19.6.2003 - čtvrtek

Malá Skála - Příšovice (21 km)
 Ráno jsem vstával v 6:15, abych stihl vše sbalit a nezdržoval ostatní. Času jsem měl nakonec dost a celkem šikovně jsem nacpal věci do kufru, takže uvnitř auta jsme měli pohodlí.
 Všechna čtyři auta vyrazila z kempu hledat nové místo pro naše stany někde u Příšovic. Jak jsem naznačil již výše, silnice směrem na Turnov byla v hrozném stavu, takže rychle se po ní jet nedalo. I tak se nám Jolana ztratila někde vzadu. Zaparkovali jsme v kempu Jizera u velkých štěrkových jezer. Kde je ale ta Jolana?
 Pivošovi se podařilo navázat spojení a vše vysvětlit. Ota si položil na střechu jejich Fábie doklady, peněženku a klíče a odešel do sprchy. Jolana, nic netuše, jela pár set metrů s námi, ale pak začaly věci ze střechy padat. Co všechno se ztratilo netušila a Otovi se dovolat nemohla, protože ten se rochnil v teplé vodě za 5,- Kč. Volala tedy na náš mobil, který ale zůstal Marušce doma. Ta když slyšela ve sluchátku zoufalý Jolanin hlas, očekávala nejhorší. Nakonec ale stačilo Jolči vysvětlit, že mám úplně jiné číslo a že volá špatně. Mezitím dorazil i Ota a posbíral všechny poztrácené věci.
 Nakonec i Jola dorazila do nového kempu (kde byla teplá sprcha pro dva lidi na 30 minut za 50,- Kč). V bufetu se motala asi dvacetiletá holka, nechápavě na mě mžourala a lovila pod pultem láhev. Zaparkovat auta v „areálu“ kempu mi povolila, ale upozornila mě, že vedoucí nás asi skásne. „A kolik to dělá?“ ptám se jí. „Dvacet korun,“ odpověděla. „Ale on vás skásne,“ dodala. „Počítáme s tím,“ odvětil jsem již na odchodu. „On vás skásne,“ volala za mnou ještě.
Katka nás zavezla zpět do Malé Skály, kde jsem s hrůzou zjistil, že neposlušná Peťka spadla do náhonu a náhradní oblečení mám jen v omezeném množství.
 Navíc počasí se zase zhoršilo, zatáhlo se a byla dost zima.
Nejeli jsme ještě moc dlouho a Ota zavelel zastavit v hospodě U zrcadlové kozy. Celkem se mi to hodilo. Zkusil jsem usušit Peťčino mokré oblečení. Dali jsme si i teplý čaj a oběd. Trochu jsem znejistěl, když jsme zjistili, že jediná servírka je zároveň i kuchařkou. Ale stihla vše a v celkem solidním čase. A to jsme se do hospody nakvartýrovali nejen my (12 lidí), ale i vodácká výprava, s níž jsme se občas potkali na řece (16 lidí).
Jolana pádlovala skvěle. Několikrát jsem ji dokonce musel napomínat, aby tak nemakala. Obával jsem se, že na další zastávce by Ota požadoval výměnu háčků.
Jezy nás čekaly 3. Ten první v Dolánkách. V průvodci ho doporučovali sjet v levé části, kde je spádová deska šikmá. Bohužel na ní nebyla ani kapka vody. Loď jsme shodili dolů. Obdobně jako většina jezů i tento byl dost vysoký (2,8 m) a pod spádovou deskou měl schod vysoký cca 1,8 m.
 Také jez v Turnově jsme museli zdolat pěšky. Naštěstí lodě se daly skoníčkovat z pobřežní navigace. Než jsme se opět nalodili, začalo solidně pršet. Rychle pláštěnky. Peťka ji nechce, takže nezbývá než ji ostrou domluvou umravnit. Než se dostalo i na moji větrovku, pršet přestalo. Řeka neteče a cesta se stává otravnou. Peťa už se v lodi nudí a nevím, jak bych ji zabavil. Naštěstí chvíli usnula a před námi se objevilo obrovské soulodí ve tvaru hvězdice. I s naší lodí byla tvořena 14 keňami.
 Jez v Přepeřích byl obdobný jako oba předchozí. Nejetelný. Vysoký a téměř bez vody.
 Most, u něhož máme končit, je stále v nedohlednu. Vyhlížíme ho za každou zatáčkou. Ale místo mostu se objevují lidé, kteří na nás mávají, Otova loď k nim míří a Jolana v těch lidech poznává své příbuzné. Musíme tedy zastavit. Potěšující zprávou je, že dál už to poteče. Také prý asi každé tři dny se uzavírají náhony a voda proudí korytem řeky. Asi proto, aby spláchla všechen ten bordel, který se v ní válí. Bohužel my se do těch tří dnů netrefili, takže pod každým jezem bylo vody málo nebo nebyla vůbec.
 Konečně vidím i ten vytoužený most. Vytahujeme lodě z vody a táhneme je po šutrech k autům. Než jsme se ale rozkoukali, začalo lít. Jako z konve. Ti rychlejší stihli postavit stan. Já ne. Jsme tedy schovaní v autě a čekáme, až to přejde. Po čtvrt hodině se mi zdá, že déšť ustává, tak se pouštím do stavby také já. Rozložím stan a než vybalím a smontuji tyče, je stan jako houba. S nadávkami rvu stan zpět do auta. Po chvíli přece jen déšť ustal, a tak jsem zkusil štěstí znovu. Ota vylezl ze svého útulku a pomohl mi.
 Ještě smontovat párty stan a tábořiště je vytvořeno. S auty couváme ke stanům co nejblíže. Vykoupat jsem se šel do jezera.
Voda z jediného kohoutku v kempu přestává téci. Koryto pro změnu neodtéká. Bufet není otevřen ani jeden, a tak nezbývá než uvařit písmenkovou polévku a jít do hospody daleko daleko do Příšovic. Tam mě pingl vytočil hned z kraje, když neměl čas prodat mi ledňáka pro Peťu. Nakonec se ale polepšil a v hospodě se nám líbilo. Pěkně jsme se rozpili a u stanů chtěli pokračovat u láhve bílého rumu. Peťka se ale ve stanu bála, a tak jsem musel jít spát. Bylo zde podstatně klidněji než v kempu v Malé Skále, kde kamiony řítící se po rozorané silnici dělaly hluk srovnatelný s válcovnami plechu. V Jizeře dělali jediný hluk rybáři, ketří proseděli u štěrkových jezer celou noc.