25.6.2009 - čtvrtek

Rafty na Úpě

 Ráno jsem se vzbudil a zděsil se. Za zataženými závěsy bylo nečekané světlo a bílo. Že by napadl sníh? S obavami jsem závěs odhrnul a ulevilo se mi. Sníh nikde a na obloze sem tam modré místečko.
 Protože Úpou teklo 25 m3/h (před 3 dny bylo 5 cm pod stav), nabídl nám pan Ptáček místo otevřených lodí raději gumáky. Dva rafty a Pálavy. Nastal problém s rozdělením osádek. Mnozí se vodáckého zážitku vzdali, jen aby nekomplikovali Otíkovi složité rozhodování. Ubyvší děti byly vítány, horší bylo, když se k neúčasti rozhodl nějaký tatínek. Silných paží bylo třeba.
 Nevodácká část se vypravila na kola nebo do ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. My ostatní zajeli k panu Ptáčkovi, vytvořili kolonu a pod jeho vedením zajeli do Zlíče. Tam jsme nechali u řeky naši Kiu a pokračovali dál proti proudu řeky Úpy. Protože silnice mezi Českou Skalicí a Hořičkami byla uzavřena, kličkovali jsme objížďkou po úzkých silničkách přes Litoboř, Hořičky, Libhošť do Havlovic.
 Zde jsme 2 rafty a 1 Pálavu stáhli k řece pod jezem a začali se připravovat k vyplutí. Nejprve jsme lodě dofoukli, pak si rozdělili místa a mohli vyplout.

 Osádky lodí:
 Otík – Hanys (Pálava)
 Rady – Kamil, Eva, Adámek a Kačka, Pivoš, Matěj, Barča (raft)
 Pepa – Radovan, Lída, Pepík a Hanička, Maruška, Marťa, Vanda (raft)

 Nic jsme netrénovali a rovnou vyrazili. Všichni si ale oblékli záchranné vesty, protože jsme z vody měli trochu strach. Hladina už sice od včerejška opadla, o čemž svědčila poválená tráva na břehu, ale i tak voda pěkně tekla.
 Hned po vyplutí vznesla Martina námitku, že síly na pravé a levé straně našeho raftu nejsou vyrovnané. Na levé pádlovala jen ona a Maruška. Protože to k jezu bylo dle itineráře jen 600 m, rozhodli jsme se situaci změnit až tam. Jez se přenášel vlevo. V tolika lidech bylo přenesení raftu s poloprázdným barelem a vakem úplnou hračkou. Pod splavem jsme posílili levou stranu ještě o Lídu. Lída je dříč, ale i tak zůstali na pravé ti nejsilnější: Radovan, Vanda a já. Jelikož jsem seděl na kormidle, musel jsem „levákům“ občas trochu pomoct.
 Řeka tekla, takže jsme pádlovali jen symbolicky a raft naváděli do těch největších vln, abychom se pohoupali. Naštěstí nepršelo a často svítilo sluníčko. Počasí i stav vody byly tedy ideální. A to mi sestra hlásila, že na Vysočině řádí bouřky a záplavy mají na svědomí 10 mrtvých.
 Od prvního ke druhému jezu to bylo 6 km, ale my tam byli coby dup. Že se blížíme k jezu jsme ani netušili, nebýt toho, že náhle za zákrutem řeky vyběhl z křoví Otík a volal, že musíme přistát. Že je před námi jez. Otočil jsem raft do protisměru a mírně šikmo jej tlačil přídí ke břehu. Zde se ale naplno projevila nevyváženost sil levé a pravé strany. Příď se odklonila zpět do proudu a abych ji znovu dostal do kurzu, musel jsem zakormidlovat, což nás stálo cenné metry. Proud nás táhl k bouřícímu jezu. Naštěstí Radovan se už ocitl v převislých větvích a pevně se chytil. To už nás držel i Otík a táhl k místu, kde se dalo vylézt na břeh.
 Abychom mohli vytáhnout raft a uvolnit přístaviště, musel Hanys odtáhnout jejich Pálavu pod jez. V blátivém úseku sebou plácl a celý černý se hrabal na nohy.
 Prohlédli jsme si jez a k jeho splutí zvolili levou část, kde voda netvořila tak velkou vlnu jako ve středu spádové desky. Pravá strana nepřicházela v úvahu vůbec, protože se tam táhla ocelová lana z jakési stržené lávky.
 Pivoš vytáhl kameru, ale než ji spustil, první raft už byl dole. Následně jsme nasedli i my a vyrazili. Na břehu zůstaly jen děti a Maruška. Raft jsem navedl doleva. Voda ho stáhla na spádovou desku. Na té jsme trochu drhli a pod jezem téměř zastavili. Ještě zbývalo obeplout strom a zatočit ke břehu. Raft zase nabíral na rychlosti. „Za stromem bude levá kontrovat a pravá zabírat,“ vydal jsem pokyn. Raft už minul zmíněný strom a pak se otočil přesně dle pokynů. Začali jsme bojovat s proudem. Naštěstí Rady stál ve vodě a Marťa mu hodila lano. Za chvilku jsme byli u břehu. Naložili jsme zbytek osádky a mohli pokračovat dál.
 K Viktorčinu splavu to bylo 5 km. To už jsme jeli Babiččiným údolím. Zatím ale nebylo moc kultivované. Stráně okolo řeky byly zarostlé úplně stejně jako všude jinde.
 U Viktorky se zastavovalo daleko snadněji. Protože pod jezem byl mohutný vracák, museli jsme přenášet. Rafty jsme stáhli dolů a většina osazenstva se vyrazila podívat ke Starému Bělidlu. Otík se ale někde zadem nenápadně vrátil, skočil do lodě a byl i s Hanysem pryč. Jak typické. Nezbývalo než svolat osádky a rychle za nimi.
 Už po 600 m se ale znovu zastavovalo. Tentokrát u mlýna. Abychom se dostali na cestu, museli jsme přelézt ohradník. Naštěstí byl mezi prvními kůly bez proudu. U mlýna jsme se usadili v bufetu a pojedli a popili. Malý Adam byl obsluhou napomínán, ať tolik nehlučí, že by kamenná babička mohla utéct z podstavce.
 Do cíle zbývaly necelé 2 km, které jsme měli rychle za sebou. Rafty jsme stáhli pod jez a hodili je na kamenitou pláž, kde se holky pustily do jejich čištění. Já naložil 3 řidiče a vyrazili jsme šílenou objížďkou do Havlovic pro jejich vozy.
 Cesta tam a zpět nám trvala 3 hodiny. Když jsme se vrátili, byly už čluny vyčištěny a sbaleny. Naložili jsme je do aut a zamířili k panu Ptáčkovi. V loděnici jsme vše složili, zanechali tam Otíka, aby zaplatil a sami pokračovali do campu. Bohužel jsme nezvolili správný směr a do cíle zamířili tou nejkratší cestou. Přes zákaz vjezdu. (Druhou možností bylo jet jednosměrkou v protisměru.) Ulička byla rozkopaná a samý zátaras. Ale když to přede mnou projela Eva s Octavií, zvládnu to taky. Trpce jsme svého rozhodnutí zalitoval, když mi nějaký ocelový plech práskl zespodu do auta a vzápětí jsem musel přeskákat několik výkopů hlubokých asi čtvrt metru. Během těch 100 metrů mi 3x chcípl motor a po té ráně zespodu se začalo samovolně přelaďovat radio. Ale přežili jsme a auto snad taky.

