25.6.2010 - pátek

 Vstával jsem jako jeden z prvních. V klidu jsem posnídal a pak do diktafonu namluvil další část budoucích zápisů z KD. Dlouho jsem čekal, až vstane Otík. Odjezd do Polska, do Blednych skal, byl stanoven na 10. hodinu, ale ještě v 9 bylo všude téměř mrtvo.
 Zdenek provedl kontrolu stavu čárek na pivním lístku a zjistil, že Otík se po 2 dnech opět ujal vedení. Zdenál k tomu dodal, že jsou disciplíny, pro které má Otík zvláštní nadání.
 Na výlet jsme nakonec vyrazili se čtvrthodinovým zpožděním. Kolona 7 aut zamířila na Náchod, kde jsme se jen pomalu sunuli v koloně směrem k polským hranicím. Ty už jsme přejeli v poklidu a dostali se do Kudowy Zdroje. Na prvních semaforech jsme odbočili vlevo a po dalších cca 5 km se dostali k dolnímu parkovišti u Blednych skal. My ale chtěli na horní parkoviště, takže jsme se zařadili do fronty a museli zaplatit poplatek za vjezd do národního parku. Všechny vozy obešel výběrčí a chtěl buď 10 zlotych nebo 100 Kč. Zlote jsem neměl, tak jsem mu dal stovku a on mi na oplátku dal stvrzenku na těch 10 zlotych. Protože 1 Zl = 7 Kč, jsem přesvědčen, že zbytek mu šel do kapsy. Stejně podnikavá byla i slečna v budce se vstupenkami do skal. Kurz 1:10 je tu pevně stanoven.
 V 11:00 nás strážce parku pustil nahoru na parkoviště, které je u vstupu do skal. Vyjeli jsme na něj klikatou úzkou silničkou, na níž by se 2 auta nevyhnula. Proto je stanoveno, že nahoru se jezdí mezi celou a čtvrt, dolů mezi půl a tři čtvrtě.
 Vstupné do skal bylo za dospělého 5 Zl, dítě 2,5 Zl. Po jeho zaplacení jsme se po cestičce dostali k prvním schůdkům vedoucím nahoru mezi skály. Nejprve jsme odbočili na vyhlídku, z níž jsme měli stolové hory jako na dlani, a pak už jsme se zanořili do bludiště úzkých uliček. A když říkám úzkých, myslím tím opravdu úzkých. Místy tak, že měl člověk problém se vůbec protáhnout. Cesta vedla po prkenných lávkách a my se na nich museli ohýbat, natáčet a různě kroutit, abychom prolezli. Okolo nás byly pískovcové bloky, které byly ve spodní části zvětralé, a právě zde byly štěrbiny, po nichž cesta vedla.
 Stáli jsme zrovna na jednom z náměstíček, když se ozval ostrý Radovanův smích někde mezi skalami a děti začaly pištět, že Otík spadl do bláta. Rychle jsem se protáhl kolem jednoho z kamenů, abych ještě zahlédl Otíka, který ťapal po lávce s pravou stranou těla celou od bláta. Všichni jsme se snažili procpat až k němu. Když jsme si jej prohlédli více zblízka, nastalo velké veselí a foťáky jen cvakaly. Kača se mohla uchechtat. Oťas byl od bahna skoro celý. Nejen na pravé straně, ale i na zadku a v obličeji.
 Jak se mu podařilo se takto zmazat, jsme přesně nevěděli, ale z Otíkova líčení a líčení ostatních svědků (Jolana a Radovan) jsme zjistili, jak k tomu došlo. Jedno z úzkých míst se Otík rozhodl prorazit s dynamikou sobě vlastní. Rozběhl se, nečekaně lehce se prosmýkl, vzápětí o cosi zakopl a parakotoulem zmizel v bažině, která se okolo cestičky rozkládala. Nestačil ani vykřiknout: „Himbajs!“
 Když se vydrápal zpět na lávku, zůstal po něm v blátě obrovský otisk, který Pivoš dlouho natáčel a pak se začal shánět po tužce a papíru, aby zde instaloval informační cedulku. Už jsme viděli Krakonošovu šíji, Kuřecí nožku a zde mělo být uvedeno: „Otíkova šlépěj“. Aby rozuměli i místní, ptal se Pivoš okolojdoucích Poláků, jak se Otíkova šlépěj řekne v polštině.
 Tím, jak se Otík dále protahoval těsnými uličkami, odíral ze sebe bláto, takže všichni, kteří šli za ním, se stávali špinavějšími a špinavějšími, jak je na sebe zase nalepovali.
 Prošli jsme celé bludiště, nafotili mnoho snímků, protože skály to byly opravdu malebné. Také pařezy a kořeny stromů vytvářely pěkné scenérie. Ať už na malých náměstích či v úzkých průchodech. Na konci bludiště jsme se dostali do míst, kde jsme se mohli všichni shromáždit.
 Otík se tu snažil očistit a Jolana, coby věrná manželka, se mu v tom snažila pomoct. Zdenál si Otíka prohlédl a utrousil, že si myslel, že Matýsek je neposeda, ale že když teď vidí Otíka, tak musí svůj názor změnit. Pak půjčil Tomanovic rodině jednu suchou plínku, aby se měl Ota čím otřít. Jolana mu stáhla kalhoty, čímž odkryla další vrstvy bláta na jeho zadku. Měl jej celý černohnědý. Ovšem nevím, jestli to bylo jen od bláta.
