24.6.2010 - čtvrtek

 Protože na kola se mělo odjíždět už v 10 hodin, museli jsme vstávat o něco dříve. Dnes jsme chtěli být při odjezdu přesní. A hlavně jsme nechtěli platit prostoje Orlobusu, který nás měl dopravit i s bicykly do výchozího místa. Tím byla Police nad Metují. Postávali jsme před chatkami. Bylo 10 pryč, ale autobus nikde. Po čtvrt hodině to Otík nevydržel a zavolal na dispečink. Odpovědí mu bylo, že autobus bloudí u úplně jiného campu, ale že k nám dorazí během chvilky. Dorazil. Sjel až dolů ke campu, za ním se otočil a zaparkoval přímo před bránou.
 Oba řidiči se vylezli na vlek, každý z jedné strany, a začali upevňovat kola do držáků. Chvilku to trvalo, protože jsme vezli 32 kol. Vozík za kolo si Kozel naložil sám přímo do autobusu a pak už jsme se nalodili i my ostatní. Vrátili jsme se do mladých let a mnozí nadšeně jásali, že si připadají jak na školním výletě. Rodiče pobíhali po autobusu, fotili své ratolesti na předních sedadlech, na zadních pak žáky vyšších tříd. Eva se blýskla igelitkou s nápisem Hruška. Pan domácí má už reklamu i na nákupních taškách.
 Obdivuhodné bylo, jak se řidiči vyrovnávali s nerovnostmi na silnicích přes Nové Město i s čilým ruchem, který na státovce vedoucí přes Náchod na Polsko panoval. Prodrali jsme se přes Náchod, Hronov až do Police, kde hned na kraji řidič zastavil na dosti zanedbaném parkovišti.
Kola byla bleskurychle složena a než jsem se nadál, všichni naskákali do sedel a zmizeli směrem k autobusovému nádraží, kde je i muzeum Merkuru. Protože jsme ale měli zpoždění a bylo poledne, už jsme se do muzea nedostali, protože tu měli hodinovou přestávku na oběd. I my jsme využili tohoto času, abychom pojedli. Paní čekající na zastávce nám poradila jídelnu asi 100 m vzdálenou, takže jsme zamířili tam. Nebylo ale kam uložit kola a kolemjdoucí pán nás varoval, abychom si je hodně pečlivě uzamkli, neboť blonďáci tu prý hrozně kradou. Vrátili jsme se do parčíku u autobusového nádraží, kde nějaký dobrovolník kola pohlídal, zatímco ostatní šli na oběd. Pak jsme se vystřídali. Jídelna byla čistá, ceny lidové.
Před otevřením muzea jsem zkusil odlovit nějakou keš, ale byly tu samé mysterky a multiny, takže jsem neměl šanci. Nakonec jsme se dočkali i otevření muzea a vlezli dovnitř. Zaplatili jsme vstupné (60 a 30 Kč) a šli na prohlídku. Překvapilo mě, že se Merkur ještě vyrábí. V muzeu jsme mohli zhlédnout celou historii vzniku této stavebnice a další výrobky firmy, která jej dělá. Vyrábí nejen Merkur, ale i modely vláčků ve velikosti 0. S Merkurem jsem si kdysi dost vyhrál, ale zde měli vystaveny takové kousky, které jsem ze svých 2 krabic nikdy nemohl postavit. Známé korečkové rypadlo, které zdobilo víko každé stavebnice, a pak také model Ocelového města dle stejnojmenného románu J. Verna. V zadních místnostech byly na 2 stolech nasypány drobné součástky plus šroubky a matičky a děti si mohly sestavit nějaký svůj model. Zde se také nejdéle zdržely. Pak už Otík zavelel k odchodu.
Vyrazili jsme zpět ke kolům a chystali se k odjezdu. V té chvíli Andrea zjistila, že má kola zamčená řetízkem, ale klíček nemá. Chaoticky jej začala hledat. My ostatní jsme už nečekali, nasedli na kola a vyrazili do kopce na Radešov. Takže ani nevím, co bylo s Andreou dál. Možná že jela zpátky zase autobusem. Na kolech jsem ji cestou neviděl.
Dnešní trasa vedla přes Radešov, Bezděkov, Nízkou a Vysokou Srbskou a dále do Žďárek a Brnova, čímž jsme se vyhnuli Hronovu, a dostali se až do Bělovsi a Náchoda. Po známé cyklostezce přes Peklo jsme dojeli do Nového Města nad Metují.
Zatím jsme ale byli na začátku dnešní cesty. Po vystoupání kopce do Radešova, jsem zastavil a zapnul GPS. Nejbližší keš byla ukryta jen pár set metrů u kapličky v polích. Ačkoli jsme k ní pracně přejel přes pole s kukuřicí, kešku jsem nenalezl. Připadal jsem si jako blbec, když jsem kolem mladého páru sedícího na lavičce, chodil v cyklistické přílbě a všechno si ze všech stran důkladně prohlížel. Nahlížel jsem pod stůl, pod lavičku, do kapličky, za kapličku, do okapů a nic nenašel. Sedl jsem na tedy na kolo a po cestě se vydal do Bezděkova.
