22.6.2009 - pondělí

Metuje - Mlýnský náhon

 Ráno bylo zataženo, občas spadlo pár kapek. Také teplota dosahovala podprůměrných hodnot. Proto se na lodě nikdo moc nehrnul. Yvona s Aničkou i Kahánci hlásili svoji neúčast předem, ale dnes couvl i Tomík s Klárkou a další. Hanysovi byli na vážkách, ale chystali se.
 Odchod v 10:00 byl opět dodržen zcela přesně. Klárka R. náhle změnila své rozhodnutí a prosila tatínka, že chce také na vodu, ale tatínek zůstal neoblomný.
 Cestou k p. Ptáčkovi jsme se museli všichni povinně zastavit u dřívek splněných přání a každý s přáním pěkného počasí jedno přeložit. Asi to fungovalo, protože jen jsme vypluli, mrholení ustalo. Potvrzují se tak slova pana Hrušky (správce campu), který tvrdil, že sem jedna důchodkyně dovedla celý autobus, protože měla s dřívky dobrou zkušenost. Důchodci pak překládali přáníčka a těšili se na zázračné uzdravení či nečekané zvýšení důchodů, jen řidič sakroval, protože se na úzké silnici nemohl s busem otočit.
 V loděnici jsme zjistili, že Hanysovi chybí. Domnívali jsme se, že se opozdili a teď nemohou nalézt cestu. Otík pohotově vytáhl mobil, že je bude navigovat. Nebylo třeba. Hanysovi také nepojedou. Okamžitě jsme usoudili, že je za tím Inka, ale ta se od tohoto rozhodnutí distancovala.
 Pan Ptáček Petr vytáhl ze stojanu sestaveného z rezavých lešenovek 9 plastových lodí. Naše rodina obsadila dvě červené. Ostatní dostali zelené a modré. Začali jsme se chystat k vyplutí. Drobně pršelo a bylo chladno. Zatoužil jsem po něčem ostřejším na zahřátí. Jediný Kamil byl připraven a mohl se pochlubit placatkou. V tu chvíli se na protějším břehu objevil Hanys a volal, zda by nám stačila Metaxa. Zaplesali jsme radostí a Kamil se pro hozenou placatku brodil až do půlky řeky. Hned jsme si také zavdali. Netušil jsem, že se Metaxa pálí z jablek. Nebo někdo šeredně napálil Hanyse.

 Před vyplutím nám majitel lodí nadlepšil stav vody tím, že upustil trochu vody nad jezem. Mohli jsme vyrazit.

 Osádky lodí:
 Jolana – Andrea  Jemnostpán s dětmi  Rady – Pivoš
 Ota – Vanda  Pásci s dětmi   Marťa – Peťa
 Matěj – Barča  Krejčovi s dětmi  Pepa – Maruška