Po kamenité stezce jsme se vrátili zpět na parkoviště. Protože jsem si chtěl dole ještě odlovit jednu Earthcache, Maruška rozhodla, že musíme dolů jet jako první, abychom se po odlovu rychle zase zařadili do kolony. Začala vycouvávat, což neušlo pozornosti jednoho z hlídačů parkoviště. Protože byl do půl ještě čas, začal tento hlídač polsky cosi vykřikovat. Bylo celkem jasné co, ale my na něj zprvu nebrali ohledy. Když byl ale neodbytný, zajeli jsme autem zpět a já měl z něho zase nervy nadranc.
 O půl jsme se tedy spustili z kopce dolů, já si odlovil keš a kolonu jsme dohnali až U Žána. To je občerstvení, kde nafasujete udici a v místním rybníčku si na kukuřici či žížalu můžete chytit pstruha. Pokud vám jeho velikost vyhovuje, vhodíte ho do kyblíku a když máte pstruhů pro rodinku dostatek, necháte si je zabít a vykuchat. Pak je donesete do kuchyně a za 25 minut už si na něm pochutnáváte. Cena za pstruha je 70 – 100 Kč.
 Byli jsme už po jídle, když dorazil Otík v nových jasně oranžových kraťasech, kterými nahradil ty zablácené. Bylo to snad poprvé v životě, kdy Otík dorazil na jídlo poslední.
 Sedli jsme si na lavičku a čekali na ostatní. Dokonce jsem si i na chvilku schrupnul, zatímco děti dováděly na trávníku. Pak už se velelo k odjezdu.
 Výprava se rozdělila. Někteří jeli do centra Kudowy Zdroje, aby si prohlédli kolonádu, jiní do papírny kdesi za městem a my do japonské zahrádky (Ogorodok Japonski). Zaplatili jsme 100 Kč vstupné a mohli si projít krásně upravenou zahradu, kterou její majitelé zvelebují už 30 let. Byly zde naaranžované kameny různých tvarů a velikostí, stejně tak i stromy. Od velkých, jejichž větve byly tvarovány silnými dráty až po maličké bonsaje. Bylo tu i několik jezírek s vodopády a potůček, který jezírka spojoval.
 Cestou zpět do campu jsme ještě zastavili na náměstí v Novém Městě nad Metují, abych si prohlédl zámeckou zahradu. Loni jsem na to neměl čas a letos ještě také ne. Byla to poslední příležitost. Společně s Peťou jsme zahradu prošli a jeli do campu.
 Vzali jsme itinerář kešky Klopotov a zamířili do Klopotovského údolí. Zaparkovali jsme u posledních domů a pěšky se vydali k místní ZOO. V první ohradě pobíhá několik divočáků, ve druhé jelen. Ve voliéře je pak několik holubů, bažantů a krocanů. U ohrad jsme zjistili data potřebná k odlovu keše a mířili dál. Minuli jsme Lesníkovu studánku a dostali se až k Mertově díře. Potřebné údaje jsme už měli všechny, takže jsme se mohli vydat hledat finálku. Ta byla na skále vysoko nad cestou. Trochu mě zmátl hint, který uváděl, že keška je ukryta u červeného bodu. Ten jsme sice nalezli, ale úkryt ne. Až po několika minutách nás napadlo hledat jiný červený bod. Byl jen o kousek dál. Zde už jsme byli úspěšní a mohli logovat. Vyměnili jsme CWG za moje CWG a vyrazili zpět. Cestou jsme vyzvedli Marušku s Marťou, které odpočívaly v půli cesty a pak šli zpět k autu.
 Ještě jsme zajeli do Slavoňova, kde stojí na hřbitově krásný dřevěný kostelík se zvonicí. Nafotili jsme je a za hřbitovem nalezli další keš. Poslední na této dovolené.
 Vrátili jsme se do campu a začali pomalu balit. Na střechu auta jsem nainstaloval nosiče na kola a pořádně je dotáhl. Během práce jsem vypil 2 piva a už někdo hlásil, že je sud prázdný. Václav poslední den koupil pouze 15-ti litr. Nevěděl, že loni obdobný sud také nestačil. I tehdy bylo poslední den piva nedostatek.
 Za Radyho asistence jsem na nosič usadil všechna 4 kola a Rady mi poradil, jak je pásky pořádně upevnit ke korýtkům. Ráno zkontroluji, zda dotahovací matice nepovolily. Maruška zatím sbalila nějaké drobnosti.
 U ohně jsme seděli až do jedné hodiny. Hanys donesl kytaru, ale stal se pouhým předskokanem Jarouška Kozelského, který převzal iniciativu a zpíval česky, slovensky i izraelsky. Všechny písničky, které má doma na CéDéčkách.  Zajímavý proslov měl Otík, který se někdy kolem půl jedné zapojil nečekaně do hovoru. Prohlásil, že už máme jednu tříčtvrtinu za sebou a ještě jedna tříčtvrtina nás čeká. Vůbec jsem nepochopil, o čem vlastně mluvil. Krátce po tomto prohlášení se zvedli Václav s Romanou a popřáli dobrou noc všem, zvláště pak Otíkovi, načež se zvedla i většina ostatních. Klaněli se směrem k Otíkovi a s přáním dobré noci couvali do tmy.