19.6.2006 - pondělí

 Na Ploučnici

 V minulých letech jsem úvod vždy věnoval novinkám, které se na „vodě“ objevily. Letos bohužel nemám psát o čem. Zmínit mohu jedině Pivošovu nástěnku, kterou mu Otík vyrobil a na niž každý večer připichoval Rozkaz na další den. Pivoš sám moc nadšení z nástěnky neprojevoval a říkal, že by byl radši, kdyby mu Ota přestavěl byt, než aby se věnoval takovým blbostem. (Pivoš použil ostřejší výraz, ale ten se sem nehodí.)
 Jak jsem již zmínil, nástěnka uváděla program každého dne. A tak abych stihl odjezd na lodě, musel jsem z postele už v 7:00. Připravit všechny věci do barelu zabere nějaký čas a já chtěl ještě stihnout i pokus o opravu auta. Že by se mi to povedlo, s tím jsem při své šikovnosti vůbec nepočítal. Opak byl pravdou! Hledal jsem nějaký volný drát nebo uvolněný kontakt a já našel celou zástrčku, která volně visela podél chladiče. Držel jsem ji v ruce a přemýšlel, jestli je to jen nějaká příprava k zařízení, které nemáme v autě instalováno nebo jestli patří někam zasunout. Ale kam? Po očku jsem mrkl na Tomanova mladšího, který mi koukal přes rameno. Když ale promluvil, poznal jsem, že je to ten starší. Tedy Rady. Také se podivil volné zástrčce a také tomu, jak je čistá. Kdyby tu visela několik let, vypadala by určitě jinak. Šel se tedy podívat do své Fabie, za chvíli se vrátil a zacvakl kabel na své místo. Jednalo se o káblík z teplotního čidla na výstupu vody z chladiče. Pokud je voda horká, čidlo dá signál ke spuštění ventilátoru. Jak jednoduché. A já dal v Itálii za tuto opravu 30 euro.
 Mezitím se mě Marťa přišla zeptat (asi pod dojmem včerejšího pohledu na „řeku“), jestli ve sladké vodě žijí piraně. Ubezpečil jsem ji, že JEN ve sladké vodě.

 Proběhlo seřazení aut. Bohužel jsem neplánoval odjezd z campu na opačnou stranu, než ze které jsme přijeli, a tak jsem stál obráceně. Neobešlo se to bez zcela zbytečných komentářů. Je to přece moje věc, že najedu o nějaký ten kilometr víc. I tak jsem do Stráže dorazil první. Ostatní nás sice dohnali v Mimoni, ale jen díky tomu, že jsem trochu bloudil.
 Pan Tikal přijel chvilku po nás. Celou kolonu zavedl k řadě garáží u výpadovky na Liberec a z jedné garáže začal vytahovat známé žluté banány. Prý si je můžeme spustit na vodu. Ale kam? Až když pan Tikal rozhrnul kopřivy mezi garážemi a silnicí, zjistili jsme, že to není pouhá strouha, jak jsme se mylně domnívali, ale že právě zde teče Ploučnice. Ani jsem se nebránil, když mi pan Tikal - se slovy, že je v řece málo vody - podal pádlo o 20 cm kratší než mívám obvykle. Později jsem zjistil, že jen málokde se dá ponořit celý list a na konci trasy bylo pádlo kratší o 30 cm než mívám obvykle. Tak bylo zbroušené!

 Složení osádek (řazení dle důležitosti – kormidelník + háček + porcelánci):
já + Petra,
Matěj + Martina,
Ota + Maruška,
Kozel + -ová + Jaroušek,
Hanys + Radovan Kubrt + Klárka + Hanička,
Martin + Pivoš.

Od Kahánků ani od Žáků nejel nikdo.

 Vyjížděli jsme s Petrou první. Víc než jedna loď se na řeku spustit nedala, takže po spuštění lodě bylo nutno hned odrazit po proudu, aby byl v přístavišti dostatek místa pro ty další.
 Idylický výlet to rozhodně nebyl. Především řeka smrděla. Prý jen málokterá obec na horním toku má čističku, takže všechny splašky jdou do řeky. Stráž byla sice čestnou vyjímkou, ale bordel byl v řece neuvěřitelný. Co 20 metrů nějaká pneumatika. Dále ledničky v různém stadiu rozkladu. Střepy, železo, vložky... Prostě na co si vzpomenete. I ryb jsme viděli hodně. Všechny leklé a taky v různém stadiu rozkladu.
 „Tak do této špíny, nestrčím ani palec u nohy,“ říkal jsem si. Kdybych jen věděl, že o kus dál se jako na potvoru cvaknu (už roky se mi to nepodařilo) a vykoupu se celý!
 Voda moc netekla a soulodit se nedalo. Zpočátku jsme projížděli dlouhými regulovanými úseky, které neměly konce. Břehy byly obrostlé vysokou trávou, za níž nebylo nic vidět. Navíc jsme stále drhli. Ale do vody jsem nelezl a vždy se mi podařilo za značného úsilí loď odstrkat dál. Slunce pražilo, voda páchla a jak jsme se vzdalovali od civilizace, pneumatik ubývalo. Teď už se vyskytovaly až po 50-ti metrech. Náhle Martina, která jela za námi, hlásila, že támhle je nějaká ztroskotaná loď. A opravdu. V řečišti ležela červená špice kanoe. Proboha, jak tady mohl někdo zrušit loď? Vždyť je tu mělko a žádný proud. Při bližším ohledání jsme však zjistili, že se nejedná o loď, ale o kryt ze spodní části kandelábru. Ostatně o kus dál ležela druhá půlka.

