19.6.2010 - sobota

 Rok uběhl jako voda a já o svých přátelích z Ostravy měl jen kusé zprávy. Jen v únoru se trochu rozvířily mailové vody, když Otík požadoval zaplacení zálohy za dovolenou a pak byl zase dlouho klid. Až 14 dní před odjezdem dorazil další mail, v němž nás Ota informoval o stavu campu v Novém Městě po ničivých záplavách a dále pak o trasách, které navrhuje pan Hruška pro naše výlety. Nejdůležitějším sdělením ale bylo, že Matěj – mladší Radyho bratr – úspěšně odmaturoval. Se zájmem jsem si tyto zprávy pročetl a prohlédl si i přiložené fotografie.
 Pár dní na to mi Otík volal, proč jsem neodpověděl na jeho mail. Odpověděl jsem, že jsem ho nechtěl obtěžovat zbytečnou korespondencí, protože vím, že toho má určitě moc. Na to se v telefonu ozvalo jen souhlasné mručení a bylo jasné, že jsem vzal Otovi vítr z plachet.
To bylo v pátek dopoledne. Odpoledne jsem pak požádal Marušku, ať Otovi něco napíše, abychom ho uspokojili úplně. Maruška potvrdila, že mail také četla a optala se, kdo že to odmaturoval. Že toho mladšího Radyho bráchu asi nezná. Odpověděl jsem, že ho určitě zná a dál jsem to nerozváděl. Šrotovalo jí to v hlavě, ale nechal jsem to tak. Navíc mě napadlo, že od té doby, co má Rady s Kačou dceru Elišku, je už vlastně Otík dědečkem.

 I nadále nás Otík bombardoval maily a vyčítal nám, že s ním nekomunikujeme. Na to se mu vracely stručné odpovědi, které jej asi neuspokojily. Vrcholem všeho byl mail od Radyho, v němž stálo jen prosté: „Beroun:-)“

 Konečně nadešel den D a my se měli se svými přáteli po roce zase setkat. Stejně jako loni až večer, protože odpoledne jsme se ještě s Peťou zúčastnili Běhu neutronů v Třebíči – Poušově. Protože start mužské kategorie byl až v 15:00, nepomohlo mi, že jsem dal desítku za 40 minut. Ze závodu jsme stejně odjížděli až po 5. hodině.
 Doma jsme ještě dlouho balili a nosili věci do auta. Kupodivu kola šla dát na střechu úplně bez problémů, ačkoli nosiče byly namontovány tak, aby šel otevírat kufr. Návod z předchozích let, tak zůstal nevyužit.
 Vyjížděli jsme v 18:45 směrem na Velké Meziříčí. Problémem bylo, že už za Rudíkovem byla vyznačena objížďka. Zvolil jsem tedy raději jinou trasu, a to na Bochovice a Měřín. Peťu pobavilo, že jsme projeli obec Otín. O kousek dal Netín a Vatín. Okreskou jsme se dostali na silnici na Žďár nad Sázavou. Tam nás čekala další objížďka. Ta samá co loni. To znamená, že silnice na Ždírec byla uzavřena a šipky nás vedly na Polnou. Nevím, k čemu ta silnice na Ždírec je, když je celé roky uzavřena. A kdo ví, zda tam ještě vůbec je.
 Opět jsem navrhl zkratku po okreskách. Stejně jako loni jsem nás vedl přes Havlíčkovu Borovou. Bylo to jak Déja vu, když jsme projížděli ta samá místa. V Borové byla opět pouť a houpačky stály na tom stejném fleku co před rokem.
Na střeše auta se ozvalo nějaké ťuknutí. Raději jsme zastavili a zjistili, že na jednom kole sjela vzpěra o kousek dolů. Dotáhl jsem ji, a protože to udělala ještě několikrát, vypodložil jsem čelisti kusem mirelonu a 3 kola svázal řetízkem k sobě, aby v případě uvolnění kola z nosiče nespadlo úplně.
 Jakmile jsme se dostali do Ždírce, bylo vyhráno. Už žádné další objížďky. Plynule jsme pokračovali přes Pardubice a Hradec k cíli naší cesty. Z Hradce jsme jeli už po tmě, protože se blížila 22. hodina, ale do Nového Města nad Metují jsme dorazili bez dalších problémů. Ty se dostavily až pár set metrů před campem. A to když jsme míjeli Divočauruse suduse. Na střeše auta se ozvalo rachocení a skřípání. To už Marťa křičela, že se kola posouvají dozadu. Maruška rychle zastavila a všichni jsme vyskočili z auta ven. Zjistili jsme, že se příčníky uvolnily ze svých úchytů, na pravé straně spadly na střechu, vyryly do laku hlubokou rýhu a udělaly několik důlků tam, kde šrouby dopadly na plech. Nechápal jsem, jak se mohl nosič uvolnit. Z úchytů jsme sundali krytky, pracně narvali příčníky zpět a vše jsem silou dotáhl. V každém případě jsem měl po náladě.
 Dokodrcali jsme do campu, kde nás přivítal Otík a ostatní účastníci zájezdu. A že jich tu bylo. Jména všech přítomných budou uvedena později, až bude celá výprava v nejsilnější sestavě. Ostatně v tuto chvíli jsem neměl chuť něco sepisovat.
 Sundali jsme kola, vyložili bágly a nanosili je do naší oblíbené chatky U kocoura. Děti se nejprve vrhly k trezoru a začaly nastavovat kód. Když to viděl Pivoš, zmínil, že i oni měli loni trezor uzamčený a Materovic děti si do něj pravidelně uzamykaly plyšáka, kartáček a zubní pastu.
Natočili jsme si pivo a šli si sednout za ostatními k ohni. Zde se probírala obvyklá témata. Především Radyho skrytý alkoholismus a Otík společně s Jolanou přidávali jednu historku za druhou. Otík měl úžasné zážitky z podzimu loňského roku, kdy mu vyděšená Kača v noci volala, že Rady se ještě nevrátil z jakési akce a nebere ani telefon. Chtěla, aby se jej Otík vydal hledat. Otík vzal tedy mobil a zkoušel volat také. Až na poněkolikáté se mu spojení podařilo. Rady ale do telefonu jen blekotal. I to však stačilo, aby Ota pochopil, kde se ten opilec nachází. Svlékl pyžamo, vzal si rychle něco na sebe a vyrazil pro Radyho. Nalezl ho ležícího ve stráni i s kolem. Obojí úplně obalené bahnem. Naložil tedy Radyho i bicykl do auta a odvezl domů. Auto pak prý čistil až do května, neboť bláto bylo všude.
 Spát jsme šli až před jednou hodinou.