 Už u prvního jezu nastaly problémy. Tento i všechny ostatní byo nutno přenášet. Břehy byly zarostlé metr a půl vysokými kopřivami. Přistát bylo možno jen v jednom místě, kde byly ocelové desky zpevňující břeh potaženy linem, přes nějž se lodě přetahovaly. Výstup usnadňovala lávka ze dvou prken značně prožraných červotočem. Všichni tuto nástrahu překonali, jen Otík mi zmizel skoro celý pod lávkou, když jsem mu podával ruku a snažil se ho vytáhnout na břeh. Naštěstí z lodi nevypadl. Pivoš se smál. Jen do doby, než na něj přišla řada.
 Další plavba byla poměrně pohodová. A to až k jezu, od něhož vedl starý Mlýnský náhon, do něhož jsme lodě přenesli. Zde začal správný adrenalin. Počasí se sice umoudřilo, zato řeka se předváděla. Koryto bylo úzké tak 3 – 4 m, zatáčky časté a ostré, břehy neprostupně zarostlé, husté větve se dotýkaly hladiny a přes vodu stále častěji ležely padlé kmeny. Opravdové dobrodružství. Užívali jsme si ho. Vjížděli jsme do zatáček a s napětím vyhlíželi, co nás za každou z nich čeká. Reakce musely být rychlé. Naštěstí proud nebyl silný, takže bylo možno přibrzdit, či se na podplutí kmenu či lávky připravit.
 Po celou tuto plavbu jsme jeli převážně poslední (ani jednou jsem nebyl na čele!), a tak mám přehled jen o tom, co se dělo na lodích Radovana a Radyho, které jely před námi. Obzvlášť posádka Rady – Pivoš byla zdrojem zábavy a já musel nejednou pozastavit u břehu, aby se Maruška zasmála jejich akcím. Daleko před padlým stromem už Pivoš vydával jednolitou salvu pokynů: „Levá, levá, moment – pravá. Levá...“ Postupně se při tom sklápěl do lodě tak, aby podjel. Co znamenalo „levá, pravá“, nevím. Rady na zádi jen tiše protáčel oči a s lehkým úsměvem na rtech kormidloval do poslední chvíle, aby trefil to nejlepší místečko k průjezdu. Samozřejmě nemluvil. Pivoš se ještě strachoval: „Zvládneš to, Rady?“ A Rady to vždy zvládl. V poslední chvíli se sklonil i on a hned za překážkou už zase vedl zkušeně loď. Zatímco Pivoš se teprve začal zvedat. Protože další překážka byla už na dohled, přešel Pivoš plynule opětovně do záklonu, aniž by máchnul pádlem.
 Fakt je, že na „podlezení“ překážek nebylo moc místa a také jsem neměl dobrý pocit, když se mi trčící pahýl větve sunul pomalu nad obličejem a byl jsem rád, když mě minul a neutrhl mi nos či kus tváře.
 Na další nepříjemnost upozorňoval itinerář od pana Ptáčka. Varoval, že je nutno zastavit u první zřícené budovy starého mlýna. Dál už to není možné a silný proud táhne k jezu a náhonu. Zastavit se nám všem podařilo, ale přenášení bylo dlouhé. Několik lodí jsme táhli tedy po cestě okolo celého areálu mlýna, jiné přes soukromý pozemek. Naštěstí se neobjevil ani majitel ani jeho pes. Prokličkovali jsme mezi kopřivami a lodě zase pustili na vodu. Mohli jsme pokračovat. To už jsme se blížili k mostku, z něhož jsme včera řeku obhlíželi.
 V jednom roští spadla Pivošovi kšiltovka do řeky, což vyvolalo mohutné manévry a soustavu zoufalých povelů. Bohužel bez úspěchu. Až naše loď, která se přiblížila zezadu ze zálohy, čepici vylovila.
 Jeden z posledních kmenů ležících přes vodu nebylo možné ani podjet ani přejet. Rady sice zkoušel strom zatížit, abychom ho přejeli, ale jen jsme se na něj přídí nasunuli a bezmocně zůstali viset. Stejně jako ostatní jsme museli k pravém břehu, vylézt na něj, loď přestrkat a pokračovat dál. Až později jsem se dozvěděl, že právě zde Otík v blátě uklouzl a zahučel do řeky. A protože tu bylo hluboko, stál ve vodě rázem až po prsa. Možná i to bylo důvodem, že plavbu v nedalekých Osíčkách ukončil, ačkoli my chtěli pokračovat až do Dolska, kde se původní koryto spojuje s tím umělým.
 V úplném závěru objevili Pásci plovoucí kládu a zepředu bylo slyšet veselé halekání: „Krokodýl, krokodýl!“ „Já už se nedivím ničemu,“ mumlal Pivoš.
 To už jsme ale byli v Osíčkách, kde se Otík převlékal do suchého, a jak bylo naznačeno výše, odmítal pokračovat dál. Zdůvodňoval to blížícími se černými mraky a únavou dětí.

 Zdeněk, který nás po celou dobu provázel po břehu, teď odvezl řidiče pro auta. Naši rodinu odvezl svojí Oktávkou majitel lodí. Cestou jsme si poslechli i přepověď počasí. Nebyla nijak růžová. 30 – 70 mm srážek, silný ledový vítr, povodňová pohotovost v příhraničních horách a ostražitost ve všech krajích kromě Vysočiny.
 V campu jsme dali sprchu a zajeli na večeři k Paďourům (skvělé), pak nakoupit do Alberta a následně se povalovali v chatkách. Jen Otík se zabalil do dvou fleecek a silné deky (vypadal jako stará indiánská babička) a usadil se u nás na verandě přímo u výčepního zařízení. Sud dnes kupoval Hanys a cenu piva razantně srazil. Z včerejších 17 Kč (Bernard 11) na 11 Kč (Primátor 11) za půllitr a 7 Kč za třetinku. Z rozjímání u sudu zvedl Otíka až výkřik, že vítr urval nástěnku. Několika nečekaně hbitými kroky ji zachránil.
 Večer opravdu začalo poprchávat a přišel i vítr. Seděli jsme tedy pod party stany. Ty nesly na stříškách silnou vrstvu popela jak po výbuchu sopky v Pompejích, neboť Jemnostpán topil zeleným jehličím, z něhož odlétaly celá mračna žhavých jisker. Debatovali jsme o zážitcích na vodě, pan Hruška mi líčil krásy okolí (Bledne skaly, katakomby Josefov, Kudowu Zdroj) a pan Richter se cpal buchtama a řízkama, kterých měl neuvěřitelné zásoby.