23.6.2010 - středa

 Menší děti, které vstávají brzy a které jsou hned od rána čilé, se stejně jako vždy vrhly na svoje trojkolky či odstrkovala a začaly rachotit po campu. Pivoš už to dnes nevydržel a šel navrhnout jejich tatínkům, aby rachotící plastová kolečka nahradili pneumatikami.
 Na vodu se mělo odjíždět v 10:30, ale měli jsme opět zpoždění. I tak jsme byli v Šestajovicích s velkým náskokem před panem Pitášem. Maruška, Hanys a Martin odvezli 2 auta do Jaroměře, my ostatní se připravovali na vyplutí. Pan Pitáš dovezl tentokrát 10 lodí. Z toho 2 Vydry. Jednu si vzal opět Otík a druhou Kozel s Jarouškem, kteří na této vratké potvoře jeli velice zkušeně.
 Inka se ke mně naklonila a chraplavým hlasem žadonila, abych pro její děti vybojoval jednu z červených lodí. To jsem musel odmítnout, protože obě červené lodě už minule obsadila naše rodinka. Jednu Martina a druhou já. S Marťou v lodi chtěly jet i další děti. Adélka, Deniska a Kristýnka. Takže jsme k Martině a Petře do lodě usadili ještě Kristýnku a Denisku. Radovan stál opodál a prorockým hlasem nás varoval, že by bylo lepší ty malé děti dát k Martině až na Nové Metuji a ne hned na té Staré, což je klikatá řeka plná padlých stromů a převislých větví. Navíc je to k Novému korytu jen pár set metrů, tak nemá cenu ten kousek riskovat.
Přesto Martina vyplula s plně naloženou kanoí. Za ní spustil loď i Hanys. Pak jsem se chystal na vodu já, ale nějaká děcka začala hrozně řvát, což mě rozptylovalo a divil jsem se, proč je rodiče trochu neusměrní. Maruška mě uklidňovala a říkala, že to jsou asi nějaké děti ze vsi a abych si toho nevšímal. To už ale ke mně běžel Otík, mával rukama a volal, ať rychle vyrazím, že se Marťa asi cvakla.
Okamžitě jsem vyrazil a po necelých 100 metrech se mi naskytl tento pohled: Martina s Hanysem stáli ve vodě a drželi loď. Dvě malé mokré děti seděly v kanoi a choulily se k sobě. Petra stála uprostřed koryta v mokrých teplákách. Inka seděla v jejich obyčejné modré lodi a tvářila se zoufale.
 Martina pak havárii vylíčila takto: podplula mostek, u něhož jsme svoji pouť začínali, a když se chtěla vyhnout větvi trčící skoro přes celé koryto, naklonila loď. Jenže Petra se také naklonila a přes bort se začala dovnitř valit voda. Martina loď srovnala, ale protože už hrozilo zvrhnutí, vyskočila raději ven a podržela ji. Vody tu bylo jen po pás, ale tekla rychle. Navíc na lodi vypukla panika a jeden z prcků opustil palubu a skočil Martině do náruče. Nakonec vylezla z lodě i Petra. Pak už Martině nezbývalo než držet kanoi a čekat na pomoc. Hanys tu byl coby dup. Také já jsem přijel na místo nehody během chvilky. Když jsem zrekognoskoval situaci, rozhodl jsem se nejprve naši loď zaparkovat u břehu. Jako kotva posloužila Maruška, která se držela jakési haluze. Já se pak vysvlekl do trenek, abych se zbytečně neumáčel, zatímco Inka vysílala šílené a proklínající pohledy mým směrem Křičet z důvodu nachlazení nemohla. Pak jsem stoupl do koryta hučící vody i já a pomohl přemístit děti do Hanysovy lodě. Společně s ním jsme loď vylili a mohlo se pokračovat. Byl jsem rád, že jsem se nepustil do nějakých zbrklých akcí a vše si během parkování a svlékání v klidu promyslel. Kdo ví, jak se mohla situace ještě zkomplikovat, kdybych skočil do vody hned.
