22.6.2010 - úterý

 Individuální program dnes měla pro změnu naše rodina. Proč by jej měli mít jen Kahánci? My jsme navíc jeli do Prahy! Na celostátní finále Kinderiády, kde naše Peťa reprezentovala školu v běhu a skoku dalekém.
Musel jsem vstát už v 5:45, zbytek rodiny vylezl z postele o půl hodiny později. V 6:45 jsme vytlačili auto za bránu campu, nastartovali a vyrazili směrem na Hradec Králové a po dálnici D11 na Prahu. Bohužel značení bylo takové, že jsme nesjeli na dálnici už u Hradce, ale dle šipek se dostali až do Chlumce nad Cidlinou a teprve tam na dálnici. Maruška nebyla vůbec schopna řídit, protože není zvyklá tak brzy vstávat. Navíc včera dlouho seděla u ohně a dost toho vypila, takže jsem v autě cítil alkoholový opar. Taková nezodpovědnost!
 Před Prahou jsem zapnul GPS a zadal autorouting na „Stadion Strahov“. Přístroj nás vedl na Jižní spojku a Barrandovský most, kde jsme jen pomalu popojížděli v koloně a dlouho trvalo, než jsme se dostali na Smíchov. Vjeli jsme do tunelu Mrázovka a Strahovským tunelem jsme mířili nahoru. Když jsme se vyloupli ven, GPS ukazovala, že máme projet tunelem zase dolů. Že bychom měli odbočit na sjezdu mezi tunely? Cestou sem GPS neměla v podzemí signál a než se chytla, byli jsme v dalším tunelu. Měli jsme tedy asi odbočit. Sjeli jsme dolů, odbočili a – nepomohlo to. GPS zase navigovala zpět do Strahovského tunelu. To už jsem ale odmítl a pochopil jsem, kde je zakopaný pes. Mám outdoorovou navigaci, jejíž autorouting je omezený. Zná adresu, v tomto případě atletický stadion Strahov. K adrese má ale přiřazené souřadnice a k nim naviguje nejkratší cestou. Pokud tedy Strahovský tunel vede těmito souřadnicemi, tak naviguje tam.  Je jí jedno, že to správné místo se nachází o 30 metrů výš.
 My jsme se teď dostali do blázince velkoměstské dopravy a netušili, kudy dál. Maruška chtěla zastavit, ale nebylo kde. Martina si naštěstí všimla, že jedeme po Radlické ulici. Rychle jsem ji nalezl v mapě a doufal, že jsme zhruba tam, kde si myslím. Ani mapa však nebyla bez chyby. Byla z roku 1994 a žádné tunely v ní zakresleny nebyly. Stadiony naštěstí ano. Dalším štěstím bylo, že jsem se v lokalizaci místa trefil. Podle mapy jsme se pak už dostali až na parkoviště pod stadiony.
Vylezli jsme z auta a rychle vyrazili na stadion Přátelství. Zbytek třebíčské výpravy tu ale ještě nebyl. Uvízl někde v koloně, a tak se stal poslední školou, která na závody dorazila. Mezitím jsem si vyfotil patrony soutěže Tomáše Dvořáka a Lídu Formanovou, kteří se po stadionu pohybovali.
V Kinderiádě soutěžily všechny děti v běhu na 60 m a zbylé disciplíny byly rozděleny podle ročníků. 2. třídy skákaly do dálky z místa, 3. v hodu medicinbalem, 4. v hodu krikeťákem a 5. ve skoku dalekém. Závěrem běžely děti štafetu. Petra se umístila ve skoku dalekém 29. (338 cm), v běhu na 60 m 16. s časem 9,39 s. Ve štafetě byli 18. a celkově škola Benešova skončila na 12. místě ze 42.
Během soutěží jsme zašli s Martinou a Maruškou na oběd do nedaleké hospody Na Zarážce. Počkali jsme na vyhlášení výsledků, pak sedli do auta a vyrazili zpět do campu. A to podle nové mapy z roku 2008. V této mapě už byly tunely zakresleny. Zamířili jsme směrem na sever do Holešovic a odtud na Hradeckou dálnici přes Libeň. I zde doprava vázla  a směrovky nás vedly klikatě ulicemi. Nakonec jsme se na dálnici dostali. Autu jsme doplnili nádrž. Ale jen za 200 Kč, protože jsme zastavili u pumpy s luxusním pražským a tudíž drahým benzinem. Pak jsme popojeli k McDonaldu, kde jsme doplnili palivo my. Za mnohem více než 200. Ani motor ale nepřišel zkrátka. Nádrž jsme mu dolili do plna u Hradce, kde byl benzin podstatně levnější. Byl to sice nějaký pochybný prodejce, ale Natural 95 měl jen za 31,20 Kč, zatímco jinde byl nejméně o korunu až čtyři dražší.
Po dojezdu do campu jsme zjistili, že ostatní se také teprve vrací. A to z cyklistického výletu. Auty si dopravili kola k Broumovu a naplánovali 20 km trasu. I to se ale Otíkovi zdálo moc, a tak prosadil zkratku. Odmítl jet několik kilometrů do mírného kopce a rozhodl, že si cestu zkrátí kilometrovou zkratkou vedoucí přímo na hřeben Broumovských stěn. Tento kilometr ovšem obnášel přenášení kol a přeskakování ze skály na skálu, což nakonec někteří s vozíkem skrečovali a raději se vrátili zpět a vydali se původně plánovanou trasou.
Večer jsme poseděli před chatkou a později i u ohně. Hovořilo se o Otíkově hrozném chrápání a o Pivošovi, který měl po odjezdu holek Žákových celou chatku jen pro sebe. Padl návrh, že by se Otík mohl nastěhovat k Pivošovi a mohli by tam chrápat spolu, co hrdlo ráčí. Jolana by už nemusela brát Hypnogen a vyspala by se. Pivoš to ale odmítl.
Spát jsme šli poměrně brzy. Kolem 11. hodiny, abychom byli na zítřek odpočatí.