21.6.2009 - neděle

Ota nás přivedl k Rozkoši

 Spal jsem špatně. Celou noc jsem musel myslet na tu včerejší havárii při závodech. Navíc mě ráno bolelo pravé zápěstí, ale psát jsem mohl, takže jsem si přes hodinu dělal poznámky do deníku.

 Odjezd na kola byl na nástěnce plánován na 10:15. Tento čas byl dodržen přesně. Vyšlapali jsme silničku z campu, sjeli k řece a zde se rozdělili na dvě skupiny. Byl jsem vybrán do té Otíkovy. Společně s ním a Pivošem jsme se jeli podívat stezkou podél řeky k loděnici pana Ptáčka, odkud budeme zítra vyplouvat. Zbylá část výpravy (převážně matky s dětmi) mířila téměř tamtéž, ale přes hrozný kopec. Za ním se obě skupiny zase spojily.
 Než k tomu ale došlo, byl jsem povolán mobilem k hlavní skupině, protože se Peťce rozbila brzda na kole. Kopce jsem tedy nebyl ušetřen ani já. Než jsem dorazil na místo, bylo už díky Radovanovi po opravě. Ten ochotně slezl z kola, odpoutal synka Pepíka od vlečné tyče a pustil ho z kopce dolů. Zapomněl mu ale říct, že má brzdit, takže Jemnostpán prožil šok, když viděl, jak se Pepík řítí dolů do zatáčky, z níž právě vyjelo auto. Pepík šel pohotově do pádu, při němž tuhla krev v žilách. Ještě že to Lída neviděla. Pádu se už před tím nevyhnul ani Radovan a naše Petra po defektu brzd taky ne. Pěkně nám ten výlet začal.
 Otík s Pivošem nečekali. Dohnali jsme je až po několika kilometrech. Kličkovali jsme po cestách podél řeky, projeli malým tunelem a pokračovali po proudu dál.
 Každou chvíli se zastavovalo, abychom počkali na opozdilce. Nikdy jsem si ale nebyl jist, zda už dorazili opravdu všichni. A už vůbec jsem nevěděl, kolik nás vůbec je. Z pozdějších odhadů vyplynulo, že asi 31.
 Delší zastávka byla na jezu, kde z řeky odbočoval starý mlýnský náhon. Údajně se jednalo o původní koryto řeky Metuje, která byla na počátku 20. století částečně odvedena do nového řečiště regulovaného soustavou jezů. A právě u jezu, u něhož jsme zastavili, se dva mladí lidé na Pálavě rozhodovali, kudy dál. Chtěli loď přetáhnout přes jez a pokračovat hlavním (novým) korytem. To jim ale Otík rozmlouval. Přesvědčoval je, že se doporučuje jet Mlýnský náhon. Když se tedy mladí vydali požadovaným směrem, vzali jsme si od nich číslo telefonu, abychom večer zjistili, zda nezahynuli a pokud ne, tak jaká to byla projížďka.
 Popojeli jsme o několik kilometrů dál. Přes louku a pole až k mostku přes Mlýnský náhon. Zde jsme museli zastavit, abychom se podívali, co nás zítra čeká. Nevypadalo to zle. Občas nějaká větev přes vodu, ale vodu mělkou a naštěstí tekoucí.
Minuli jsme Černčice a na křižovatce zase čekali. Stálo nás tam asi deset, když dorazil Otík, nahlédl do mapy a zjistil, že původně plánovaná trasa podél řeky se už nebezpečně vzdaluje od nádrže Rozkoš. Tedy od stánků a bufetů, které rekreační střediska okolo Rozkoše slibovala. Okamžitě trasu změnil, a tak jsme vyrazili směrem na sever – k vodní nádrži. Kličkovali jsme po úzkých silničkách, minuli mlýn v Dolsku, kde vodní skauti přetahovali lodě. Splutí Mlýnského náhonu si pochvalovali. Udělali se tam prý jen dvě lodě. A to díky větvím padlým přes vodu.
Dojeli jsme na další křižovatku. Otík nás pověřil počkat na ostatní a sám se vypravil odbočkou doleva, aby zjistil, kde se dá nejlépe poobědvat. Za 5 minut už mi nervózně volal, kde se flákáme, že tolik volných míst dlouho neudrží. Ubezpečil jsem ho, že už jedeme a na můj pokyn se dlouhý had cyklistů dal do pohybu. Hned za zatáčkou jsme vjeli na jednu z hrází Rozkoše a po cca 300 m zastavovali u pěkného stánku.
Obsluha byla trochu zaskočená takovým množstvím objednávek. Smažáky a langoše pak vyráběla skoro hodinu. My ale nikam nespěchali. Jen Ota s obavami vzhlížel k tmavnoucí obloze a vybízel ke spěchu. Nakonec spadlo jen pár kapek, takže než jsme pojedli, bylo už zase pěkně. Ve volné chvíli jsem se pokusil vyluštit jednu mystery cache, ale nebyl jsem schopen sehnat všechny potřebné údaje, které jsem potřeboval k výpočtu souřadnic. Tady by pomohl jen internet. A on opravdu pomohl. Zavolal jsem své sestře a 10 minut jí měl na uchu, než zjistila potřebná data. Následně jsem spočetl souřadnice a keš nenašel.
 Co jsme nestihli objet před obědem, museli jsme dohnat po něm. Jen Jemnostpán s Pivošem dali přednost doutníku a zdřímnutí v chatce a zamířili nejkratší cestou k ní. My ostatní zamířili do Velké Jesenice a Šestajovic a proti proudu Metuje po cyklostezce zpět do Nového Města. Byla to pěkná projížďka s minimálním převýšením. I Maruška si pochvalovala, jak se jí dobře jede.
Peloton se postupně roztrhal. Ani nevím jak, ale zůstal jsem v té úplně poslední skupině. Společně s naší rodinkou, Matějem a Pásky. V aleji Krčínských lip jsem zapnul GPS a pustili jsme se do hledání další kešky. Zde bylo pro získání souřadnic nutno spočítat všechny lípy, provést výpočet a pak už hurá za keškou. Počítali jsme dobře, ale do přístroje jsem zadal souřadnice špatně, takže nás GPS vedla do nedaleké zahrady, což se majiteli samozřejmě nelíbilo. Opravil jsem data a pak už Peťa hlásila nález. Zalogovali jsme se a pokračovali směrem do campu. Cestou jsem odlovili ještě kešku u Masarykovy lípy (tentokrát byl úspěšný Matěj) a Tis obecný. To už ale jen s dětmi. Pásci už byli unavení a nechěli se dál zdržovat.
 Do campu jsme se vrátili zkratkou podél řeky, kudy jsme ráno jeli s Otíkem. Děti se velice divily, proč ráno musely přes ten šílený krpál nahoru a zase dolů, což jsem jim vysvětlit nedokázal. V posledním stoupání před campem objevil Matěj dvorek se zajímavými udělátky. Jedním z nich byl Divočaurus sudus, který po sklopení páky vystrčil hlavu z barelu a divoce chrochtal. Hned vedle se nacházela prkénka, na něž bylo možné napsat (nebo si alespoň myslet) své přání a vložit je pak do otvoru v zídce skrytém za malými dvířky. To jsme ještě nevěděli, že tato dřívka budeme brzy potřebovat.

