21.6.2010 - pondělí

 Eva ráno jela nakoupit svojí Oktávkou a protože se bála, že vzbudí Otíka, vytlačila raději auto až za bránu campu a teprve tam nastartovala.
 Posnídali jsme venku před chatkami. Václav se dnes blýskl rybičkami (menu č. 3), které dostal za dobré chování. Nemusel tedy obvyklou paštiku. Pivoš nad tím jen kroutil hlavou a vykřikoval: „To mi teda posol bulvu.“
 Na programu dnes byl vodácký sport. Posádky byly vesměs stanoveny. Jen s Pivošem nechtěl nikdo jet. Ani Otík, jeho letitý sparingpartner. Nechal se slyšet, že má rád klid a o žádné další outdoorové zážitky nestojí. To ještě netušil, jakou taškařici nám připraví poslední den během výletu do Polska.
 Z campu jsme měli odjet v 10:30, ale měli jsme drobné zpoždění. To víte, zformovat kolonu 7 aut dá práci. V čele jedoucí Otíkova Fabie nás vedla do České Skalice. Celou cestu jsme se drželi na dohled, ale ve Skalici se nám Otík ztratil. Marně jsme jej hledali a nakonec zbylých 6 vozů zaparkovalo na náměstí. Dle telefonických pokynů jsme se pak přesunuli na parkoviště u řeky. Zde pod jezem jsme měli spustit lodě na vodu. Ty tu ale ještě nebyly, a tak nezbylo než čekat. Řidiči zatím přesunuli 2 auta dolů po proudu do Jaroměře a my ostatní využili volnou chvilku k házení létajícím talířem, Matěj prozkoumal jedno z odstavených aut a odnesl si z něj hever. Radyho rodinka posvačila a Rady pak dlouho hledal po okolí odpadkový koš, aby mohl vyhodit nějaké ubrousky. Nechápu, proč je nehodil na zem. Už by okolí moc neublížil. Za nedalekým křovím měli hnízdo bezdomovci a jen o kousek vedle bydleli další nepřizpůsobiví spoluobčané, jejichž dům vypadal dost vybydleně (rozhodně ne vymydleně, jak mě opravil Word).
 Byli jsme na parkovišti jen krátce a už tu zastavovala městská policie. Naštěstí nešla po nás, ale po zmíněných bezdomovcích. Sledoval jsem jejich zásah, ale žádná akční scéna se nekonala. Policisté nadzdvihovali okraje plátěného přístřešku, vše fotili a pak zase odjeli.
 Mezitím už dorazilo auto řízené panem Pitášem z půjčovny Ptáček, na jehož vleku bylo 9 lodí. 8 stabilních a 1 vratká Vydra. Tu jsme nechali Otíkovi. Než se řidiči vrátili, měli jsme už lodě složené, pádla rozebraná. Nafasovali jsme i barely a houbičky. Bohužel nebylo dost šňůr a sedátek pro děti. Pro ty musel Hanys zajet do Nového Města. Než se vrátil, spouštěli jsme už lodě na vodu a vyplouvali. Byli jsme s Maruškou poslední a dlouho jsme mávali 2 malým snědým dětem, které vylezly z vybydleného domu podívat se na ten mumraj.
 První jez se jel vlevo. To je to jediné, co si pamatuji. Protože mapku jsme měli jen jednu pro všechny osádky, měl jsem naučeno, že první 3 jezy se jedou nebo přenáší po levé straně. Asi 300 metrů za tím třetím následovaly v rychlém sledu 3 stupně. Nebyly vysoké (cca 30 – 50 cm), ale značně nebezpečné, neboť pod nimi byly vracáky. U toho prostředního byly dokonce na obou březích pomníčky. Jeden věnován Torstenu Krumerovi, který se zde zabil ani ne ve 30 letech.
 Zde jsme zastavili a nasvačili se. Využil jsem přestávky, abych se zeptal Matěje, jak se mu jede s Pivošem. Byl totiž jediným, kdo vyhledával outdoorové zážitky. Matěj byl spokojen, protože prý může Pivoše šikanovat.