 Přiblížila se zatáčka doleva a za ní chladivý stín. A Průrva. Lída s Inkou a dětmi už tu čekaly. Abych si obhlédl avizovaný schod, který nás čekal na konci tunelu, musel jsem, chtě nechtě, kousek brodit vodou. Bylo mi to nepříjemné, ale přežil jsem to. Společně s Martinou jsme přelezli kopec, v němž je průrva vytesána a dostali se k ústí tunelu. Schod měl něco přes půl metru a nevypadal nebezpečně. Martinu s foťákem jsem nechal u ústí a sám se vrátil pro Petru a loď.
 Nasedli jsme a vyrazili do temné sluje. Proti nám šel vodou Matěj. Projeli jsme prvním z tunelů a dostali se do úzké soutěsky. Vzápětí jsme vjeli do druhého z tunelů. Matěj teď plaval vedle lodě. Vyzáblé a bledé tělo v temné vodě mi připomnělo Gluma. Na hraně ústí se loď zadrhla a zastavila. Petra poslušně zalehla v přídi a já se pokoušel kanoi uvolnit. Nešlo to. Musel jsem tedy vstát a naklonit se hodně dopředu, abych loď převážil. Konečně se rozjela a já si už nestačil sednout. Naklonili jsme se doprava a už jsme tam byli.
 Obhlídl jsem situaci. „Petra plave, je to dobré.“ Viděl jsem, že je trochu v šoku, protože to nečekala, ale za chvilku už se smála a vše bylo v pořádku. Také po proudu nic neplavalo. Všechny věci tedy zůstaly pod lodí. Dotáhl jsem kanoi ke břehu a Matěj mi ji pomohl vylít. Až teď jsem zjistil, že houbička zřejmě klesla ke dnu. Když nic horšího...
Obával jsem se, že mi po té koupeli slezou vlasy, na kůži se objeví skvrny nebo začnu zvracet. Naštěstí nic takového mě nepotkalo a přežil jsem bez újmy. Jen psychika dostala další trhlinu a podezření, že se nehodím k ničemu, zesílilo.
 Dlouho jsme čekali na ostatní než sebrali odvahu a projeli tunelem také. Žádné problémy se už nevyskytly, takže jsme si mohli užívat sluníčka u stolků nedalekého bufetu. Skoro nic tu neměli, ale i tak se nám tam líbilo.

 Plavba pokračovala. Projeli jsme vesnicí a voda se opět stala stokou. Statečně jsme ale pokračovali. Občas nás čekal nějaký stupeň v řečišti, pod ním prudká zatáčka s podemletým břehem a větve přes vodu. Pneumatik ubylo, ale na dně byly vidět nějaké podezřelé krabičky s nápisy v azbuce.
 Konečně Mimoň. Lodě dojížděly v poměrně dlouhých intervalech. Ale jejich osádky přinášely čím dál lepší zprávy. Lobista Pivoš na Otíkovi pracuje a dál se už asi nepojede. Opravdu se nejelo.
 Když dorazila poslední kanoe s Otíkem a Maruškou (co tam vzadu tak dlouho dělali?), vedoucí se vysoukal z lodě, vylezl na silnici a hned byl zdrbán kolemjdoucími Mimoni (Mimoňany?), že jim chodí po trávníku. Ota jen něco zahučel, vytáhl mobil a zavolal p. Tikalovi, aby si pro lodě přijel sem.
 Pan Tikal se dostavil za chvilku a tvářil se, že má výčitky svědomí, že nás poslal na takovou řeku. Ale hned nám doporučil další úsek Ploučnice o něco níž a Smědou o 70 km dál. Na nic jsme už kladně nereagovali.
 Svezli jsme se Tranzitem do Stráže pod Ralskem, pomohli uložit lodě do garáže a vlastními auty se vrátili pro zbytek výpravy a pokračovali do campu.
 Rychle jsem běžel do sprchy, abych ze sebe smyl tu špínu. Příště si na elektrárně musím nafasovat dekontaminační roztok, aby očista byla dokonalá. V duchu jsem litoval, že jsem včera Otíka nepřesvědčil, abychom se raději projeli po odkališti uranových dolů. Voda by nebyla tak špinavá a asi bych se ani nepřevrhl.

 Večer přišla bouřka. Nejprve silný vítr začal srážet šišky a dělat důlky do laku aut. Následovaly blesky a lijavec. Upozornil jsem na dva ohnuté stromy, které se nakláněly nad naše auto. Zatímco jsme pak s Petrou na zápraží chatky mastili karty, Maruška běhala v dešti a přeparkovávala. Martina spala. Myslím, že měla po celodenním pobytu na sluníčku úžeh.
 Závěr dne jsme strávili v hospodě. Pily se kompotky. Děti se zatím dívaly v naší chatce na televizi. Dávali Čelisti III. Petra i Matěj u toho usnuli. Pak se ale Mates probral, vyskakoval z postele a začal blábolit. Martina se vypravila pro pomoc do hospody. Sdělila Otovi, že Matěj spí v mé posteli a že blouzní. Ota se vyděsil, že bude muset Matěje někam stěhovat, ale když jsme ho ujistili, že to není nutné, tak jen zakroutil hlavou a dodal: „To jsem ještě nezažil,“ a obrátil do sebe další kompotek.
 Já jsem tedy musel tu noc spát s děckama v chatce č.2. Maruška hlídala Matěje.

 Lída mi později vyprávěla, že ostatní z hospody vypadli asi ve dvě. Že je slyšela, když krmila Pepíka. Václav prý opatrně ťapal kolem své chatky a pořád se tiše chichotal.