22.6.2007 - pátek

U Rozvědčíka pršelo

 Dnešní odjezd na cyklistický výlet zdržel Otík o půl hodiny a vymlouval se na Pivoše. I když se zpožděním, přece jen jsme vyjeli. Auta s koly na střeše zamířila do Zvíkovce. Zaparkovali jsme ve vodáckém campu u řeky. Za parkování zaplatili po 40 Kč a připravili se na vyjížďku.
 Nejprve jsme jeli po úzké asfaltce do Hradiště. Krpál jak sviňa a rozhodně ne poslední. Z Hradiště jsme se dostali do Čilé. Okolo chat jsme sjeli k potoku, kde na nás čekal nejstrmější a nejdelší stoupák dnešního dne. Hodně účastníků kola tlačilo. Já jsem jel na lehko, takže bylo mou povinností kopec vyjet, ale srdce mi v hrudi bolestivě bušilo.
 Ve Skryjích nalezl Rady hospodu, kde jsme dali první pauzu a s ní lehký oběd (dršťkovku či palačinky) a samozřejmě nějaké to pivo. Zlatopramen! Děti se nudily. Petra si proto v automatu koupila gumový hopík, aby aspoň nějak zabila čas. Matěj si gumový míček půjčil a ten vzápětí lítal a skákal po celé vesnici. Bohužel jen do doby, kdy zmizel sklepním okýnkem pod jedním z domů. Nastal pláč. Naštěstí se jeden domorodec nabídl, že pro míček zajde. Po chvíli se vrátil se dvěma hopíky, které předal Petře. Ani jeden sice nebyl právě ten ztracený, ale byly zase dva, takže se to vykompenzovalo.
 Jemnostpánovi nečekali, až ostatní dojí, nasedli na kola a uháněli směrem k Rozvědčíkovi a na Křivoklát. Také Otík se po chvíli zvedl a zkušeně zavedl nás zbylé cyklisty na pěšinku vedoucí příkrým srázem dolů k mostu přes Berounku. Raději jsem to s Peťou objel po silnici. Ostatní tak sice získali náskok, ale to nevadilo. Jejich náskok se ještě zvětšil ve chvíli, kdy zvolili turistickou značku podél řeky, zatímco my jeli po silnici, která se šplhala do stráně k Týřovicím. Následoval krátký sjezd a několik kilometrů podél vody až k hospodě U Rozvědčíka. To už začínalo pršet.
 Schovali jsme se pod stříšky a vytáhli či zakoupili občerstvení. Jenže déšť neustával a další pokračování v cestě bylo zrušeno. Teď jen zbývalo rozhodnout, co dál. Neviděl jsem jinou možnost, než se teple obléct, vzít si větrovku a vyrazit v dešti zpět pro auto. Celou výše popsanou trasu jsem absolvoval v protisměru. Jenom abych si zaflákal kolo, zvolil jsem zkratku bahnitou cestou podél řeky. Brýle jsem musel strčit do kapsy, protože jsem přes ně v dešti neviděl. V kopcích jsem ulevoval unaveným nohám a kardiovaskulárnímu oběhu tím, že jsem seřazoval přesmykač na nejmenší talíř. Když jsem dojížděl do Zvíkovce, přestávalo pršet a když jsem dal kolo zase na auto, přestalo pršet úplně. Připadal jsem si jako blbec a říkal si, že ostatní už jedou na Křivoklát, zatímco já se zbrkle rozhodl jet pro auto a výlet ukončit. Ale nebylo tomu tak. Pro auta za mnou vyrazili i Rady, Radovan a Kozel. Jenže Rady 2x píchnul kolo a proto mě nedojeli.
 Ze Zvíkovce jsem se vydal autem do Skryjí a k Rozvědčíkovi. Cesta to ale byla hrozná. Po úzké silničce plné stoupání, klesání a serpentin. Převážně jsem jel na trojku. Místy jsem seřazoval i níž. Překvapilo mě, že u Rozvědčíka všichni čekají a vyhlížejí auta. Než jsem naložil rodinu do vozu, byli tu s vozy i ostatní. K nám se vmáčkl ještě Matěj. Ota s Jolanou se rozhodli připojit se k Jemnostpánům, kteří se vraceli z Křivoklátu , a jet s nimi kolmo do Zvíkovce. Lída na kole jela dokonce až do campu.
 Cestou zpět jsem ještě zastavil u Zbirožského potoka a po modré značce jsme sešli ke Skryjským jezírkům. Matěj rozbíjel kameny a hledal nějaké zkameněliny. Já udělal jen pár fotek a velel k odchodu.

 V campu zavládla únava. Navíc už tu byla spousta dětí, stanů a aut s plzeňskou a pražskou značkou. Rady přepustil ohniště nějakému zájezdu z Plzně. Nevadilo nám to. Raději jsme poseděli skryti za Otíkovou chatkou, kde jsme byli mimo ten hlučný rumraj.