Zase jsme spustili lodě na vodu a pokračovali v plavbě. Čekal nás poslední, tedy třetí stupeň. Kamil, který jel první, zastavil na levé straně, vylezl z lodi a začal ji spouštět i se zbytkem rodiny na palubě. Vracák mu ale strhl příď keni pod ten jízek a přes límec lodě se dovnitř začala hrnout voda. Děti i Eva byly rázem mokří od pasu dolů. Kamil loď rychle přitáhl ke břehu a vytahoval děti. Já se brodil vodou, abych mu zachránil pádlo, které se točilo v proudu pod jezem. Společně s Kamilem jsme pak loď vylili. Ostatní už byli opatrnější. Buď kanoi spustili těsně u levého břehu nebo to zde sjeli. A to po vzoru Martina, který se přiblížil ke hraně jízku a než stačil vystoupit, proud loď chytil a nemínil pustit. Tak jsme ji jen postrčili a ona proplula. Tím se prokázalo, že sjezd je možný a ostatní Martina následovali.
 Na dalším jezu byl průkopníkem Otík. Jel jej i s háčkem. Ale loď se zabořila pod jezem tak hluboko do vody, že Jolana seděla rázem po pás ve vodě. Loď se nebezpečně nakláněla podle toho, kam se zrovna voda přelévala. Ale Otík je zkušený zadák a bezpečně přistál. My ostatní jsme jeli raději bez háčků.
 Další splavy už nebyly nijak nebezpečné. Spíš se jednalo jen o skluzavky vysoké necelý metr. Až ten poslední u plovárny na kraji Jaroměře byl kolmý. Tvořený trámy a deskami, z nichž některé chyběly a voda protékala různými škvírami. Lodě jsme přetáhli.
 Následoval poslední stupeň a po dalších 700 metrech soutok s Labem. Projeli jsme tedy dnes tedy nejen 13 km po Úpě, ale i několik metrů po Labi.
 Pan Pitáš už tu čekal s vlekem, takže jsme lodě vytáhli na břeh a pomohli je naložit. Hanys odvezl řidiče pro auta. Postupně jsme cílové místo opouštěli, tak jak jednotlivá auta přijížděla.
 Na jídlo jsme se rozhodli zajet do Nového Města k Paďourům. Při odjezdu jsem se ptal Marušky, zda ví, kudy má jet a ona odpověděla, že mám být v klidu a že už to jela 2x (vezla dopoledne řidiče zpět do Skalice). Pustil jsem tedy tuto problematiku z hlavy a než jsem se vzpamatoval, byli jsme už na půl cestě do České Skalice. Ale my přece chtěli do Nového Města. Nezbývalo než pokračovat po státovce až pod Náchod, kde jsme teprve odbočili na Nové Město.
 Než jsme se dostali k Paďourům, Otík už dojídal. Kromě něho tu byla i Jolana, Pivoš, Krejčovi, Martin s rodinou a Pásovci. Moc veselo už nebylo, protože jsme byli unavení. Ani jednou nezaznělo: „To mi teda posol bulvu,“ či „Bacha, Jituš!“
Po jídle jsme se přesunuli do campu, kde počet účastníků dosáhl vrcholu. A to díky doktorce Kače a Kozlovým. Jaroušek mi hned sděloval, že už není Babič, ale Kozelský, za což jsem ho pochválil.
Otík chodil pyšně mezi chatkami a spokojeně mručel, že teď je nás tady nejvíc za celou historii KD. Otík se o počtech účastníků zmínil už včera u ohně. Když jsme chtěli vědět, kolik nás tu bude, odpovídal velice mlhavě. Např.: „Víc než loni,“ nebo „Poměrně dost,“ „Je obsazeno tolik a tolik chatek,“ apod. Nakonec se ale Ota nechal přemluvit a zatímco diktoval jména, Hanys počítal. Cifra se vyšplhala na 43 lidí. Když to vezmu po chatkách: Kača s Lukáškem, Hanýsci (Hanys, Inka, Klárka a Kristýnka), Tomani (Jolana, Otík a Matěj), Zdenál s Andreou a malým Matyášem, Krejčovi (Kamil, Eva, Adámek a Kačka), Kozli (Kozel, Eva, Jaroušek, Ivanka a Adélka), Vojáci (Martin, Lenka, Adélka a Deniska), Rady s Kačou a Eliškou, Kahánci (Václav, Romana, Anička a Michalka), Pásovci (Radovan, Lída, Hanička a Pepík), Pepáci (Pepa, Maruška, Marťa a Peťa), Matička se Sirénkou a Pivošem.

Kahánci s holkama Žákovýma měli dnes individuální program. Den strávili v Blednych skalach.