 Během záchranné akce upustila Petra láhev minerálky a ta okamžitě zmizela v divokém proudu. Zdálo se mi skoro jako zázrak, že tuto láhev holky o kousek níž po proudu zase našly a vylovily. Ještě před soutokem s Novou Metují. Stará řeka končila po asi 300 m. I tak to stačilo, abychom prožili několik dramatických chvil.
 Nová řeka už nebyla tak zajímavá. Žádné zákruty, ale rovná čára skrz pole. Zpestřením bylo 15 jezů a stupňů. Jezem můžeme vlastně nazývat jen ten první. Martina s Hanysem jej odmítli sjet první, takže jsem se k němu musel podívat já. Najel jsem obezřetně směrem ke hraně, ale i tak začala Maruška panikařit, ať zastavím, že to se mnou nepojede a že nás strhne proud. Žádný tu nebyl. Jez měl oblou (jak říkáme my technici – konvexní) spádovou desku, dole s rovinkou. Marušku jsem musel přesto vyložit a pak teprve sjet dolů.
 Po mně jej sfrkli i Marťa s Peťou a všichni ostatní. Pod jezem byla po obou stranách vybetonovaná a z kamenů vyskládaná regulace, kde se dalo zastavit a převléct zmáčené děti do suchého. Mokré hadry jsme rozložili po barelech a bortech lodi, aby uschly. Radovan chodil kolem a mudroval: "Já jsem vám to říkal. Máte, co jste chtěli. Jen aby z toho neměly ty děti trauma."
 Pokračovali jsme dál. Pod některými stupni byla větší vlna, takže osádky s těžšími háčky občas nabraly vodu. Párkrát jsme také soulodili a některé z jízků sjeli společně. Kolemjdoucí lidé na nás nechápavě hleděli. V úzkém korytě se ale nedalo srazit k sobě všechny lodě, a tak jsme jich spojili jen 6 a další se připojily zezadu. Pokud byl útvar širší, jely krajní lodě chvílemi po břehu.
 Cílem byla Jaroměř, která byla od místa startu vzdálena jen 10 km. Sluníčko svítilo, bylo teplo, mokré oblečení rychle prosychalo. Před mostem v Jaroměři Otík zatočil ke břehu a pak už nezbývalo než vytáhnout lodě do prudké stráně. Pan Pitáš tu byl poměrně rychle. Zaparkoval na kraji silnice a my mu zase pomohli naložit lodě na vlek a auto. Na závěr vodáckého výletu dodávám, že mě 2 lodě i s dopravou v pondělí přišly na 700, dnes na 660 Kč.
 Výprava se rozdělila zhruba na poloviny. Jedna odjela na oběd a do campu, druhá na prohlídku Josefovské pevnosti, kam jsme se loni nedostali. Prohlídka začínala ve tři, takže jsme měli víc než půl hodiny času. U stánku jsme se občerstvili pivem a párky v rohlíku. Čekalo nás tu 12 plus další dvě auta nějakých cizáků.
 Konečně dorazil ochotný pan průvodce s šedivým rozježeným knírem a čepicí jakou nosil Švejk. Prodával nám lístky a při tom žertoval. Jaký rozdíl oproti loňsku, kdy nás neochota zdejších průvodců mírně řečeno zklamala.
 Vstoupili jsme do kasemat pod pevností. Každá dvojice vyfasovala svíčku s plechovým krytem. To bylo jediné osvětlení, které tu bylo. Pak už jsme procházeli spoustami podzemních chodeb. Střeleckými galeriemi, zásobovacími chodbami, minérskými chodbami a po asi třičtvrtě hodině jsme vylezli do míst, kde bývala vojenská ubytovna. Zde nás už neprovázel onen zmíněný pán, ale mladá slečna. Její výklad ale byl hodně stručný a o humoru nemohla být řeč už vůbec. Prohlídka byla ukončena v bývalém skladu, kde jsou teď uloženy originály soch Matyáše Bernarda Browna. Jejich repliky stojí v Jaroměři na morovém sloupu a ve Rtyni v Podkrkonoší.
