24.6.2009 - středa

S Otíkem do Pekla

 Opět poprchávalo. Ale jen občas, takže větší část osazenstva vyrazila na kolech do Pekla. My zbylí šli pěšky. Za campem přes lávku, doprava nahoru a po červené turistické značce. První padlý smrk jsme chtěli rozlámat a táhnout sebou do Pekla, protože na zpáteční cestě už by tu nemusel být. Už jej ale porcoval starší pán, sveřepě na nás hleděl a potěžkával v ruce sekeru.
 Místy jsme šli po silnici. Cyklisté se okolo jen míhali. U Liščí boudy jsme silnici opustili, přešli na pravý břeh řeky Metuje a vydali se proti proudu. Opět jsem prolézali skrz popadané stromy. Slyšel jsem, že cesta do pekla je široká a pohodlná. Tak tomu nevěřte. Je plná padlých stromů a bahna. Ani naproti na silnici to nebylo lepší. Tam už ale pracovali silničáři s motorovými pilami na zprůjezdění.
 Než jsme došli do Pekla, zkusili jsme odlovit i nějakou tu keš, ale všechny vzdorovaly. Navíc zase začalo pršet. Ještě že jsme to měli do vyhlášené hospody navržené architektem Jurkovičem pouhých 500 m. V hospodě bylo plno a když se tam navalila naše výprava se spoustou dětí, servírka znervózněla. My si stihli ještě objednat, ale ne tak ostatní. Mnozí z nich hospodu tedy opustili a přesunuli se přes silnici ke stánku na párek v rohlíku. V poklidu jsme se najedli.
 Výprava se pak rozpadla. Naše rodina plus Kujón jsme vystoupali hrozný krpál k vyhlídce Koníček. U něj jsme konečně nalezli jednu šikovně schovanou kešku ve „skalním okně“. Dolů už jsme nelezli, ale pokračovali po žluté značce do Přibyslavi a Nového Města nad Metují. Cestou jsme trhali třešně a zkusili další keš, která opět odolala. O jejích souřadnicích jsem pochyboval, neboť nám vyšly z dotazníku o pohádce S čerty nejsou žerty. Bohužel ne všechny otázky jsme byli schopni jednoznačně zodpovědět. Např. na barvě šatů princezny jsme se nebyli schopni shodnout a na režisérovi filmu také ne. Asi ti režiséři nám v tom udělali bordel, takže nás GPS dovedla k nějaké navážce zarostlé kopřivami.
 Nad camp jsme se dostali u Klosovy vyhlídky. Chatky tu byly jako na dlani a také cestička ve svahu byla dobře patrná. Slezli jsme po ní k řece, přešli most a dorazili do poloprázdného campu.

 Po krátkém občerstvení a odpočinku jsme se ještě vypravili na prohlídku města. Otík šel s Maruškou. Kolem naší GPS se zformovala úderná skupina mládežníků dychtivá lovu dalších keší (Matěj, Vanda – Rambas, Barča, Peťa a Kujón). Vyrazili jsme k Husově lípě. Bylo překvapením, že lípa byla jen 100 m od chatek a samotná skrýš téměř u campu.
 Další multi cache nás provedla městem. Nejprve jsme museli vylézt na vyhlídku nad řekou. A to nedaleko sochy Olbrama Zoubka. Odtud jsme mířili k zámku. Cestou jsme koukli na nově objevenou středověkou studnu a koupili si zmrzlinu. Kujón ji dostal k svátku. Říkal mi, že od rodičů k svátku nikdy nic nedostal. Navíc, když jim chtěl jednou připomenout, že má svátek, neustále ho odbývali, že teď nemají čas a že jim to řekne později. Nepodařilo se mu to.
Na zámku jsme zjistili další potřebné údaje a mohli jít hledat finálku. Ta se ale nacházela na druhém břehu řeky pod skálou. Než jsme se tam přes mokrou louku probojovali, byli jsme dost promočení. Děti s GPS se ale hnaly jak ohaři po stopě a za chvíli měly keš nalezenou. Ota s Maruškou už s námi nebyli. Zůstali v zámecké zahradě.
 Abychom se zpět nevraceli přes mokrou louku, vylezli jsme 106 schodů na naučnou stezku a vydali se přes Dvořákovu vyhlídku k městu. Už zase pršelo. Přesto jsme ještě vylezli na Juránkovu vyhlídku a zříceniny hradu Výrov. V prudké stráni jsme pak pracně odlovili dnes už poslední keš. Všichni jsme toho měli dost, a tak jsme se vrátili do campu.

 Večer se opět sedělo pod párty stanem. U jednoho stolu dospělí, u druhého jsem hrál s dětmi karty. Pivo došlo, a tak přišla vhod železná zásoba lahvové Třebíčské jedenáctky. I když nám počasí nepřálo, bavili jsme se dobře. Hanys se snažil postupně uspat děti a zpíval jim ukolébavky. Jenže byly tak tiché a pomalé, že jsme usínali všichni nebo byly pro změnu tak ryčné, že budily děti, které už usnuly.
 Václav pro změnu porovnával obvod svého hrudníku s děvčaty. A to i s těmi 15-ti letými. Tvrdil, že přesné míry je možné získat jen měřením „na holo“. Jestli k takovému měření došlo, nevím. Jisté je, že měl Václav hrudník nejmohutnější a děvčata prohrála několik lahví alkoholu.