18.6.2007 - pondělí

 Poprvé na lodích

  Ráno pršelo. Přesto jsem neztrácel dobrou náladu a celé ráno prozpíval. Otovi jsem věnoval k snídani půl láhve medu od našich včel. Zapomněl jsem, že on ale dává přednost masité stravě, což se potvrdilo hned nazítří, kdy mi Otík oznámil, že Pivoš by chtěl příště med s příchutí šunky. Přece kvůli němu nebudu místo včel chovat prase.
 Od vedoucího jsem dostal za úkol sledovat, zda se někdo nepohybuje za plotem se žlutou cedulí, kde byly uloženy lodě. Radovan musel pro změnu zjistit, jaké počasí nás dnes čeká. Ještě že měl notebook a připojení k internetu. Radovan tak místo toho, aby se chystal na vodu, surfoval po síti. A že měl chystání dost. Například dětem musel uvázat k nožičkám PET lahve, aby je bylo možno po zvrhnutí lodi vylovit z vody. Toto provizorní opatření bylo následkem toho, že vedoucí neobjednal ani barely. Natož záchranné vesty. Litoval jsem, že jsem si nevzal svůj malý bílý barel a Petře vestu. Otík se ale takovými detaily teď nezabýval. Od rána vymyslel už několik tras a nesutále je měnil. A já blbec si myslel, že se v místě startu nasedne do kanoe a jede se po proudu. Až nyní jsem zjistil, že skutečnost je daleko složitější.

 Přesun do Chrástu u Plzně k Dolanskému mostu se uskutečnil auty. Ještě před jejich odjezdem projevil Tomáš Richter přání uschovat kola do naší chatky. Běžel jsem tedy campem nahoru za manželkou, aby mi dala klíček od našeho srubu. Ta mi oznámila, že klíč je v báglu v Pivošově autě, které parkovalo dole u stanů. Běžel jsem tedy zase dolů a bezmocně mával za odjíždějícím Superbem. Kola musel Tom schovat k Páskům. Aspoň jsem se trochu proběhl a potrénoval rychlost.
 U Dolanského mostu jsme nafasovali 9 lodí. Otík dokonce napravil svoji chybu a sehnal i 4 vesty a 3 barely. Petra si odmítla vestu obléknout, protože byla mokrá a navíc hrozně smrděla bahnem. Na boku byla rozpáraná, takže ani moc bezpečí nezajišťovala.  Koníčkovací šňůru jsme dostali v celku, z něhož si každý musel ten svůj díl upižlat Pivošovým zavírákem. Kdo si ale nepospíšil, na toho nezbylo nic.

 Trasa:
Chrást u Plzně – Liblín (tábořiště Kobylka) 21,9 km

 Vybral jsem jednu ze dvou hráškově zelených kanoí. Petra ji nazvala Lusk 1 a my její osádka se stali Hrášky. Další osádky tvořili:
Otík + Maruška (Pivoš),   Matěj + Anička (modrozelená loď),
Jemnostpán + celá rodina,   Jolana + Yvona (Lusk 2),
Radovan + celá rodina (Maruška),  Richtři,
Rady + Kača,     Kozlovi.

 Řeka z počátku tekla, ale pak přišly oleje. Oleje od jezu k jezu. Když se člověk dostal pod splav, 100 metrů dřel dnem o šutry, protože všechna voda tekla náhonem. A když náhon ústil do řečiště, začal olej, který končil dalším jezem a vše se opakovalo. Ještě že nám většinou foukalo do zad.