Zde mě GPS vedla k další kešce ukryté někde u haltýřů. Haltýře jsou podzemní nádrže na vodu vyložené kameny a kryté stříškou. Zde jsem byl úspěšnější a keš odlovil. Zalogoval jsem se a protože jsem neměl mapu, rychle vyrazil za ostatními, neboť jsem si nebyl jistý, kterou cestou se mám dát. Naštěstí Martina na mě čekala a společně jsme se vydali po cyklostezce směrem na Srbskou. Stejně jako předjezdci ani my dva jsem netrefili správnou cestu, dostali se na krátkou panelku kolem JZD a za ním vjeli do lesa. Zde jsem znovu zapnul GPS, abych zjistil, kde vůbec jsme. To už volala Maruška, že se musíme dát doprava a za lesem sjet přes louku do Nízké Srbské. Na poprvé jsme to ale netrefili a skončili mezi chatami v zahradách. Kola jsme tedy vytlačili zpět a zkusili jinou pěšinku. Tentokrát jsme byli úspěšnější. Prudkým sjezdem po louce jsme se dostali až na silnici a teď nás čekal stejně prudký výjezd do protější stráně. Značka udávala stoupání 18%.
Motivací pro mě byl postarší pán, který mě předjel a statečně šlapal vzhůru. Stanovil jsem si, že jej musím předjet, což se mi asi v půli kopce podařilo. To už jsem narazil i na zbytek naší výpravy. Táhli se roztroušení po celé délce toho strašného stoupání. Tlačili kola, táhli děti, někteří odpočívali a pak zase statečně šlapali dál. Celý kopec kromě mě vyjeli i Zdenál s Radym, kteří navíc měli vzadu sedačky s dětmi. Ve Vysoké Srbské jsme si chvilku orazili a Jaroušek si prohlédl hasičské auto v nedaleké zbrojnici. Pak jsme pokračovali dál.
Pro změnu nás čekal prudký sjezd dolů do Žďárek. Zde paní zrovna otvírala občerstvení a my jsme neodolali. Byl jsem sice proti tomu zastavovat, ale nakonec jsem byl rád, protože jsem měl hroznou žízeň. Vypil jsem litr malinovky. Navíc jsem během občerstvení odlovil další keš Žďárská zvonička.
Cesta pokračovala skoro stále dolů z kopce. Projeli jsme Brným, odbočili na cyklostezku 4020 a neodhadli další odbočku doleva do Bělovsi a vyjeli až na hlavní silnici. Byla to ovšem zajímavá zkušenost, neboť stezka byla krásně upravená a nad řekou vedla po roštech. Bylo mi divné, že jedeme proti proudu řeky, tak jsem se okolojdoucího pána zeptal, kudy se máme dát do Bělovsi. Poradil nám, že se máme vrátit a u stodoly se dát doprava, což jsem tedy udělali. Zbytek výpravy, který postupně dojížděl, jsme otáčeli do správného směru. Byli jsme i svědky malé nehody, kdy rychle jedoucí cyklista v rozevlátém plášti zavadil o řídítka pána, který spravoval manželce kolo. Uprostřed cyklostezky. Rychlík si roztrhl plášť, ale ani nezastavil a s nadávkami zmizel za zatáčkou. Nadával i ten opravující pán.
My jsme po pěkné asfaltové cyklostezce pokračovali podél Metuje až k hraničnímu přechodu do Polska. Přes frekventovanou silnici jsme kola raději převedli. V kratičkém sjezdu od silnice k řece to Peťa neubrzdila a spadla. Odřela si loket a bok. Nicméně byla schopna pokračovat dál v cestě, takže jsme dojeli až do Bělovsi. Zde, nechápu proč, nás značení stezky navedlo na silnici, i když ta pěkná asfaltečka vedla podél řeky stále dál.
Za chvíli jsme byli nedaleko campu Běloves a po známé trase projížděli Náchodem. I zde hrozilo několik havárií. Tu první málem způsobil nějaký kluk jedoucí před námi, který nečekaně změnil směr a z pravé silnice přejel na levou. Tak tak jsme se vyhnuli.
Zastavili jsme nedaleko pivovaru Primátor, aby se Peťa mohla zalogovat ve zdejší kešce. Postavila si kolo napříč chodníkem. Křičel jsem na ni, ať je dá na kraj, aby nepřekáželo, ale bylo pozdě. Řítil se k nám Matěj, který chtěl logovat taky. Ten sice kolo viděl a chtěl se mu vyhnout po trávníku. Co neviděl, byl nízký obrubník mezi chodníkem a trávou. Kolo se mu na obrubníku smeklo, smetlo Peťčino kolo a Matěj si robinzonádou ustlal v trávě. Naštěstí se nestalo nic ani jemu ani oběma bicyklům. Děti se zapsaly do logbooku a mě překvapilo, že CWG, které jsem v krabce nechal před pár dny, tu stále ještě leželo.
