22.6.2004 - úterý

 Dnes konečně došlo i na lodě. Počasí opět nejisté, vody v řece maximálně 70 cm (ačkoli tolik pršelo) a většině se zdá, že to moc neteče. Zvažujeme tedy kratší variantu.
 Odjezd Ota stanovil na devátou, protože prý lodě si musíme převzít v 9:30. (Byl jsem přítomen telefonickému hovoru Oty s půjčovnou a o žádném čase nepadlo ani slovo.)
 V 9:00 jsme se tedy museli auty přesunout do kempu v Houžné. Což je vesnice hned za Lenorou. Zde jsme měli zamluvených 8 lodí, ale protože jsme schopni obsadit jen 7 z nich, snaží se Ota tu jednu stornovat. Navíc jsme byli s Otou přehlasováni a jak jsem výše naznačil, nepojede se až do Nové Pece ale jen do Pěkné. Borec z půjčovny nás upozorňuje, že most u Pěkné, kde může lodě naložit je v Národním parku Šumava a tudíž musí zaplatit poplatek. Což nás bude stát o 550,- Kč víc. Pokud ale poveze řidiče nahoru dodávkou, vyjde to na 350,- Kč. Moc tomu nerozumím. Tak on nepojede až do Pece ale jen do Pěkné, navíc si naúčtuje poplatek z národního parku za silnici, kde není žádný zákaz vjezdu a kde se tedy normálně dá jet, poveze ale zpátky řidiče našich aut - vyjde to na kolik? Pokud prý navíc stornujeme tu jednu loď, což je také zhruba 350,- Kč, nebudeme asi doplácet nic. Ota mu to odkýval.

Trasa: Houžná – Pěkná (23 km)

Osádky lodí:

já – Marťa + Peťa           Jemnostpán – Pivoš
Ota – Mates                   Hanys – Yvona + Anička
Martin – Jolana               Radovan – Václav    
Roman – Vlaďka

Zvrhli se:

Jemnostpán – Pivoš       Hanys – Yvona + Anička

 Řeka kolem Lenory tekla pěkně. Hned na konci kempu nás čekal malý a na celé trase jediný jízek se šlajsnou uprostřed. Martina za ty tři roky, co nebyla na vodě, trochu zapomněla pádlovat a navíc vyrostla a já přes ni už tak dobře nevidím dopředu. Takže jsme do šlajsny najeli trochu moc vlevo, ale poddalo se to.
 Pod jízkem bylo i několik malých peřejí. O tekoucí vodě se dá mluvit i za rechlovým mostem až k mostu Soumarskému, ale dál už to bylo slabé a museli jsme pádlovat. Dřinu vyvažoval jen pohled na přírodu okolo.
 Na Soumaráku nás čekaly manželky s dětmi. Maruška stihla i nákup, takže jsme se nacpali salámkem a čerstvými rohlíčky. I Mladá fronta byla. Do lodě jsme si naložili ještě Peťku a mohli frčet dál.
 Napravo se rýsoval vrchol Stožce a pod ním malé chaloupky. Tato scenérie byla vidět po celé délce trasy. Aspoň mi to tak připadalo. Jako kdybychom trčeli na místě anebo nás Stožec vždy předběhl a poté, co se rozestoupily stromy na pravém břehu, byl zase před námi.
 Když se řeka uklidnila, soulodili jsme. Otík popíjel svoji kofolu, o niž se odmítal s kýmkoli podělit. Občas si mohl cucnout jen Matěj. Já jsem cvičil na prstu motýla Boříka. Zpočátku kroužil kolem lodi, ale jakmile ucítil repelent, jímž jsem se namazal, vybral si mě jako svého oblíbence a několik kilometrů mě pak doprovázel. Když vzlétl, na zavolání se zase vrátil.
 Počasí bylo opět nejisté – chvilku poprchávalo, za chvíli svítilo sluníčko. Meteorologové se zase tajemně usmívali. (Pokud jsme je viděli. Většinu času totiž trávili o samotě. Buď daleko před námi nebo daleko za námi.)
 I v soulodí se dají zažít dramatické chvilky. Protože jsem se dostal díky špatné taktice na kraj, jeli jsme občas i několik metrů po břehu. Důležité je v takových momentech nepouštět se ostatních lodí. Jedině tak se ta vaše zase bezpečně vrátí na vodu. Dramatičtější scénu připravila ale osádka Hanys, Yvona, Anička. V jednu chvíli zůstali viset na kameni uprostřed řečiště. A pustili se. Hanys ve snaze loď uvolnit, ji převrhl. Sirénka spustila, Yvona se v ledové vodě nemohla nadechnout a Ota zakázal zbytku soulodí opouštět útvar. Naštěstí se objevila jediná nesoulodící dvojice Vlaďka s Romanem, kteří vzali Sirénku k sobě.
 Nakonec Ota povolil i Radovanovi s Václavem, aby pomohli Hanysovi vylít loď.
 Během další plavby Yvona podrobným zkoumáním Otových šortek zjistila, že náš vedoucí již několik dní chodí v kraťasech, z nichž mu dole koukají papírové cedulky s označením výrobce a pokyny na čištění. Jolana bleskurychle přikryla tuto trapnou událost historkou od nich z kanclu. Její kolegyně prý přišla do práce v kabátu, z nějž koukalo dřevěné ramínko.
 Zatímco my jsme se plavili, Maruška zajela k Idině pile a zašla se podívat na Boubínské jezírko.
Po příjezdu do Pěkné byly lodě rychle naloženy na vlek a řidiči odjeli s majitelem půjčovny pro svá auta. My ostatní se nudili a protože Maruška čekala s autem u hlavní silnice, vydali jsme se postupně za ní. Maruška nás informovala, že v Pěkné je hospoda. Tak jsem volal Otovi, aby nezajížděl k řece, že budeme čekat v hospodě. Ota zakázal jít do nějaké hospody v Pěkné, protože podle plánu se má jít do hospody až v Nové Peci. A k řece zajel.
 Tak jsme do té hospody v Pěkné šli. Nebyla nic moc, smrděly tam záchodky, ale Hanys dostal pivo v krásném krýglu s velkým poprsím.
Zbytek odpoledne jsme nějak proflákali. Děti mě ukecaly, abych s nimi šel na průzkum sklepa, který Matěj objevil uprostřed louky v kopřivách. Zřejmě zde kdysi stával dům, po němž už zbyl jen ten sklep. Nejprve jsem průzkum odmítal a zakázal i děckám, aby tam lezly. Jenže byly tak dotěrní, že jsem s nimi nakonec šel. Prolezli jsme ten sklep celý. Obzvlášť zajímavá byla kamenná nádrž cca metr x metr. Později jsem tuto prohlídku doporučil i ostatním.

 Večer jsme se nudili, a tak děti zmizely a za chatou si rozdělaly oheň. K němuž jsme se postupně přesunuli. Opekli jsme párky a vypili trochu alkoholu. Asi 0,5 l fernetu, 1,5 l vína a 0,5 l key rumu, který přinesl Otík! Hliníkové plechovky od piva jsme na Otíkův pokyn házeli do ohně. Prý shoří. Jen ty párky pak měly chuť, jako bychom je jedli v alobalu.

 S dětmi jsem dnes spal na pokoji já. Matěj četl pohádky, které ovšem vylepšoval po svém. Takže v nich vystupoval například tatík – Otík a byly doplněny spoustou vulgarismů. Když se mě pak děti ptaly, co je to vibrátor, nevěděl jsem v rozpacích co odpovědět.