Ráno na lodích ležel vzkaz:
„Pane Jordán loď jsme nechali u Kiosku vlevo a pádla jsou v Kiosku u p. Dunaje.
Až dojedete do Mláky, tak zavolejte na mob. 607 53 94 95 aby jsme tam dojeli.“
Zděsil jsem se. Už včera bylo jasné, že šestou loď neobsadíme. Navíc jsem majitelům přidělal starosti a teď už jim nelze nutit kanoi zpět. Šel jsem tedy do bufetu a odtud jsme volali paní Hrubé do práce. Vysvětlil jsem jí situaci a slíbil, že ač tu loď nepoužijeme, zaplatíme ji. Už během tohoto rozhovoru jsem si v duchu vytvořil pravidla pro rok příští. Zájemci o plavbu, zašlou 2 měsíce předem zálohu (nevratnou!) na můj účet. Z té pak budu hradit pronájem lodí. Kdo peníze nepošle včas, má smůlu. Nepojede. A když někdo zaplatí a pak nepřijede, tak má taky smůlu. Peníze propadnou. Zároveň jsem se v duchu omlouval Otikovi. Má toho chudák na starosti moc. Daleko víc než já. Tak se nelze divit, že z nás má občas nervy nadranc. Já se starám jen 2 dny o půjčení lodí a jsem na mrtvici. Navíc jsem ještě musel vrátit jednu vestu. A jak to všem vyúčtuji – nevím.
Trasa: Majdalena – Mláka (14,2 km)
Osádky dnes jely v tomto složení:
Ota + Matěj
Pepa + Maruška + Peťa
Zdenál + Majka
Radovan + Jolana + Hanička
Rady + Kača
Už z toho věčného přeskládávání posádek je jasné, že máme málo kormidelníků a že příští rok se musí zavést pořádek. Není možné se ráno rozhodnout, že dnes se mi jet nechce.
A hádejte, kdo se dnes cvakl? Ota s Matějem. (Matěj mi diktuje, že to bylo kvůli Otovi.) Faktem je, že Vydry jsou vratké mrchy a jsem rád, že mám dlouhého Siouxe s plochým dnem.
Lužnice nám opět připravila spoustu zákrutů, hustých vrbiček, hlubokých tůní i písčitých mělčin. Někde poblíž slyšíme ječet Haničku, úplně jakoby byla vedle nás. Ale není. Radovan jel dlouho před námi. Řečiště zde asi tvoří velký oblouk a Radovan s Jolanou a Aničkou jsou na řece o pár set metrů před námi, ale vzdušnou čarou někde poblíž.
Musíme si chvíli odpočinout, a tak zastavujeme na písčině u hrobu kapitána Jacka.
Také na Rozvodí jsme si trochu vorazili. Proběhlo i skupinové focení a již obvyklé přeskládání osádek. Matěj chytil rybičku, ostatní shánějí pánev. Otik ale o takovou čudlu nejeví zájem a nařizuje odjezd.
Od Rozvodí:
Matěj + Jolana
Pepa + Maruška + Peťa
Zdenál + Majka
Ota + Pivoš
Rady + Kača
Schod v řečišti pod Rozvodím Ota nařídil přetáhnout. Je mi jasné, že už se nechce koupat, a tak potupně loď koníčkuje ze břehu. Tuto variantu jsem neschválil, takže rodinka musela do lodě a jede se. Jazyk v jízku trefujeme přesně, loď trochu drhne a už jsme dole. Za námi to zkouší ještě Jolana s Matějem. Bohužel jim se loď na jezu zastavuje, takže Matěj musí vyskočit a tlačit. Ota na mě volá, že tohle nejsou plastové lodě, ale jen laminátky, a tak bych se k nim měl podle toho chovat.
Nová řeka je strašně nudná. Rovná, bez peřejí a ještě k tomu sluníčko nemilosrdně žhne. Zkouším jezdit ve stínu, ale moc ho tu není. Mnozí členové osádek skáčou v zoufalství do vody a brodí se za loděma. Matěj sbírá škeble. Prý si je doma vysadí a bude je pěstovat.
Před Stříbřeckým mostem Rady pronáší nejdelší větu svého života: „Jak dlouho bude ještě trvat tato romantická část řeky?“ a pak opět upadá do letargického mlčení. Vidím, že situace je zoufalá, u mostu nařizuji přestávku a odchod do nedaleké hospody U Emy Destinové. Obsluha je zde neporovnatelně přitažlivější a schopnější než ta včerejší U Pilaře.
Osvěženi pivy a chutným obědem se vracíme k lodím, abychom dorazili posledních 3,7 km do Mláky. Voda v řece nad Weinzettelovým mlýnem stojí, komáři se jen rojí a my se sotva vlečeme. Za každým zákrutem vyhlížím tábořiště v Mláce a hlavou mi běží vzpomínky na nějakého borce, kterého jsme tu potkali minule a který tvrdil, že pozná tábořiště i v noci podle vůně kouře.
Konečně první lodě zatáčí ke břehu a jsou taženy na břeh. I my zastavujem, vyhazuji na břeh veškerý materiál, odvazuji koníčkovací šňůru a houbou umývám loď. Následně ukládáme všechny laminátky za bufet. Někteří míří k bufetu, já zpět pro barel a šňůru. Ta už tu není. Už si s ní nějací šikovní chlapci přivázali vlastní lodě. Tak jsem je odvázal a měl chuť do nich strčit.
Po chvíli přijíždí Mamička Pivošovým Superbem, smykem zastavuje u bufetu a nadvakrát všechny odváží. Zůstal jsem tu sám s Otou. Ale ne na dlouho. Majitelé lodí přijeli krátce po odjezdu Superbu. Naložili jsme lodě na vlek a svezli se s Hrubými do kempu v Majdaleně. Chtěli nás dovézt až před stan, ale to jsme nepřipustili. Cenu nám udělali skvělou. Včera jsem platil 1100 Kč, dnes 1200 Kč. Loď, kterou jsme nevyužili, nebyla účtována. To má Mamička štěstí!
Koupat jsme se šli na plážičku vzadu za kempem. Ačkoli se na ni Ota tolik těšil, čvachtal se ve vodě jen krátce. Během chvilky jej obklopilo mračno hovad a Ota musel pryč. Oproti tomu děti se v řece cákaly několik hodin.
Navečer – jak už se stalo dobrým zvykem - Rady sám opět připravil dřevo na oheň. Kača mu neustále domlouvala: „Drahý, odpočiň si. Nehoň se pořád.“ A poukazovala na to, že my ostatní jsme líní lempli a jen se vezem. (V podstatě měla pravdu, ale na svou obhajobu dodávám, že jsem jednou nějakou větev k ohništi dotáhl.)
—————