Pokračovali jsme dál. Prakticky jen naše rodina, protože celá výprava se rozdrobila na malé části. Cesta přes Náchod je poměrně dlouhá, ale zdolali jsme ji a po pěkné stezce se dostali až do Pekla. Cestou jsme dojeli Haničku s Lídou, minuli stánek s občerstvením i několik „autobusových zastávek“, přejeli rechlový mostek a Peťa se zalogovala i v další kešce „S čerty nejsou žerty“.
V Pekle byla přestávka, ale já se zdržel jen krátce. Doplnil jsem tekutiny a kalorie (limonádou a párkem s chlebem). Společně s Martinou jsme pak uháněli do campu. Cesta nám rychle uběhla. Silnice je tu sice samý výmol, ale zato vede z kopce. Jen těsně před Novým Městem jsme museli vyšlapat nahoru. Odbočili jsme mezi zahrádky, sjeli k Metuji a přes mostek se dostali do campu.
V chatce vonělo Savo a byl doplněn toaletní papír. Pan Hruška, kterého Jaroušek důvěrně nazývá „pan Meruňka“, nám vytřel chatku a ostatním i vynesl koše. Camp s takovými službami jsem ještě neviděl.
My jsme ale nic dlouho nezkoumali, sedli do auta a vyrazili na lov dalších keší. Zajeli jsme k jinanu a znovu začali hledat indicii v místech, kde jsem včera skončil. Společně s Martinou jsme ale indicii nalezli. Jednalo se o tenký plátek kovu magnety přichycený pod kryt hromosvodu. Plíšek Marťa odtrhla a já opsal kód.
Dál jsme pokračovali k multicache Nádražní. U nádražní budovy jsme museli odečíst údaje z pamětní desky generála Klapálka, který bojoval u Tobruku a Dukly a vydali se hledat samotnou krabku. Ta byla u mostku pro chodce vedoucím nad kolejemi. Nebyli jsme ji zprvu schopni nalézt. Most byl celý kovový a hint zněl: „Magnet“. Důležitá byla informace, že keš je zaměřena velice přesně, takže tam, kde GPS udávalo nulovou vzdálenost, se Martině podařilo nalézt microcache přichycenou zespodu ke konstrukci. Zalogovali jsme se a protože už bylo sedm, museli jsme do Alberta nakoupit. Ale bylo už zavřeno, a tak jsme zašli do nedalekého Penny. Nakoupili jsme. Martina si vybrala láhev Kofoly a levného červeného vína, které pak večer s Matějem vypařili.
Pokračovali jsem dál v hledání souřadnic finálky série Novoměstské stromy. Ty se nacházely asi 2 km za městem směrem na Hradec Králové. Na sloupku tu byly ze dvou stran opět uvedené skupiny písmen. Stačilo jen dosadit číslice nalezené jako bonus v u jednotlivých Novoměstských stromů. Samotná finálka byla jen 200 m daleko. Nacházela se ale v místě, kdy byla malá bažina a v ní miliony komárů, kteří se na nás hned vrhli. Naštěstí jsme krabičku nalezli rychle v zídce mezi kameny. Zapsal jsem se, vhodil do krabice jedno CWG a už jsme rychle uháněli k autu mávaje rukama, abychom ty bestie zahnali. I tak nás málem sežrali. Pak už jsme se vrátili do campu s tím, že poslední keš Klopotov dáme zítra.
Ve sprše nikdo nebyl, takže jsem mohl provést hygienu. Pak jsem si dal gulášovku a sledoval Marušku s dětmi, které sbíraly za plotem v lese dřevo. Dotáhly ho tolik, že jsme jej za celý večer ani nespálili. Za pomoci Pivošovy sekery a pily Fiskars jsme dřevo zpracovali a děti vystavěly v ohništi malou pagodu Otíkovi a Hanysovi k svátku. Oba oslavenci slavnostně oheň zapálili. Otík sice mručel, že se musí ponořit hluboko do ohniště, ale byl rád, že se mu dostalo takové cti. Hanýsek pak dostal bonboniéru, Otík nábojový pás plný flaštiček s kompotky. Nedostatkem bylo, že pás byl krátký. Zatímco mně by ještě půl metru přebývalo, Otík si musel sundat flísku a pás si nasadit hluboko pod břicho.
U ohně jsem vydržel až do třičtvrtě na 1, kdy Otík celou sešlost rozpustil. Stanovil ale přísnější pravidla pro opuštění ohně a to taková, že každý kdo bude chtít odejít, bude se muset rozloučit a teprve pak mu bude povoleno jít spát. Očekáváme, že příští rok se budou vydávat povolenky, případně se bude muset za svolení zaplatit malý finanční obnos. Také budou stanoveny pokuty za nesprávné opuštění sešlosti.
Během večerního posezení se hovořilo o cenách piva, které byly loni příznivější, kdy jsme za třetinku platili pouze 7 Kč, zatímco letos Václavovo zjednodušení administrativy vedlo k plné ceně jako za půllitr. Ti, kteří mají jen malé džbánky (moje žena a oba Pásovci), se stali sponzory ostatních. Ačkoli jsou ceny piva takové, jaké jsou, překonali jsme už loňský rekord. Otík si jen smutně povzdechl, že kdyby tu byl Jemnostpán, určitě bychom rekord vyhnali do závratných výšek.