25.6.2004 - pátek

Prožil jsem těžkou noc. Kdy se ženské vrátily od ohně, nevím. Vzbudilo mě až když šla Yvona na záchod. Když se vrátila, vlezla si ke mně do postele. Snažil jsem se jí vysvětlit, že by měla jít na vedlejší lůžko. Stulila se pod můj spacák a vytuhla. Tak jsem vylezl, přeházel spacáky, polštáře a plyšáky a usnul na její posteli. Za chvíli šla Yvona zase ven. Tentokrát správně zamířila k původně své posteli. Další stěhování jsem odmítl. Yvona tedy zamířila uličkou k jiné posteli. Vzápětí se skácela do uličky. Jak prkno. Nadskočil jsem, jelikož jsem očekával, že tam bude ležet v krvi, ale ona vstala, jako by se nic nestalo, zalezla do postele a usnula. Bože, co mě ještě čeká?
 Ráno jsme dlouho vyspávali. Nikomu se moc nechtělo vylízat z postele. Ti, kteří se včera opili – spíše – ty, které se včera opily, byly dnes nepoužitelné. U nich cyklistický výlet nepřicházel v úvahu.
 Na kole tedy vyrazili jen ti nejsilnější. Většina žen zůstala v táboře a věnovala se dětem, spánku a léčení bolehlavu.
 Já, Ota, Pivoš, Jemnostpán, Radovan s Haničkou, Lída, Vlaďka a Roman jsme sedli na kola a přes Žichovice zamířili po modré k Velkým Hydčicím. Cesta byla místy bahnitá a první pády na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se skácel Pivoš, po něm i těhotná Lída.
 V Hydčicích jsme mohli obdivovat cementárnu a pásový dopravník, po němž byl dopravován vápenec z nedalekého lomu. Otík očekával nějakou lanovku, o níž hovořila mapa a pásový dopravník jej zklamal. Na radosti mu nepřidala ani dešťová přeháňka.
 Za vesnicí stoupala silnice vzhůru. Tak usilovně jsme se soustředili na správnou techniku šlapání, že jsme přejeli odbočku na Prácheň. S Pivošem, a Otou jsme se vydali ji hledat. Ostatní odmítli se vracet. Na Prácheň vedla úzká pěšinka přes kořeny a spadlé stromy do strmého kopce. Chvílemi jsme i tlačili. Poté co jsme vítězně dobyli vrchol – zatím jen hřbitov s kostelíkem – dorazil i Petr, Radovan s Haničkou a Lídou po asfaltce z druhé strany. Kostelík stojí na místě původního kostela (devátého v Čechách!) vysvěceného sv. Metodějem.
 Vyjeli jsme i na bývalé hradiště, z něhož se v 19. století plavil na vorech do Prahy jeden ze základních kamenů Národního divadla. Zatímco jsme lezli po zbytcích věže, dojeli ke kostelu i Vlaďka s Romanem.
 Následně jsme se prudkým sjezdem dostali na okraj Horažďovic. Cestou mě do holeně jebla nějaká větev. Dohromady jsem se dal až v hospodě U Hlaváčků.
 Projeli jsme si náměstí. Zase už začalo krápat a Ota znervózněl. Vyčetl Jemnostpánovi, že zdržuje s nákupy. Petrovi se tak rozklepaly ruce, že mu bochník vypadl a rozběhl se po dlažbě. Stejně jako koblížek ze známé pohádky. Koblížek byl odchycen a mohli jsme pokračovat. Nejprve k jezu, abychom si zavzpomínali na léta minulá. Zde mě Tomáš naučil sjíždět jezy a nebát se jich.
 Pak jsme zamířili po výpadovce směrem na Sušici, ale ještě před koncem Horažďovic zahnuli doprava na polní cestu. Po té jsme dojeli do Týnce. Na asfaltce jsme odbočili doprava směrem na Hradešice. Do těch jsme ale nedojeli. Zkratkou mezi poli, kolem rybníka jsme vyjeli pod Černíčí. Následoval dlouhý kopec do Vlkonic.
 Zkoušel jsem Lídu tlačit, ale bál jsem se aby zase nespadla. Tak jsem chvilku tlačil Otíka. O toho se člověk může bez obav opřít. Je to jako tlačit tank.
 Nad Vlkonicema se výprava rozpadla. Ota, Petr a Pivoš vyrazili po žluté do Rabí. Jak později Pivoš přiznal, příště si na takovou cestu vezme křovinořez. Lída s Radovanem jeli po silnici do Budětic a odtud do Rabí. Vlaďka, Roman, Martin a já jsme zvolili cestu nejobtížnější. Přes vrchol Džbánu. Výjezd na Prácheň byl procházkou růžovým sadem. Čekal nás krutý strmý výjezd, v němž jsme museli několikrát tlačit. Zbytky hradu byly ještě mizernější než ty na Práchni. Aspoň ale máme outdoorový zážitek.
 Protože se nám nechtělo sjíždět po pěšinkách zpět, zvolili jsme cestu průsekem a přes pole na silnici. Bez problémů jsme přes Budětice dorazili do Rabí. Měli jsme se setkat v hospodě, ale nikdo tam nebyl. Není přece možné, abychom tu byli první. Vždyť jsme se tak dlouho zdrželi na Džbánu. Netušili jsme, že Pivoš několik kilometrů tlačil a prosekával se hustým křovím.
 Sjeli jsme s Martinem do kempu. Ani tam nikdo nebyl. Tak jsem použil mobil. Ota se svou skupinou už mezitím dorazil do Rabí a manželky s dětmi byly na prohlídce hradu. Znovu jsme se vrátili do vesnice. Podařilo se mi bez placení proniknout do hradu, abych tam vyzvedl rodinku. Poseděli jsme v hospůdce, nacpali se zmrzlinovými poháry  a odebrali se zase do kempu.
 Večer jsme opět poseděli u ohně. Párky, které Pivoš včera hodil do ohně, ležely netknuté v hromadě popela.Velký Mates - jako vždy - spal. Byl natažený na karimatce a Ota mu svítil do ucha a zkoumal, zda nebudou Petrovi svítit oči. Petr posílal Otu někam.