20.6.2009 - sobota

Po roce s kamarády

 V 18:12 jsme vyrazili. Na tachometru bylo 597 km. Bez problémů jsme projeli Velké Meziříčí, ale už ve Žďáru začaly zmatky s objížďkou Vojnova Městce. Zkusil jsem trasu přes Polničku, ale i tam byla silnice uzavřena. Museli jsme se vrátit a dát se silnicí na Přibyslav. To už volal Otík, kde že jsme. Ubezpečil jsem ho, že už jsme na cestě a motáme se u Žďáru. Ota mi moc nevěřil. Prý neslyší motor. Odpověděl jsem, že je to tichý motor. O tom, že máme 14 dní staré auto jsem zatím pomlčel.
Podle mapy jsem zvolil zkratku přes Havlíčkovu Borovou, kde jsme se mohli poklonit velikánovi Národního obrození přímo u jeho sochy v nadživotní velikosti. Ale ta byla v obležení kolotočů, houpaček a vietnamských stánků, takže jsme od toho raději upustili a  pokračovali dál. Přes Ždírec, Chrudim, Pardubice.
 Také silnice z Pardubic do Hradce byla v přestavbě, ale projet se dala. Navíc byl už večer a provoz minimální. V Hradci jsem raději pustil GPS a ta nás vyvedla nejkratší trasou na Nové Město nad Metují. Tedy vůbec ne přes Dobrušku, jak to plánoval Routeplanner.
 Zhruba ve 21:30 jsme byli v cíli. Asi 2 km před ním nás ještě zdržela nějaká součástka, která se uvolnila z nosičů či kol, kutálela se po střeše vozu a skončila na silnici za autem. I když Maruška hned zastavila, nic jsme nenašli. Tachometr teď udával o 180 km více.
 Do campu jsme se dostali spletí úzkých a hrbolatých uliček. Jak poznamenala Petra: „Silnice jsou zde stejně špatné jako na Vysočině.“ Je vidět, že poslouchá, když při řízení nadávám na stav vozovek v našem kraji. Camp byl malý, tvořený jen 10 chatkami. Každá pro dvě rodiny. Pokoje byly čisté a dobře vybavené. Jen kuchyňka a sprchy byly společné. Jinak jsme měli v chatce všechno. Včetně záchodu a umyvadla se studenou vodou.
 Otík s ostatními seděli u piva právě před chatkou U kocoura, v níž jsme měli být ubytováni. Vedlejší část zabral Jemnostpán s dětmi a Pivošem. Ten dělal dětem maminku. Ale ani on ani Jemnostpán se dětmi nenechali moc zaměstnat.
 Jen jsem vylezl z auta, dostal jsem do ruky panáka borovičky. Po tomto osvěžení jsem nainstaloval ceduli „Josef Jordán – kronikář“. A pak už jsme se mohli nastěhovat. Já sundával kola z nosičů, zatímco holky odnosily všechno ostatní. Až v chatě jsem zjistil, že mi Maruška vzala 6 (slovy šest) párů bot. Do teď jsem netušil, že jich vůbec tolik mám. A vůbec už nechápu, jak se to do auta vlezlo.
 Kromě Otíka jsem se postupně přivítal s Jolanou a Matějem. Dále tu byli Pásci (Radovan, Lída, Hanička a Pepík), Krejčovi (Kamil, Eva, Adámek a Kačka), Kahánci (Václav, Romana, Anička a Michalka), Jemnostpán s Honzíkem a Karolínkou, Pivoš, Matička s Aničkou, Zdenál s Andreou, Matýskem, Barčou a Vandou. Pro pořádek dodávám, že v další den dorazili ještě Skřipští (Hanys, Inka, Klárka a Kristýnka), Rady s Kačou a Eliškou a také Tomáš Richter s Klárkou.
 Protože bylo chladno a Kujón rozdělal za chatkami oheň, přesunuli jsme se tam. Padlo ještě pár dalších piv (světlý Bernard 11) a boroviček. Bylo veselo. Zvláště když se mluvilo o měření uložených vyhořelých palivových tyčí. Někteří se totiž domnívali, že se měří skládacím metrem. Takové měření by nebylo k ničemu a ještě by vedlo k úbytku pracovníků. Dále jsme probrali výši nájemného v bytě Radovanovy babičky a velikost všech Pivošových bytů. Zábavné bylo i líčení dvoudenního martyria při nakládání Pivošova a Otíkova auta. Otík měl situaci ulehčenou, neboť mohl věci odvozit v nákupním vozíku nalezeném před prodejnou Albert. Horší to bylo u Pivoše, který vše nosil v rukách a 28x bojoval o výtah s důchodci.
 S Radovanem z Poruby jsme probrali i lov kešek. Potěšilo mě, že i on je tak málo kreativní jako já a za nick si zvolil svoje jméno. Omlouval to tím, že žádné další jméno by už v hlavě neudržel. Otík přidal historku, jak na lov kešky vyrazil jejich Matěj. A to ve dvě hodiny v noci. Aby nebudil rodiče boucháním dveřmi, nechal je otevřené. A to Otovi na klidu nepřidá. Nebudí ho sice bouchání, ale nevyspí se hrůzou, kdy je někdo vykrade.