21.6.2007 - čtvrtek

 Hrady a zámky

 Otík se dnes cítil o hodně lépe a vesele mě informoval, že dnes nás do svého sídla pozvali Kozlovi. Tedy na zámek Kozel. Později se ukázalo, že na zámek si dělají nárok potomci rodu Valdštejnů, takže Kozlovi asi čeká několik let vleklých sporů. Průvodkyně ani nevěděla, že se zámek jmenuje po současném majiteli a tvrdila, že název je odvozen od jména vršku, na němž sídlo stojí. Prý tu kdysi naši předkové obětovali v den rovnodennosti kozla.

 Ale vše pěkně po pořádku. Kolona šesti automobilů vyrazila přes Rokycany do Štáhlav, kde jsme měli parkovat. Na obecní parkoviště jsme však dorazili jen tři. Nebyli jsme si jisti, zda jsme na správném místě. A tak než nás stačil výběrčí zkasírovat (po 40 Kč), otočili jsme se a odjeli zase pryč. Vzápětí v protisměru jela tři ztracená auta. Známé firmy – Tomanovi, Matterovi a Kozlovi. V Rokycanech nesprávně odbočili a přijali oklikou. Zamířili jsme k parkovišti. Lída ale objevila levnější možnost parkování (30 Kč) u hospůdky, která stála nedaleko, a tak jsme jeli tam. Ne všichni však pochopili kam jet a znovu absolvovali kolečko na oficiálním parkovišti. Výběrčí k nim opět běžel zbytečně. Zato u hospody byl majitel nadšen. Tolik aut tu ještě asi nikdy neměl. Během chvilky vydělal 180 Kč.
 Dál už jsme museli pěšky. Prošli jsme parkem a dostali se k pokladně, kde jsme si koupili lístky na prohlídku v 11:00. Systém prodeje vstupenek byl velice složitý a srovnatelný snad jen s prodejem letenek. Na metrové obrazovce jsme sledovali, jak volných míst postupně ubývá a strachovali se, aby se dostalo na všechny.
 Také prohlídka probíhala za velice přísných pravidel. Nesmělo se fotit, natáčet (Pivoš byl napomenut osobně), na nic sahat ani šlapat. Viděli jsme vše. Místnosti pro lokaje, hudební salon, jídelnu, ložnice panstva i divadýlko. Otík se ale nedozvěděl, kde vařili.
 Před zámečkem jsme si pak prohlédli kvetoucí raritu zdejšího parku liliovník tulipánokvětý. Prošli jsme se i po terase, z níž už byl vidět další cíl naší cesty – hrad Radyně.
 Před tím jsme ještě vlezli do restaurace. Ještě jsem nestačil ani objednat a už jsem pojal podezření, že zdejší personál není moc kvalitní. Servírka chodila chaoticky sem tam a o hosty moc nejevila zájem. Na to nemám nervy, a tak jsem zavelel k odchodu.

 Na cestě k Radyni jsme si trochu zajeli a dostali se do Starého Plzence. Alespoň jsme viděli fabriku, kde se vyrábí Bohemia sekt. Dojeli jsme na parkoviště v lese přímo u hradu Radyně. Vstupné nás přišlo na 50 Kč. Hrad byl vystvěn za vlády Karla IV. jako ochrana obchodní stezky. Po 118-ti schodech jsme vystoupili na věž, z níž byl pěkný výhled na okolní krajinu. Včetně Plzně a obchvatu dálnice D5. Obloha se už ale černala a začínalo pršet. Běželi jsme se schovat do hodpody U Radouše. K jídlu tu měli jen smažené polotovary, ale aspoň něco. Než jsme dojedli, dorazil i zbytek výpravy.
A zatímco Otík s ostatními prolézal Radyni, my už jeli směrem na Plzeň. Rozhodli jsme se podívat do zdejší ZOO. Za jedno jsme tu ještě nikdy nebyli a za druhé máme jednu vstupenku zdarma. I přes hrozně zmatené značení jsme se k cíli dostali. Zaplatili parkovné 40 Kč a vstupenky (1+1) 150 Kč.
ZOO se nám líbilo. Zvláště pak krmení tučňáků a exhibice dravých ptáků v Lochotínském amfiteátru. Mořského orla jsem dokonce mohl vypustit z rukavice. Dále jsme navštívili statek, který ukazoval život na přelomu 19. a 20. století. Zaujal mě i varan komodský – jediný zástupce svého druhu v ČR. Ve výběhu medvědů jsme pozorovali tety, strýce a bratrance večerníčkových medvíďat Vojty, Kuby, Matěje.
Na zpáteční cestu jsme se vydali po 18. hodině. Na okraji Plzně jsme se ještě stavili v Tescu. Nakoupit a navečeřet se. Po návratu do tábořiště jsme zjistili, že stanů opět přibylo. Někteří si je dokonce postavili na příjezdové cestě, takže jsme ani nemohli autem projet.

 Večer jsme opět strávili u ohně. Kouř se ale točil a my se museli neustále přemísťovat. Každou chvíli se někdo bacil do hlavy o plechovou ceduli „Caffébar Mgr Pivoše Tichovského“.
 Opékal jsem si nad plameny chleba a zůstal věrný tradici. Chleba se mi rozlomil a spadl do ohně. Maruška ještě před tím než odešla s mládeží k houpačkám, donesla na občerstvení žlutý lavorek plný arašídů. Všechny jsem varoval, že si v tom lavorku peru prádlo, ale oni si mysleli, že je to jen taková legrace. Co bych jim to vyvracel.
Během večera jsme řešili obvyklé problémy a tlachali o všem možném. Otíkovi stále vrtalo hlavou, kde na tom zámku Kozel vařili. Jen jsme tuto kauzu uzavřeli, zeptal se Jemnostpán, zda nevíme, kde na zámku vařili. Dále jsme se dozvěděli, jak hrozné dnes panují podmínky v kancelářích, které jsou zřizovány v halách rozdělených nízkými přepážkami na boxy.