 V campu vládla idyla. Pivo,občerstvení, sprcha. Ve sprchách byl instalován průtokový ohřívač, takže každý měl šanci, že bude mít vodu teplou. Mně osobně tekla dlouho studená. Když jsem se konenčně smočil a namydlil, otočil jsem kouhoutkem znovu a málem se opařil. Voda, která zůstala stát v ohřívači, měla teplotu blízkou bodu varu. Jakmile ale tento „špunt“ odtekl, vytryskla z růžice zase voda ledová. Než se mi podařilo teplotu vyladit, byl jsem vlastně osprchovaný. Zítra už budu zkušenější. Nebude to ale jednoduché, protože teplota vody se mění z vteřiny na vteřinu.
 Joly přišla k naší chatce posedět s Bárou na rameni. Aby Bára neuletěla, dostala postroj, jímž byla připoutána. Otík během chvilky zasadil před naši chatku menší holý stromek, na nějž papouška přemístil a vodítko k němu uvázal.. Bára tu dlouho seděla klidně, ale náhle ji něco vyrušilo, vznesla se a stržena řemínkem zpět, spadla na Radovana. Ten se strašně vyděsil, neboť si myslel, že s takovým rozpětím křídel na něj mohl zaútočit jedině orel.
 Z domovů přicházely zprávy o vydatných deštích a záplavách. Zatím jsme tomu nevěřili, protože v Novém Městě nespadla ani kapka. Možná jsme se ocitli v oku hurikánu, kde byl klid, zatímco po celé republice řádily bouře.
 Posezení u ohně nemělo tento večer dlouhého trvání. Oba kytaristé (Hanys a Tomík) chvilku jamovali a pak se odebrali uspávat Klárku a Klárku. Už se nevrátili. (Dle nezaručených zpráv se vrátili. Ale až po Havlíčkovi.) Kompotky rychle mizely, a to i přesto, že je Otík odmítal. Napil se snad jen na Barunku (novorozenou Lídinu neteř). Abych prověřil bdělost alkoholiků, nalil jsem do dvou štamprlat Kofolu. Umístil jsem je do rozbitého stojánku mezi ostatní panáky a Maruška to roznesla okolo ohně. Čekal jsem nějakou pohoršenou reakci, ale nestalo se vůbec nic. Skleničky se vrátily prázdné a nikdo si nestěžoval. Přitvrdil jsem a kompotek nalil jen do jedné sklenky. Ostaních 7 jsem naplnil Kofolou. Tentokrát se už levé křídlo ozvalo a vše bylo prozrazeno. Ale i tak uvažuji, že příště koupím místo kompotků jen limonádu. Stejně to většina lidí nepozná.