se tam na oběd. Chtěl jsem, a tak jsme se sešli ve Mlýně. Bylo 12:20.
 Odpočal jsem si, ale na další cestu vyjížděl s plným žaludkem. Šlapalo se mi strašně. Vítr foukal od severozápadu a já se sotva sunul. I tak jsem po chvíli sjížděl do Českého Rudolce. Za ním jsem očekával kopce, ale to co následovalo, bylo nade všechna očekávání. Do Dolních Radíškovic to ještě šlo. Ale už ve vesnici se silnice přede mnou postavila a já musel seřadit na lehký převod. Silnička se zúžila a vlnila se stále výš. Zhruba 3 km jsem dřel do kopce. Pak přišel Nový Svět. Samota s překrásnými chalupami schovanými mezi stromy. Konečně jsem byl na vrcholu. Teď už se terén tak neměnil. Projel jsem Terezínem a za chvíli byl u odbočky na Zvůli.
 Po prudkém sjezdu jsem se ocitl u rybníka s campem. Nevěděl jsem přesně, ve které části máme zajištěno ubytování, tak jsem projížděl mezi chatkami, až jsem uviděl Otovo auto. Tachometr ukazoval 69 km.
Kromě Otíků, tu byla i naše rodinka. Obsadili jsme první chatu. Konkrétně pokoje s čísly 3 a 4. Vyložili jsme všechny ty krámy, které jsme ráno tak pracně nosili do auta. Zatímco jsme makali, Otik seděl v nové rozkládací židličce, v ruce držel plechovku piva a naši činnost jen sledoval. Se závistí jsem po očku koukal na jeho křeslo. Každý rok nás Ota překvapí nějakou novou vymožeností. Ve snaze udržet krok si tuto vymoženost přivezu následující rok také, ale to už je Ota zase o kus dál. Takže až si za rok dovezu křesílko, Ota bude mít, předpokládám, gauč.
Vyrazil jsem se s dětmi koupat. Voda byla sice studená, ale lákala. Dno rybníka je písčité a rybník je poměrně mělký. Házeli jsme po sobě vodní bomby. Mates díky příliš riskantní strategii brzy přišel o všechny tři životy a byl out.
Hospoda, kterou jsme měli 100 metrů od chatek, se Otovi moc nezdála. Už proto, že se kolem ní rojili nějací teenageři, kteří zřejmě měli maturitní večírek. Sedli jsme tedy na kola a jali se zkoumat okolí campu. Hledali jsme hospodu jinou a krom toho také signál T-mobilu. Brzy jsme nalezli velice malebnou hospodu „U šutru“, kam mě Ota vyslal na průzkum. Sám jezdil okolo s mobilem v ruce a mračil se.
Ačkoli, jak už jsem psal, bylo „U šutru“ útulně, Ota rozhodl, že půjdeme do hospody dolní a zamluvil stůl tam. Až později vyšlo najevo proč.
Rozhodli jsme se ještě objet rybník Zvůli. A to po velmi úzkých pěšinkách těsně podél břehu. Chvílemi jsme díky hromadám osekaných větví museli kola i vést. Na chvilku mi Ota v jedné takové hromadě zmizel a objevil se s nadávkami, navíc viditelně otřesený. Roztrhl si své nové kalhoty. Slíbil jsem mu, že o této události pomlčím a budu ho krýt až ke dveřím do chaty.

Postupně přijížděli i ostatní účastníci výpavy. Později jsem napočítal 34 lidí (seznam níže). Kam až tohle povede? Už teď si Otik troufá nabídnout program na dovolenou pro téměř obsazený autobus.
Mamička požádala o zapůjčení mapy zdejšího kraje, kterou vzápětí nechala v hospodě a tvrdila, že se jistě najde. Radovan našel jen mapu. Obal s popisem cyklotras byl pryč. Ten jsem nalezl u Oty v chatce až po několika dnech. Jak se tam dostal, nikdo neví.
Rozdělali jsem oheň a opekli si buřty. Děti se pak přesunuly na beach volejbalové hřiště, kde se bavili zahrabáváním Matěje do písku.
My větší jsme se přesunuli do hospody. Do té dolní, která se Otovi nakonec líbila více.
Důvodem bylo prase na rožni, které si tam maturanti opékali. Ačkoli bylo jasné, že nám ta opilá mládež nedovolí ani se přiblížit k rožni, Ota se té myšlenky nevzdával a stále vymýšlel nové plány, jak získat aspoň kousek pečínky. Pivoš navrhoval Cimrmanův trik s velkým větrem, který kromě židlí, stolů, sklenic, by mohl odnést i prasátko. Navíc neustále něco vykřikoval. Například „Šmaríja!“  nebo „Batman!“ To když Tomáš přelézal plotek oddělující hospodu od veřejného prostranství.