20.6.2008 - pátek

Sklářská huť Jakub

 Po ránu byla obloha zatažená a nikomu se moc nechtělo vstávat. Přesto jsme se nakonec vzmužili a domluvili se na cyklovýletu. Otík účast odmítl, a tak jsem se stal vedoucím dnešního dne já. Skupina tvořená Otíkem, Martinem, Adélkou a Pivošem si naplánovala výlet na hrad Český Šternberk a dále pak pěší túru na Pirkštejn. Když jsem se večer Adélky ptal, co všechno viděla a kde byli, odpověděla mi, že v hospodě a obchodě.

 My ostatní jsme stanovili trasu přes Chřenovice, Jedlou a Bělou do Tasic. Do sklářské hutě Jakub. Návrat jsme plánovali přes Vlastějovice, Budčice a ruční přívoz do campu. Odjezd v 10:30 jsme nestihli, ale času jsme měli dost.
Čekalo nás stoupání. Asi 8 km. Prakticky až do Bělé to bylo do kopce. Slabší kousky musely jít místy pěšky, děti jsme občas tlačili. Na konci Bělé čelo pelotonu zastavilo u hospůdky, která byla sice v tuto dobu zavřená, ale když nás majitel uviděl, nabídl se, že otevře. Jeho paní si stoupla do výčepu a oproti manželovi ochotou rozhodně nezářila. Spíše naopak. Byla naštvaná, že jsme ji vytrhli od vaření. Tak jsme si dali jen nějaké to pivo či kofolu a pokračovali dál.
 Do Tasic jsme se svezli z kopce. Huť jsme nalezli snadno. Jen jsme vjeli do areálu, nabídli nám místní zaměstnanci prohlídku. Kola jsme postavili pod kaštan a vydali se za průvodcem. Dozvěděli jsme se, že sklárna byla založena koncem 18. století a fungovala ještě před 6 lety. Vypadala ale, že nefunguje už sto let. Válelo se tu nářadí tak, jak je dělníci odložili na konci poslední šichty a vše bylo potaženo vrstvou prachu a pavučin. Co mě zaujalo nejvíc, byl popis likvidace havárie, při níž dojde k prasknutí pánve či vylití skla do samotné pece. Pak musí maníci vlézt z boku pod pec, vytrhnout cihly zalepené jen hlínou a rychle utéct před vytékající taveninou. Likvidace srovnatelná s postupem v Černobylu.
 Po prohlídce tavicí pece a pecí vychlazovacích jsme přešli do dalších dílen, kde se sklo zabrušovalo, pískovalo či malovalo. Na závěr jsme se přesunuli do prodejny se skleněnými výrobky, kde jsme zaplatili alespoň za některé po 50 Kč. Pán byl ale slušný a skutečný počet návštěvníků nekontroloval.

 Vrátili jsme se do Jedlé, kde byla na mapě značena pizzerie. Ta už byla zrušena, a tak nezbývalo než sjet na jídlo opět do Vlastějovic. Bylo to sice 7 km, ale z 99% z kopce. Po včerejší zkušenosti z tamní hospody, začaly závody o to, kdo bude v restauraci první a tudíž si objedná nejdříve. Na čele jela naše Martina a hned za ní Lída s malým Pepíkem v sedačce. V prudkých a serpentinovitých sjezdech jsem na ně ztrácel. Lída klopila zatáčky na hranici (spíše za hranicí) bezpečnosti. Místy jsem slyšel, jak pedálem brousí asfalt. Mám se moc rád, takže jsem raději ubral a počkal na ostatní. (Před tím jsem instruoval manželku, co mi má objednat. Ve sjezdech se moje žena naštěstí držela v popředí pelotonu.)
 Kupodivu dnes byly k mání i hotovky, takže poměrně rychle jsme byli všichni obslouženi. Po obědě a několika pivech jsme se vypravili na zpáteční cestu. Bylo už po půl páté.
 Projeli jsme Budčice a začali snášet kola k přívozu. Na třikrát jsme se dostali na druhý břeh. Během přepravy si Kozel málem vymkl nohu, když zapadl do roštu na prámu. Naštěstí to rozchodil. A zatímco jsme se přes čerstvě posečenou louku vydali směrem k cestě podél lesa a do campu, hledali Pásci s Matějem a Jolanou kešku. Nakonec se ukázalo, že byla šikovně skrytá v tajné schránce přímo na prámu.
 Já blbec na ně čekal společně s Hanysem na horní části louky. Traktor jezdil okolo a obracel seno. Čekal jsem, co ta oblaka prachu s Hanysem udělají, ale ten se tvářil jakoby nic. Kdo ví, jestli to na nás jen nehraje. Včera na lodích trpěl takovými záchvaty kýchání, že když vybuchl (jinak to nazvat nemohu), rybáři opouštěli pruty a prchali do lesa. A dnes – nic.

 V campu jsme si dali sprchu. Teplá voda se dostala na všechny. Pak jsme odpočívali a večer se sešli u ohně. Museli jsme samozřejmě opatřit nějaké dřevo. Dotáhl jsem několik větví, Maruška odsekla několik uschlých větví a ostatní dotáhli pár stromků z prořezávky a když padla tma, tak i polena od nedalekých chat.
 Hanys samozřejmě usnul společně s dětma, ale přesvědčili jsme Inku, aby ho šla vzbudit. Inka dnes byla veselá a ochotně naše přání splnila. Vděku se však nedočkala. Když Hanys dorazil, poslal Pivoš Inku spát. Už jsme ji nepotřebovali.
 Během večera se spálilo ohromné množství dřeva a vypilo se nemenší množství alkoholu. Kdybych já zkonzumoval jen polovinu toho co jeden Ostravák, tak jsem dead. Zpívali jsme vše, co Pivoš nalistoval v tištěném i elektronické zpěvníku. Otík chválil především Romanu, která vydržela z žen nejdéle. Do kdy se zpívalo, nevím, protože já se odebral do postele už o půl druhé.

Kulhánci dnes jeli s námi!