22.6.2005 - středa

Přesun na Majdalenu 

Ráno bylo zataženo, hřmělo a nakonec se spustil déšť. Pivoš chodil sem a tam, koukal na oblohu a mumlal: „Šmaríja.“
 Pokud nechceme zmoknout, přesun na kolech do Majdaleny se konat nemůže. Sešla se proto rada, která rozhodla, co dál. Já si normálně z jejích závěrů moc nedělám, ale tentokrát to vymyslela dobře. Na Majdalenu se pojede auty a pokud se počasí umoudří, na cyklovýlet pojedeme až tam.
 Richtři už tento skvělý plán nevyužili. Zůstali ve Zvůli. Také Hanys se dalších cest neúčastnil, jelikož Kristýnka dostala plané neštovice, a tak se Skřipští sbalili a odjeli domů.
 Ačkoli naše rodinka měla s balením opět problémy a odjížděla skoro poslední, využili jsme toho, že ostatní zastavovali na nákupy, předjeli je a v kempu v Majdaleně byli první. Chvilku po nás i Jemnostpánovi.

 S Petrem jsme chodili po kempu a vybírali ideální místo pro stany. Aby nebylo v ďolíku, aby tam nebyla bažina, abychom mohli postavit auta co nejblíž, abychom byli dost daleko od opilců, ale zase dost blízko k záchodům. Úkol to byl nelehký a bylo nám jasné, že Ota určitě nalezne na vybrané lokalitě nějaké mouchy. V nejhorším případě nás všechny donutí se přestěhovat.
 Nakonec jsme se s Jemnostpánem shodli na placu, k němuž se dalo dojet a splňoval i další výše popsaná kritéria. Protože se už blížila další auta naší výpravy, rychle jsme nacouvali na ideální místa poblíž osamocené břízky, od níž jsme si slibovali stín. Sluníčko už zase vylezlo a začínalo připalovat. To jsme ještě netušili, že déšť vystřídá horké středomořské počasí.
 Ota s vybraným místem moc spokojený nebyl a neustále poukazoval na to, že blíže k řece by to bylo lepší. Vysvětloval jsem mu, že správce kempu zakázal jezdit dál, než jsme. Ale myslím, že mi Otík nevěřil.
Stany rostly rychle. Jeden vedle druhého. Jen Pivoš se někde zdržel a teď bloudil mezi námi a nemohl najít vhodné místo. Ota se odmítal se svým stanem posunout, ale zakazoval Pivošovi postavit stan mimo schválený útvar.

 Na kole jsme vyrazili do Třeboně. Projeli jsme Majdalenu, U Petříků odbočili doleva a nabrali směr k hájence Barbora. Náhle se peloton zastavil, Ota mrkl do mapy a odbočil na lesní cestu. Než jsem stačil ostatní varovat, že tam bude bláto, byli pryč. I s Peťou. Musel jsem za nimi. Než jsem Petru dojel, byla celá od bahna. Nemá na svém kolečku blatníky. Jen abychom si cestu zkrátili o 500 metrů, vypadá teď Petra jako by vylezla z kanálu. Rozčílil jsem se. Petře jsem zakázal bezhlavě následovat Otika. Může za ním jet, jen pokud trasu schválím osobně. Otovi jsem taky řekl svoje.
 Dál už jsme pokračovali po cestě zpevněné. Bohužel po panelce (jak je v tomto kraji obvyklé). Peťce se podařilo vjet do rýhy mezi panely a bourala. Rychle jsem vytáhl její kolo z příkopu, posadil ji zase do sedla a jelo se dál. Ke dvoru s koňma, kolem Opatovického rybníka, po hrázi Světa až do hospody vedle pláže. Jak se mi teď hodily zkušenosti z předchozích let a cest po Třeboni a okolí. Byl jsem nervózní, jak bude Ota mnou doporučenou hospodu hodnotit, ale ten neříkal nic.
 Po obědě jsme se přesunuli do centra a vesměs se zase všichni sešli v cukrárně na zmrzlině. Do odjezdu zbývala ještě nějaká doba, ale mě se už nechtělo čekat. Tak jsme s Petrou a Maruškou odjeli směrem ke kempu sami. Podél Zlaté stoky do Široké aleje. Zde jsem zamýšlel přejet na asfaltku směřující k Barboře, ale nějak jsem přehlédl odbočku a vyjeli jsme až na státovku. Nezbývalo než jet po ní až do Majdaleny. Naštěstí jsme se tam dostali ve zdraví.

 Ota se mě ptal, jestli jsem přiobjednal další dvě lodě k původně zamluveným šesti. Začal jsem tedy zjišťovat, kolik vlastně těch lodí budeme potřebovat. Vyšlo mi, že pět. Ota tomu nechtěl věřit a začal počítat sám. Nakonec jsme se dohodli, že zůstaneme u původních šesti. Tak jsem to domluvil i s paní Hrubou (Majdalena 157). 6 lodí, 1 sud, a 2 vesty. Kanoe si převezmeme zítra v 10:00 v Suchdole. Abychom ušetřili auta, domluvili jsme se, že 4 lidé mohou jet s ní. Zatím to vypadalo v pohodě. To jsem ještě netušil, jaké problémy budou s počtem lodí a materiálu dál.
 Večer jsme částečně seděli v hospodě, částečně u ohně. Vzájemně jsme chválili své vodácké umění, abychom si dodali sebevědomí před zítřkem.
Přivítali jsme se také s Kapitánem Jarošem, který se za námi přijel podívat z Liberce, aby následně v noci zase odjel.