23.6.2005 - čtvrtek

Suchdol - Majdalena

 Konečně na lodě! S paní Hrubou jsem jel já, Maruška, Peťka a Pivoš. Naloženo měla na vleku 6 lodí. Ale to jsme museli změnit. Ráno měla Mamička ostrý rozhovor s Otou, obvinila ho, že je neschopný organizátor a řekla mu, že za těchto podmínek na lodi nejede. Takže nám jich stačí jen 5 (4 Vydry a jeden trojmístný Sioux). Vesty pro změnu dnes potřebujeme 3.
 Vše jsme složili v kempu v Suchdole a začali se připravovat na vyplutí. Pivoše, který zatím také nejel, jsme pověřili vyřízením vzkazu, že zítra chceme lodí 6, takže ještě jednu musí pí Hrubá dodat. Na tento požadavek jsem ale zapomněl a později se nestačil divit. Věci nabíraly spád.

Trasa: Suchdol – Majdalena (11,6 km)

Osádky byly sestaveny takto:
Ota + Matěj
Pepa + Maruška + Peťa
Zdenál + Mates + Kujón (od Pilaře Zdenál + Pivoš)
Radovan + Jolana + Hanička
Rady + Kača

Řeka pod Suchdolem byla, jako vždy v těchto místech, plná spadlých stromů, trčících větví a záludných vrbiček. První na to doplatil Ota a cvakl se. Jelikož jsem jel v tu chvíli za ním, zastavil jsem a pomáhal mu vylít loď. Muselo to být přesně podle Otikových představ. Takže jsme Vydru tahali ke břehu, pak zase na mělčinu uprostřed koryta a vyváděli s ní další kousky. Nakonec se nám ji vylít povedlo a mohli jsme pokračovat. Otik si dal všechny cenné věci ke mně do barelu. Zatím přežily v suchu a teď jsem je dostal na starosti já. Trochu jsem opět znervózněl. Taková odpovědnost.
 Jako druzí se cvakli Kujóni se Zdenálem. I zde jsem chtěl pomoct, ale nakonec byl rád, že jsem prokličoval slalom mezi stromy a kůly trčícími ze dna a dostal se do bezpečných míst. Ale kluci se s problémem vypořádali a zase se jelo dál.
 Pak se udělal zase Ota. Cvaknutí se stalo běžnou událostí. Naštěstí bylo teplo a malé vykoupání nikomu neuškodilo. Matěj byl přesto obviněn, že se divně na háčku kymácí.

 U Pilaře čekal Pivoš a vychvaloval nedalekou hospodu. Kolem jezu jsme lodě přenesli, popojeli níž po proudu, zaparkovali a zamířili do hospody. Pod jezem se ještě stačili cvaknout Rady s Kačou. Prý tam proběhla malá předmanželská hádka. Já to neviděl, a tak tomu nevěřím. Protože Katka měl pro Radyho jen samá něžná slova. Námatkou vybírám: „Drahý! Milý!“ apod.
 Obsluha v hospodě značně vázla. Objednat jsme si museli u pultu, jelikož vrchní nestíhal. Měl tu kromě nás ještě dvě cyklistické výpravy. Asi po půl hodině začal roznášet jídla. Velice chaoticky. Některá mu přebývala, jiná chyběla. Otik se nedočkal gulášku a naše rodina vůbec ničeho. Ota nevydržel a šel pingla informovat, co jsme nedostali. „Tak to jsem asi zapomněl,“ odpověděl a drbal se zamyšleně na hlavě. Čekali jsme dál a ono nic. Ota se šel znovu zeptat. „A vy to ještě chcete?“ divil se vrchní. Vzápětí donesl Otovi guláš. Já už chtěl jen zaplatit. Ale ani na to neměl obsluhující personál čas. Tak jsme se sbalili a šli pryč. Však oni kvůli 2 pivům a ledňáku neschudnou.

 K dalšímu jezu jsme dojeli první. Je to jediný sjízdný jízek v této části Lužnice. Maruška vylezla na břeh, vzala barel, aby se něco (zvláště Otovo) náhodou nenamočilo a vytáhla digitál, aby nás vyfotila. Sjeli jsme to s Peťou na jedničku. Tak jsem vytáhl loď a sjezd opakoval. To už dorazili i ostatní a postupně překážku zdolali. Bez závad. Až na Zdenála s Pivošem, který vystřídal Kujóny. Jejich loď se pod jezem naklonila na stranu. Pak na druhou a srovnala se. Myslel jsem, že už žádná sranda nebude. Ale byla. Vzápětí se kanoe otočila dnem vzhůru a vše plavalo. Loď, pádla, kluci, Pivošův šátek a brýle. Poslední dvě věci jsme už nikdy neviděli.
 Sjel jsem si s Peťou jez i pozpátku a nakonec ještě popředu s Maruškou, aby si to také vyzkoušela. Matěj s Peťou zatím skákali do proudu pod jezem a nechali se unášet proudem dolů.

 Po návratu do kempu jsme se šli zase koupat do řeky. Honzík říkal do potoka. Fakt je, že děti dokázaly přebrodit na druhý břeh, aniž by si namočily kolena. Umýt se bylo tedy značně obtížné, protože se nedalo do vody dostatečně ponořit.
 Ota zdrbal Matěje, že nechává otevřený stan a naletá tam pak spousta komárů. Matěj si jen něco mručel, že komáři teď do stanu nelezou, protože nemají proč. A Matěj to musí vědět. Jak se mi svěřil, doma chová 3 gekončíky, několik druhů strašilek a pakobylek, cvrčků a na květinách volně kudlanky. O andulkách a Bobině ani nemluvím. Považuji tedy Matěje za odborníka, od něhož jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí ze života hmyzu včetně rozmnožování partenogenezí.
 Večer jsme seděli v bufetu. Z vysílání televize nad výčepem jsem pochopil, že nad centrální Evropou je velká ozónová díra a slunce tedy pere s takovou intenzitou, jaká je běžná u Jadranu. Došlo mi, proč letos Vlaďka s Romanem nejeli. O zmíněné díře věděli a nechtěli riskovat popáleniny kůže.
 Rady připravil vzornou hraničku dřeva, tak jsme si mohli rozdělat oheň. Navíc dnes opět používal rozvité věty. I s příslovečným určením! Všichni se od ohně postupně vytratili, jen Rady seděl vytrvale dál. Čekal na měsíc. Aby si ho mohl vyfotit.
 Ještě déle ponocoval Matěj. Z lovu noční havěti se vrátil až někdy nad ránem.