 Večer jsem musel s Kujónem 2x na lov kešky Hradby. GPS nás vždy dovedla na stejné místo. Na hranu stráně mezi kraj lesa a neoplocenou zahradu. Nalezli jsme pouze hraniční kámen, ale keš nikde. Listing danému místu vůbec neodpovídal. Později jsem autorce kešky (Petrolejce) psal, že její skrýš nebylo možné najít. Odpověděla mi, že o problému ví a že jsme se neměli držet udaných souřadnic, ale hledat někde úplně jinde. U této cache se prý vychází z nápovědy, protože souřadnice není schopna přesně změřit. Tak proč je tedy vůbec udává?
 Po návratu do campu musel Honzík na večeři. Jemnostpán mu ohřál párek. Kujón si párkrát ďobnul a prohlásil, že už nechce. Jemnostpán jej usměrnil slovy: „Kurňa, frfňo, neser!“
 Ostatní děti si povětšinou hrály v blízkosti kalné louže uprostřed campu. Mistry těchto her byly Krejčovy děti. Adámek kalužinu projížděl na kole a Kačenka vodu z ní pila plastovou lopatičkou. Některé starostlivější matky nevydržely a běžely žalovat Evě. Ta je ale uklidnila, že se nic neděje. Doma prý Kačenka jí na zahradě hlínu a tudíž jí trocha kalné vody nemůže uškodit.
 Jedinou vyjímkou mezi dětmi byla malá Eliška. Ta se po campu pohybovala vždy v čistých růžových šatičkách, někdy i na odrážedle s přílbou na hlavě a s mechanikem za zády. Ona i Rady se na sebe stále tiše spokojeně usmívali.
 Otík se uzavřel na dlouho ve své chatce a nevycházel. Šel jsem se tedy podívat, co se děje. Byl jsem překvapen, jak se Otík zařídil. Jeden pokoj zabral jen pro sebe a přebudoval jej na kancelář. Teď tu seděl nad fakturami od pana Ptáčka a za pomoci kalkulačky rozpočítával náklady na jednotlivé účastníky. K obrazu dokonalého úředníka mu chyběly jen klotové rukávy.
 U ohně se zábava moc nerozproudila. Matička sice rituálně pálila krajíc chleba a něco mumlala, ale velká sranda to nebyla. Mnohem zábavnější bylo sledovat všechny ty havárky spojené se šňůrami party stanů. Zakoplo o ně hned několik lidí. Včetně Otíka.