 1. jez (Telin – Smědčice) jsme jeli s Peťou z naší výpravy první, a to vpravo, kde se voda hnala do náhonu zbořeného mlýna. Tištěný průvodce to tak doporučoval. Navíc i dvě lodě nějakých vodáků před námi jely právě tudy. Nechtěl jsem skončit v náhonu, protože jsem si nebyl jistý, jak moc je to bezpečné, a tak jsem uprostřed polorozbořeného jezu zkusil zakormidlovat zpět do řečiště. Jenže tam byly šutry, tak jsem loď vrátil zpět. Vzápětí jsme narazili do pařezu, který se tu válel. Kanoe se o něj opřela, nahnula se a zprava ji začala zalévat voda. Řval jsem na Peťu, ať se nahne hodně doleva a pustí se toho pařezu. Sám jsem se ho pak chytl a hrubou silou loď zase srovnal. Kolem nás se mezitím prohnal Ota a Richtři. A to i přesto, že se naše kanoe motala v proudu a ucpávala jediné průjezdné místo. Chvilku jsme jeli pozpátku. Zastavit u břehu se mi nepovedlo, tak jsme projeli náhon a objeli pak ostrov z druhé strany. Musel jsem sice pádlovat proti proudu, ale bylo to snazší, než průjezd jezem.
 Petra na ostrově spokojená nebyla. Chtěla také prolézt výše zmíněný mlýn a skákat s Matějem do vody. Neuspokojil ji ani batolec duhový, který létal okolo.
 2. jez (Valentovský – Nadryby) jsem sjel po dřevěné desce sám. Tedy bez háčka. Stejně jako většina ostatních. Pod splavem se muselo točit prudce nalevo, ale vzhledem k tomu, že tu nebylo moc vody, nebylo možno zakormidlovat. Také navíc mi to dnes moc nešlo, a tak jsem napral to do kamenitého břehu s takovou silou, že loď vylétla způlky na souš. Místní rybář odvedl děti dál od vody.
 3. jez (Darová) jsme přetáhli po betonu na levé straně. Během plavby se ukázalo, že všechny stánky a hospody u Berounky jsou ještě zavřené. Sezóna ještě nezačala. Smůla byla, že jsem nepřipravil skoro nic k jídlu a na pití jsme měli jen jednu poloprázdnou petku Mattonky. V Nadrybech, kde byla delší přestávka, jsme se s Maruškou vypravili do vsi hledat alespoň nějaký obchod. Ale ten tu nebyl vůbec. Po návratu jsem mohl jen hladově koukat, jak se ostatní cpou. Pivoš si všiml mého hladového pohledu a komentoval jej slovy, že peníze dojdou i v lepších rodinách. Mastnota mu stékala po bradě.
 Minuli jsme dva přívozy a dostali se ke 4. jezu (Kaceřovský mlýn – Planá). Jeli jsme jej všichni. Většinou opět bez háčků. Jen Radovan svezl Marušku a Rady Kaču. Rady se vůbec neohlížel na to, že je Kača v požehnaném stavu.
 Pod jezem jsem zaparkoval mezi ostatními při ústí nějakého potoka. Háčci a porceláni se tu motali, lodě nebezpečně nakláněly a vládl všeobecný chaos. Do toho na mě řve Matička, že potřebuje opalovací krém, který má v barelu v mé lodi. Obloha už je skoro bez mráčků a slunce začíná připalovat. Protože nereaguji dostatečně hbitě, vzápětí se stávám terčem Yvonina lamentování. Mám prý na svědomí rakovinu její kůže. Ještě štěstí, že stojí Matička na břehu. Jinak bych už jednu chytnul. Odšrouboval jsem víko barelu a musel z něj všechno vytáhnout, protože ten pitomý krém byl až úplně na dně.
 5. jez (Žíkovský mlýn – Čivice) jsme skoníčkovali. Jen Rady a Matěj jej sjeli. Úctyhodný výkon. Spádová deska byla dosti strmá a zakončená skoro metrovým kolmým skokem. Následovala tupá pádlovačka. Slunce pralo, voda se skoro nehnula. Toužebnými pohledy jsme vyhlíželi hrad Libštejn, který byl asi kilometr od campu. Konečně se objevil mezi stromy! A pod ním dnes poslední jez.
 6. jez (Libštejnský mlýn) jsme přetáhli po trávě a šutrech na levé straně. Tento jez by nedokázal sjet ani Rady s Matějem. Byl kolmý, 1,5 m vysoký, tvořený traverzami a pod ním hradba obrovských balvanů. Jemnostpán vyložil rodinu na břeh a sám se pak rozhodl popojet blíže ke splavu, aby nemusel loď táhnout tak daleko. Plácl jsem, že to Petr jede, na což Karolínka zareagovala hysterickým: „Tati, nejezdi to!“
 Dopádlovali jsme do tábořiště Kobylka. 38 metrů před přistáním měli ještě problém Otík s Pivošem, ale ustáli to. Kanoi jsem vytáhl na břeh ani ji nečistil a zamířil do bufetu. Hlad je hlad.
Maruška s Yvonou ještě odvezli řidiče do Chrástu pro jejich auta. My jsme se zatím vykoupali, osprchovali a já si pak na hodinku zdříml.
Večer jsme poseděli v hospodě. Vyhnala nás odtud ale zima, a tak jsme se přesunuli k Otíkově chatce do závětří a pili a rokovali tam.