18.6.2006 - neděle

 Piknik u cesty

 Nakonec jsem přece jen usnul a protáhl to až do devíti hodin. Ota už byl nervózní a přišel nás vzbudit. Nevěřícně kroutil hlavou a vykřikoval: „Pepáci ještě spí!“ V deset se totiž mělo odjíždět na kolech na první výlet.
 A taky se odjíždělo. I když zrovna já jsem se trochu zdržel. Všichni už vyrazili, když jsem zjistil, že mám měkké přední kolo. Shodil jsem rukavice a přilbu, donesl z chatičky pumpičku a pomocí ní zvýšil tlak v pneumatice. Jen jsem sedl na kolo, uvědomil jsem si, že jsem si nevzal ty rukavice. Tak honem pro rukavice a jede se. Po několika desítkách metrů, zjišťuji, že nemám ani přilbu. Kolo opírám o strom a poklusem běžím pro přilbu. Asi se fakt nehodím k ničemu.

 Maruška na mě čekala u silnice a společně jsme se vydali stíhat hlavní peloton. To se nám podařilo u Břehyňského rybníka, kde byla zastávka. Děti obdivovaly mladé labutě, ostatní vytesanou průrvu ve skále, jíž odtékala voda z přepadu. Zjistil jsem, že jsem si nevzal foťák.
 Další cesta vedla po silnici. Ale protože na ní byl dost silný provoz a každou chvíli nás míjela svižně jedoucí auta, odbočili jsme raději na lesní cesty. Zde byl velkým problémem písek, v němž občas přední kolo nekontrolovaně ujede a hrozí pád. Třeba Lída takové sklouznutí ustála jen tak tak a byla ráda, že nevyklopila Pepíka ze sedačky.
 Dostali jsme se k dalšímu krásnému rybníku uprostřed lesů a od něj pak k rybníku v Hradčanech. Hotel Pláž byl zavřený, tak jsme museli dojet až k Mini zoo pro handicapovaná zvířata. Fungoval tu i bufet, takže se zase stálo. A hodně dlouho.
 Petra se koupala, Matěj lezl vysoko v korunách stromů, Yvonna hledala záchod, někdo si dal lahváča, jiný klobásu a já se nudil. Hlad jsem ještě neměl a nejraději bych vyrazil dál. Po dohodě s Otou jsem tak učinil.

 Vyrazil jsem směrem na Mimoň, ale u Ploučnice odbočil k malému mostku skrytému v hustém porostu. Tohle máme zítra jet na lodi? Připadal jsem si jako na Amazonce. Ne že by říčka (o řece nemohla být ani řeč) byla tak velká (vody bylo jen po kotníky), ale ztrácela se v džungli vrbiček, olší a rákosu. Místo pádel budeme potřebovat mačety.
 Dál jsem se jel podívat přes vojenský prostor do Ralska. A právě bývalý vojenský prostor byl jedním z nejsilnějších zážitků této dovolené. Polorozpadlé budovy s vymlácenými okny. Okolo nich rozházené věci v různém stadiu rozkladu. Střepy. Betonové bunkry s oprýskanými nátěry. Panelové silnice, mezi jejichž díly už prorůstá tráva a stromy. Celá pole podzemních nádrží, z nichž čouhají jen rezavé zohýbané trubky s armaturami. Mezi tím občas nová plechová buňka v níž vrčí nějaké zařízení. Asi čerpadlo ženoucí dekontaminační roztoky do prorezlých nádrží. Takhle jsem si představoval zakázané oblasti z Pikniku u cesty od Strugackých. Nedivil bych se, kdybych tu potkal nějakého stalkera.
 Před samotným Ralskem stály řady paneláků. Některé vybydlené, jiné v opravě, další svítící novotou. Mezi nimi běhaly cikánské děti. V hospodě mluvili štamgasti rusky. Úplné pohraničí. Muž za výčepním pultem mi sdělil, že se tu nevaří. A nevaří se ani v hospodě U policajta, která je o pár kilometrů dál. V tomto duchu jsem informoval telefonem Otíka a jel zpět k mostku přes Ploučnici.

 Otík zatím vedl zbytek výpravy opačným směrem a než svoji chybu zjistil, měli najeto už několik dalších kilometrů. Takže zpět u mostku jsme byli téměř současně. I ostatní se podivovali stavu „řeky“. Ale byli jsme rozhodnuti, že do toho zítra půjdeme a dojedem až sem.
 Po asfaltce jsme se vrátili do Hradčan a po turistických značkách pokračovali až k Psímu kostelu. Což je taková malá, ale členitá jeskyně. O 300 m dál se nachází další pískovcový útvar - Skalní brána. Část výpravy odtud pokračovala po zelené značce, my ostatní se vrátili na cyklotrasu a jeli po ní. Částečně skalním městem, pak kolem obory až do Starých Splavů. Zde jsme konečně poobědvali. Dali jsme si smažák, vypili nějaké to pivo, děti si zaskákaly na trampolínách a mohli jsme pokračovat.
 Ota nám pořád sliboval skvělé koupání na těch nejvyhlášenějších plážích u Mácháče. Dají se srovnat jen s Copa Cabanou. Ale cestu k nim ne a ne najít. Žlutá značka nás sice dovedla těsně k jezeru, ale břeh je tu lemován campy a chatovými osadami, do nichž se normální smrtelník nedostane.
Jelikož jsem se s Maruškou a Petrou coural vzadu, viděl jsem ostatní kamarády jen občas. A to v místech, kde se chvíli zdrželi. Jednou Ota hledal pláž, podruhé překonávali bažinu. Jinak jsme trasu sledovali jen podle stop bicyklů zanechaných v písčitých cestách. Na silnici jsme se ale nakonec nějak dohrabali a pak už bez problémů dojeli i do campu. Jen Petra hrozně naříkala a v závěru lezla po čtyřech, protože po 40-ti  km nemohla dál.
 Jen jsme jí ale oznámili, že se jedeme koupat, obdivuhodně ožila a klidně na kole pokračovala až k jezeru. Kromě cákání ve vodě jsme si užili i skluzavku. Na pláži leželo i několik nudistů, což v Otíkovi vzbudilo zvědavost a musel je jít nenápadně obhlídnout.
 Zbytek dne jsme odpočívali, seděli v hospůdce nebo u ohně a prohlíželi si fotky z předchozích let. Telefonicky jsme si na zítřek domluvili lodě u pana Tikala. Máme na něj prý počkat ve Stráži pod Ralskem u autobusového nádraží. K řece nás raději dovede sám, protože bychom ji v těch kopřivách nemuseli vůbec najít. Mačety prý nemá.