 Cestou do campu s námi jel v autě i Jaroušek, který nám za těch pár minut stačil sdělit o jejich rodině neuvěřitelné množství informací. Pohovořil o tom, že chodí do školky na ulici Dětské, vyjmenoval všechny kuchařky, udal přesnou adresu bydliště, dále nám vykládal o dědečkovi Václavovi a babičce Lidušce. O druhé babičce Milence a dědovi Mirkovi. Kde bydlí, kam jezdí na dovolenou, jaká si pouští CD. Že umí napodobit Václava Neckáře, horší je to s Helenkou Vondráčkovou. Že umí zpívat slovensky a hned přidal několik taktů od Richarda Millera. Pobavilo mě i to, že Jaroušek Kozla nazývá Kozel.
 Zastavili jsme se nakoupit nějaké pamlsky pro děti, abych měl odměny do soutěže o nejhezčí obrázek s vodáckou či cyklistickou tématikou. Kromě Pepíka, který nakreslil bicykl, všechny děti malovaly loďky s jejich rodinou.
 Ještě před vyhlášením jsem ale sedl na kolo a vyrazil na lov keší. Chtěl jsem dokončit odlov série Novoměstské stromy. K tomu mi chyběla Vojnarova lípa a Krčínské lípy. Ta první byla u silnice směrem na Dobrušku. Při jejím odlovu, kdy jsem se motal na zastávce autobusu, mi autobus chtěl dokonce zastavit. Dle GPS jsem pak přejel do Krčína, kde jsem poblíž hřbitova odlovil další keš. Bonusová čísla však nevedla k finálce, ale na další dvě stage, kde jsem měl hledat indicie. To první bylo vzdáleno jen něco přes 400 m, ale nenalezl jsem tam nic. Tak jsem se přesunul skoro přes celé Nové Město a zde jsem na sloupu veřejného osvětlení nalezl nastříkaná písmena. Ta písmena určovala souřadnice dalšího stromu – jinanu dvoulaločnatého. Bohužel jsem měl jen východní délku a potřeboval jsem ještě severní šířku. Znovu jsem přes celé město přejel do Krčína a asi po 10 minutovém hledání našel na sloupku v křoví další sadu písmen, za něž jsem dosadil bonusová čísla. Souřadnice jinanu byly na světě.
 Jinan rostl hned pod kinem a měla tu být další indicie. Nemohl jsem ale nic nalézt. Navíc čas kvapil a když jsem chtěl být na vyhlášení výtvarné soutěže včas, musel jsem další hledání odložit.
 Po příjezdu do campu mi Václav oznámil, že jako bírmajstr vystavil každému průběžný účet. Ceny piv prý nerozlišoval a počítal stejně za půllitry i za třetinky. Z třetinky pila Maruška a protože jich vypila 13, značně se nám to prodražilo. Václav měl díky ní a několika dalším nešťastníkům nečekaně velký zisk a vyhlásil Happy hour od 19:00 do 20:00. 2 piva pro každého, byla zdarma. Ale protože už je prý 8, tak Happy hour končí a už prakticky nemám nárok. Nechápu, proč mi to vůbec říkal. Jako odvetnou akci jsem zakázal pít Marušce z třetinek a tajně si ještě jedno pivo natočil. Také Peťce jsem nařídil, aby mi točila pořádná piva a žádné podmíráky. Když mi později jedno takové donesla k ohni, začal Pivoš křičet, že si do půllitru čepujeme sedmičky.
Roztřídil jsem dětské obrázky a připravil si ceny. Vyhlášení proběhlo za přítomnosti nejen zúčastněných dětí, ale i všech dospělých, kteří každé dílo ocenili potleskem.
 Povečeřeli jsme, popili a rozdělali oheň. Zdržel jsem se tam jen krátkou dobu, protože jsem se rozhodl využít večer k řádnému odpočinku. Ještě jsem se zašel s Peťou podívat do lesa na světlušky a pak už zalezl do postele.