23.6.2006 - pátek

 Ke Smrtce

 Na poslední výlet jsem vyrazil s Radovanem a Radym na kolech přímo z campu. Ostatní jeli auty do Zahrádky. Ota jako správný vedoucí doprovázel slabší skupinu. Ti nejslabší (Maruška s dětma) zůstali v campu.
 V Zahrádce se první dvě jmenované skupiny spojily a dál pokračovaly společně. Na kolech jsme po silnici dojeli do Holan a museli se na hrázi rybníka vyfotit. Pak jsme pokračovali po čevené značce mezi dalšími rybníky. Také okolo campu s bufetem. Vzápětí mi bylo vyčteno, že jsem u bufetu nezastavil. Hájil jsem se, že jsem nepředpokládal, že po 3 kilometrech někdo potřebuje občerstvení. Nebylo mi to nic platné. Stal jsem se nepohodlným. Už v předchozích dnech mi Maruška vysvětlovala, že není důležité na výletě ujet co nejvíce kilometrů a co nejrychleji. Důležité prý je být spolu s kamarády. Teď jsem si do svých poznatků přidal další zásadu, že se na výletě musí zastavovat u každého stánku.
 U hrádku Vítkovec jsem se zařadil na konec pelotonu a držel se tam.
 O kus dál se cykotrasa oddělovala od červené značky. Ota vyslal Radyho na rychlý průzkum okolí a pak usoudil, že lepší a zajímavější bude turistická značka než cyklotrasa. Tentokrát (jako vždy) měl pravdu. Jeli jsme sice po pěšinkách, místy značně krkolomných, ale viděli krásný klenutý mostek, přepad rybníka vytesaný ve skále a malý vodopád.
 Ota mířil neomylně ke Smrtce. Prý ji musí vidět. Pivoš to komentoval, že by si Otík neměl zahrávat. Smrtka je ale skála nad Koňským rybníkem, odkud domorodci z nedaleké vesnice na jaře shazují smrtku do vln.
 Cestou nás čekal ještě přejezd velmi frekventované silnice a písčitá cesta, na níž Pivoš tlačící kolo zničeho nic přešel z levé strany na pravou. Prý aby udělal místo za ním jedoucí Lídě. Ta zareagovala obdobným rychlým manévrem. Další v řadě byla Kača a ta už zareagovala jen tím, že si ustlala v kopřivách u cesty. Pivoš zkrátka spustil řetězovou reakci, kterou zapříčinil téměř smrtelný Kačin pád.

 Od Smrtky jsme si původně chtěli zajet na oběd do motorestu. Ale rušná silnice nás od toho odradila. Všichni byli raději pro návrat do Holan. Zvláště když jim Ota navykládal, že tu znám jednu prima cyklotrasu. Znal jsem ji pouze z mapy a moc prima nebyla. Samý písek a šutr. Ale do Holan to bylo jen asi 6 km, takže jsme se brzy ocitli před tamější hospodou.
 Protože jsem jel poslední, už jsem se akorát dozvěděl, že tato hodpoda se Otovi nezdá a máme jet do té další. Konečně jsme se usadili. Hotových jídel ale zbývalo jen pár, a tak se Ota se svými věrnými zase vrátil do hospody první. Rozdělili jsem se tak na dvě části a obsluhující personál byl schopen pokrýt naše požadavky v rozumném čase.
 Alejí jsme se vrátili k autům do Zahrádky a odtud do campu. Na kole jsem byl v campu dřív než ti, co se stavili ještě nakoupit. Myslím, že v Tescu Mimoň.

 Odpočali jsem si a ještě naposledy vyrazili na pláže. Ota na Klůček, my do Splavů. Při návratu jsme už jen zahlédli Hanysovi, kteří díky zvýšené teplotě Klárky, odjeli opět předčasně.

 Poslední večer v hospodě nám vyprávěním zpříjemnil pan Prokop. Obzvlášť nás zaujala historka o srazu skinheadů a jejich následné bitce s vyhazovači z diskotéky Bílý kámen. Také vyprávění o mrtvých, kteří se zřítili ze skály za poslední chatkou bylo zajímavé. Vesměs se jednalo o návštěvníky diskotéky, kteří si přes camp Porcelánové manufaktury krátili cestu do Doks. Pan správce rozsvěcí v campu pouliční lampy, aby byl sráz dobře vidět. Ale osvětlení má právě opačný účinek. Opilci se klátí dobře osvětlenou cestou a na konci campu se zřítí ze skály. A protože z diskotéky už zase znělo temné „duc – duc“, odešel pan správce rozsvítit světla.