22.6.2006 - čtvrtek

 Pramen Járy Cimrmana

 Auty jsme se přesunuli do obce Hvězda. Z campu jsem vyjížděl poslední, a tak jsem byl překvapen, že ve Hvězdě jsem naopak první. Ota mi telefonicky sdělil, že Václavovi se částečně utrhl plastový kryt katalyzátoru na spodku Fabie. Ale že už to urvali úplně a za chvíli budou u mě.
 S Maruškou jsme vybrali místa k parkování. Ve stínu, mimo cestu. Otovi se to ale nezdálo a navrhoval přeparkovat o 500 m zpět před vesnici, abychom si těch 500 m ušetřili a nemuseli je šlapat. To jsem odmítl.
 Z Hvězdy (pojmenována po zakladateli Šternberkovi) jsme po zelené turistické značce došli až pod skalní útvar Husa. Děti se vrhly na borůvky, já jsem vyrazil po cestě doprava. Ota doleva. Vyhrál jsem. U Husy jsem byl první. Navíc borůvkáři byli necelých 100 m pode mnou, takže vylezli k Huse zkratkou a také oni tu byli dříve než Ota. Kromě již zmíněné Husy, která jako husa vyůbec nevypadala, byly v okolí další zajímavé skalky různě modelované do podoby šachové věže či křesla.
 Od Husy jsme s Otou sešli k zastřešenému odpočívadlu. K místu, kde skonal Jára Cimrman. Ota všem doporučoval, aby se šli napít k nedalekému prameni, že je to jen kousek odtud. Ale nikdo neměl zájem.
 K odpočívadlu dorazila i cyklistická část výpravy – Rady s Kačou a Pásci s dětma. Ti pak sjeli do údolí mezi Kostelcem a Husí cestou a pokračovali dál. Já s Martinkou jsme se vypravili dál po zelené k Čápovi. Ota se zbytkem se ještě přesunuli k jeskyním (Kostelíček a Tisícový kámen) a pak se vraceli pomalu zpět do Hvězdy.

 I já s Martinou jsme došli k jeskyním. Jednalo se jen o převisy, které nás nijak zvlášť nezaujaly, a tak jsme pokračovali dál. Cesta vedla lesem, ale také nebyla obzvlášť zajímavá. V závěru se stočila do údolí, kde jsme zase potkali Radyho s cyklistickou skupinou. Z údolí jsme se museli vydrápat na hřeben na druhé straně. A odtud už to byl na Čápa jen kousek.
 Z tvrze, která tu kdysi stávala, zbyly jen dvě díry do země. Jedna byla asi studnou. Na hraně pískovcové skály se vypínala Palice a od ní byl úžasný výhled do dalekého okolí. Litovali jsme, že nemáme dalekohled. Bez něj a bez mapy jsme si byli jisti jen Bezdězem a Českým středohořím.
 Trasu zpět jsem naplánoval po žluté značce, která také vedla lesem. Ale díky horku a díky tomu, že nám došla voda, se cesta stala úmornou. Našel jsem sice na ukazateli zkratku do nějaké vesnice, ale Maruška neměla u sebe mobil, a tak jsme museli pokračovat až do předem smluveného místa.
Uklidňoval jsem se, že u pramene objeveného Otou, doplníme ztracené tekutiny. Bylo to sice ještě minimálně 5 km, ale vidina osvěžení nám dodávala sil. Zajímavostí moc kolem cesty nebylo. Za zmínku stojí jen Martinské stěny.
Konečně pramen. Ne ledajaký. Ale léčivý pramen Járy Cimrmana. Kohoutek zaražený v pískovcovém balvanu. Mělo mi být jasné, že z šutru voda nepoteče, ale horko a dehydratace mně zatemnily mozek, a tak jsem točil kohoutkem a čekal, kdy vytryskne voda. A ono nic. Ota mě dostal.
Zbývaly ještě asi 2 kilometry k autu. Abychom nemysleli na žízeň, vyprávěl jsem Martině různé historky z mládí a když mi došly náměty, zašátral jsem v historii ještě kousek dál a začal s příběhy ze Starého zákona. Bohužel vyprávění se zase stočilo k tomu, jak Židé trpěli na poušti žízní. A byli jsme tam, kde před tím. Jenže Židé měli aspoň Mojžíše, který uhodil holí do skály a vytryskla voda.
Maruška s Petrou už na nás čekaly. Padly jsme na sedadla a hltavě pili. Maruška nastartovala a spěchala do campu na televizi, protože dnes hráli naši fotbalisté proti Itálii. Kdyby věděla, že ani v tomto zápasu naši nic nepředvedou, asi by se tak nehnala. Prohráli jsme 2:0 a mistrovství světa tím pro nás skončilo.

 Večer jsme seděli u ohně, opékali párky, Hanys a zpěvačka skupiny Buty hráli na kytary. Drobné žravé mušky nás ale zahnaly do hospody. Zde byl program obvyklý. Vzpomínání na předchozí akce a utahování si z vedoucího. Zvláště Pivoš poukazoval na časté odbíhání Otíka, který prý chodí točit do kornoutu kakaovou zmrzlinu.