20.6.2007 - středa

Moribundus

 Otík onemocněl definitivně. Diagnóza – moribundus. Pivoš odjel do Prahy vybrat činži, aby měl z čeho žít. Navíc večer má prý lístky na Genesis nebo bratry Nedvědy či co. Velitelem dnešní cyklo výpravy se tak stal Jemnostpán. Otík se zkoušel ještě vyléčit přejezením. Ale tentokrát osvědčená kůra nezabrala.
 Na kolech jsme se vypravili na hrad Krašov. Nejprve jsme ale museli projet Liblín, přejet most a vystoupat do Kozojed. Pokračovali jsme do Rohů a zde odbočili na polňačku, po níž jsme sjeli k hradu. Krašov stojí na skále nad Berounkou, na niž je krásný pohled. Hrad jsme prolezli a vyfotili se. Toto skupinové focení trvalo skoro 10 minut. Už jsem ztrácel nervy, než se všichni se svými digitály vystřídali.
 U cestičky ke hradu jsme objevili štolu, kde se dříve těžil kámen. Za svitu Kujónovy cyklistické blikačky jsme ji prolezli. Moje nadšení průzkumníka prudce ochladlo, když jsem byl upozorněn, že se po stropě pohybuje velké množství černých pavouků. Vypadl jsem rychle ven. Někteří dosahovali velikosti Oduly a kromě pavouků jsem viděl i bílé kokony, v nichž bylo zamotáno, kdo ví co.
 Jemnostpán s Matičkou stanovili další cíl výpravy – hrad Krakovec. Vzal jsem si bohužel jen kousek mapy a Krakovec na ní nebyl. Pohledem do Petrovy mapy jsem zjistil, že nás čeká dalších cca 25 km. Maruška s Petrou se rozhodly pro návrat do campu. Ostatní byli však myšlenkou navštívit další hrad nadšeni. Plni síly šlapali do kopce. Morálku nám zvýšilo i povzbuzování dětí ze školky, které v lese hrály nějakou bojovou hru. I Petra stoupla do pedálů a vydržela tak makat snad sto metrů. Pak ale musela slézt a tlačit. Tím se naše rodinka propadla na konec pelotonu a když se nahoře u silnice naše cesty rozdělily, měl jsem na ostatní velkou ztrátu. Obával jsem se, zda Maruška najde cestu do campu. Ta mě ale ubezpečila, že cestu zná. Přece není tak hloupá. Vzápětí místo doprava odbočila doleva. Stačil jsem ještě zavolat, že jede špatně a pak se pln pochybností vydal stíhat zbytek výpravy.
 Byl jsem rozhodnutý nikde se nezdržovat, dobít Krakovec a rychle se vrátit do campu. Vedro začínalo být neúnosné. Věděl jsem, že musím projet Brodeslavy a Všehrdy. Zde jsem potkal část výpravy s mapou. Nahlédl jsem do ní, abych zjistil, kudy dál. Čekaly na mě další vesnice – Holovousy, Chříč, Slatina, Milíčov, Šípy a Krakovec. Navíc mezi Slatinou a Milíčovem dlouhý sjezd serpentinami a po přejetí mostku nad potokem naopak dlouhé stoupání.
 Chyby jsem se dopustil až v závěru. Zde jsem netrefil přesně odbočku a místo do Krakovce se dostal k lesu, v němž jsem hrad hledal marně. Pochopil jsem, že jsem zřejmě na špatném místě, a tak jsem se vydal zkratkou přes pole s vojtěškou hledat tu správnou silnici. Byl jsem úspěšný. Krakovec už byl na dohled. Ještě prudký sjezd a prudký výjezd k bráně hradu. Ta byla bohužel z důvodu polední pauzy zavřená. Hrad jsem tedy alespoň obešel, udělal několik fotek a posvačil. Pak jsem sedl zase na kolo a makal zpět.
 Jemnostpánovi, Kozlovi a Pásky jsem potkal ve výše zmíněných serpentinách. Matičku s Jolanou a Aničkou jsem nepotkal vůbec. Asi zahynuly.
 Když jsem se vrátil do campu, měl jsem na cyklocomputeru přes 56 km. Propocené hadry jsem namočil do žlutého lavorku, který jsem našel v kuchyňce a šel se koupat. Maruška s Petrou trávily den na břehu řeky. Občas je navštívil trpící Otík. Zchladil se ve vlnách a odebral se zpět, léčit se do stínu chatky. Rady naopak vyhledával slunce. Ač nenamazán opalovacím krémem, ležel na ostrém slunci a teplota na povrchu jeho těla dosahovala až 75C. V tom největším vedru se pak přece jen zvedl a šel se projet na kole.