20.6.2003 - pátek

Příšovice - Mohelnice nad Jizerou (15 km)
 Počasí se umoudřilo. Svítí sluníčko, jen strašlivě fučí. Roman včera sliboval, že změna počasí je trvalá. Ale pak tiše dodal: „Doufám.“ Čert jim věř. Meteorologům. Pravdu má asi Pivoš, který každou jejich předpověď komentuje slovy: „A to je ta jejich věda!“
 S menším blouděním přemísťujeme auta do Mohelnice a jedním se vracíme zase zpět. Peťku jsem tentokrát nechla hlídat „babičkou“ (Majkou), kterou si Peťa oblíbila a vyprávěla jí různé historky ze života. Třeba o tom, že táta když běhá po bytě, po každém kole plácne mámu po zadku.
 Trasu Ota zkrátil na snesitelných 15 km. Alespoň takovouto vzdálenost naměřil Pivoš digitálním měřákem na mapě, zatímco Ota hledal, kde všude jsou nakresleny „vidličky a nože“.
 Jezy nás opět čekaly tři, ač průvodce hovořil jen o dvou. Cesta byla poměrně nezajímavá, voda netekla, Peťa se nudila a nedařilo se jí v lodi usnout. A tak kňourala a nebyla s ní řeč. Nakonec přeci jen zabrala.
První jez v Březině se pyšnil obrovským kmenem stromu, který se zachytil na jeho koruně. První dvě lodě míří k pravé části jezu, ta naše k levé. Za padlým kmenem je totiž jediné místo, kde se dá splav sjet. Jolana vystupuje, abychom nenabrali moc vody, protože dole jez opět končí schodem. Rozhodli jsme se, že Peťu necháme spát a pojedu i s ní. I s odlehčenou přídí ale loď nabrala vodu, tekže dcera rázem seděla v kaluži vody. Myslel jsem si, že ji to probere, ale vzbudila se až po delší době, kdy už měla tepláčky úplně durch.
Chvíli jsme posvačili a hráli si v písku pod jezem. Pak jsme pokračovali dál. Několikrát jsme se museli vracet pro houbičku, která Peťce vypadla z ruky do vody. A i když jsem houbičku vylovil, bylo to špatně. Petra řvala, že si ji chtěla chytit sama, a tak jsem houbu velkým obloukem hodil zase do vody, zase jsme manévrovali a zase lovili. Stálo nás to spoustu času a sil.
Za ohybem řeky následoval jeden z nejkrásnějších úseků. Po levé straně se zdvíhaly několik metrů vysoké pískovcové skály, pod nimiž řeka vyhloubila převis a dost hluboké tůně. Pádlem jsem na dno nedosáhl. Z převisů visely závěsy břečťanu a celé to místo působilo dosti ponurým dojmem.
 Podobná skalní stěna se zdvíhala i nad jezem v Loukovci. Ten byl také absolutně suchý. Takže jsme lodě opět shodili z více než metrového schodu a chvíli si odpočinuli. Podařilo se mi při tom udat i dvě plechovky půl roku prošlého piva. Ale co se může stát pivu v plechovce? Nic. Akorát aby se pak něco nestalo nám.
 Před odjezdem od jezu Ota zjistil, že mu někdo ukradl pravou botu, kterou sušil na písku a nahradil ji jinou - vylovenou z bahna u břehu.
 Poslední jez se objevil úplně nečekaně. Neměl tu vůbec být. Jsme ještě na správné řece? Nebo jsme už přejeli cíl dnešní cesty?
 Nepřejeli. Cíl přišel vzápětí. A vzápětí se také objevil majitel lodí. Sotva jsme je stačili vytáhnout na břeh.
 Rady s Katkou odjíždějí domů a my ostaní do hospody Jilm. Hotovky už nejsou a minutky ještě nejsou. Ota ale svým ztrápeným obličejem přesvědčil číšníka a následně asi i kuchaře a minutky byly. Byly skvělé.
 V kempu odpočíváme, zatímco skupina okolo Otíka zkoumá hospody ve vesnici za řekou. V Ploukonicích. Vítr neustále rumpluje stanem, a tak zkouším znovu a znovu ho vyšponovat. Podařilo se mi to až poté, kdy jsem tropiko sundal, ukotvil samotný stan a začal vlastně znovu od začátku.
Otíkova skupina se vrací s nadšením. Barvitě popisují hospodu U Loudů i Country Saloon. Petr po týdenním půstu navrhuje Vlaďce, že jí skočí nakoupit, když se s ním pak půjde půl hodiny sprchovat. Vlaďka se směje a odmítá to. Petr společně s Pivošem tedy navrhují, aby Vlaďka ukázala kozy. Vlaďka se opět směje. Pivoš vytahuje - mobil (samozřejmě) a volá Hanysovi. Něco mu šušká a předává mobil Vlaďce. „Ta přiloží telefon k uchu, začervená se a vykřikne: „Nic jim neukážu!“ a vrací mobil Pivošovi.
Udělali jsme si tedy polívku a vyrazili s Peťou do Saloonu. Cestou jsme ještě shlédli cvičení dobrovolných hasičů a prohlédli si nástěnku na návsi. Na té slibovali neuvěřitelné zážitky při okružní cestě autobusem po okolních vesnicích.
 V Country Saloonu jsme poseděli, popili. Bohužel kytara nám chybí. A tak jsme museli vzít zavděk operním zpěvákem z cyklistické výpravy od vedlejšího stolu. Protože začalo zase krápat, zaběhl jsem dát plachtu na stan.