29. 06. 2013 - sobota

 Město Ostravu prakticky vůbec neznám. Byl jsem tam asi jen dvakrát v životě. Vždy jen na skok. Vím jen, že se v okolí Ostravy těží černé uhlí, stojí tam hutě, psal o ní Petr Bezruč, mají Stodolní ulici, kde to žije, jejich hokejový tým občas hraje v Třebíči, ale víc nic (fotbal mě nebere, proto Baník nezmiňuji). Žádná z těchto informací pro mě stejně není důležitá. Pro mě je důležité, že z Ostravy pochází můj kamarád Otík. Skvělý organizátor a pohodový člověk. Jen jemu vděčíme za všechny KD. Ta letošní byla v pořadí už 18.
 Pokyny k ní začaly chodit už dlouho předem. Nejprve výzvy k zaplacení zálohy. Pak mail, v němž dostala každá rodina za úkol koupit 30 litrový sud piva. Navíc rozpis, kdo má jaké pivo dovézt. Tento rozpis se několikrát změnil a mail střídal mail. Výsledkem bylo, že Rady pak už jen zoufale psal, že se nehodí k ničemu, protože si není jistý, které pivo má vlastně koupit. Ani já to neměl s KEGem snadné. Původně jsem totiž chtěl vzít, stejně jako loni, pivo Harrach. Ale ve Velkomeziříčském pivovaru zrovna malé sudy neplnili, takže jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Naštěstí mám kamaráda ve velkoskladu s nápoji. Obrátil jsem se na něj a požádal ho, aby mi nějakou značku doporučil. On začal pohotově jmenovat jeden pivovar za druhým. Všechna europiva (Gambrinus, Krušovice atd.) byla samozřejmě zakázaná. Taktéž značky sice dobré, ale snadno dostupné (Bernard, Svijany). Tak jsme se dostali k Regentovi a dalším. Jenže já je postupně odmítal s tím, že tyto značky přiveze na KD někdo jiný. Kamarádovi pomalu docházel dech. Vyjmenoval řadu menších pivovarů a já je všechny zamítl. To už nevydržel a zeptal se: „Kolik vás na tu dovolenou, proboha, jede?“ Ubezpečil jsem ho, že dost na to, abychom všechno vypili. Nakonec jsme se dohodli na Poličce 11. Dodal mi ji za velmi příznivou cenu a ani nechtěl zálohu za sud.
 Stejně jako každý rok jsem si připravil seznam věcí, které budu potřebovat na dovolenou sebou. Stačilo jen aktualizovat ten loňský. Už několik let se držím barevného odlišení věcí, které budu potřebovat na kolo (červené), na vodu (modré) a na turistiku (černé). Zjistil jsem ale, že major Martin má seznam ještě lepší. Líčil mi to Jemnostpán. On totiž ten majorův seznam viděl. Kromě potřebných věcí jsou v něm uvedeny i činnosti, které je před odjezdem potřeba udělat. Například zkontrolovat olej v motoru auta či dofouknout kola. Mám se holt stále co učit.
 Zajímavostí je, že jsme opustili léty prověřený termín konání KD ve třetím týdnu měsíce června a na přání některých rodin jej přesunuli na první týden v červenci. Nutno dodat, že tyto rodiny stejně nepřijely.
 

    Vstal jsem už v sedm a začal se chystat k odjezdu na KD. Maruška se k závěrečným přípravám přidala o chvíli později. Nejprve jsme v garáži naložili kola. Sklopili jsme zadní sedadla a kola nacpali do kufru. Každé k jedné straně. Mezi ně přišly tašky a sud s poličským pivem. Nanosit bágly z 6. patra dolů bylo trochu obtížnější, protože sousedi v patře osmém začali bourat jádro a usurpovali si výtah.
Odjížděli jsme v 10:20 a čekalo nás 260 km. O 150 více než Otíka, což mu působilo obrovskou radost. Za Náměští jsme najeli na dálnici a mířili na Brno, Vyškov, Olomouc a Mohelnici. Ve zprávách sice varovali, že dnes bude silný provoz, ale opak byl pravdou. Od Olomouce už jsme potkali auto jen občas. Zastávku jsme udělali až v Ostružné a zašli si na oběd. Maruška zavzpomínala na časy, kdy sem jako mladá odborářka jezdila budovat rekreační zařízení Umělecko průmyslových závodů (název zní velkolepě, ale ve skutečnosti šlo o truhlárnu).
 Další krátká zastávka byla na Ramzové z důvodu odlovu kešky. Stejně tak i u Pomezní jeskyně. Tam se ale hledání trochu zkomplikovalo. Vylezl jsem z auta a vydal se přes parkoviště za šipkou na displeji GPS. K našemu vozu přiběhla slečna průvodkyně (pro jeskyně měla ideální příjmení – Skřítková) a volala, že právě začíná prohlídka, ať se nezdržujeme a běžíme si koupit lístky. Manželka vyběhla pro lístky a já musel GPS vypnout. Prohlídka byla ale příjemným překvapením. Nečekal jsem tak pěknou krápníkovou výzdobu. Výklad narušovali jen malí caparti, kteří měli neustále nějaké dotazy a stěžovali si, že se jim chce čůrat. Po tři čtvrtě hodině jsme byli venku a já mohl konečně odlovit tu keš.
 Do cíle už to bylo asi jen deset kilometrů. Trochu jsme si zkomplikovali závěr, kdy jsme v Černé Vodě nemohli trefit správnou odbočku k chatě Mate. Nejprve jsme dojeli k Rybářské baště, pak k někomu do dvora. Paní tu zrovna zastříhávala pěstěný trávník. Otočil jsem se přímo na něm a odjel zase pryč.
 Před chatou Mate už parkovali Otík, Jemnostpán a Pivoš. Postupně přijížděli i další členové KD. Přivítali jsme se a začali vybalovat věci. Pivoš mě zavedl ke dvěma dvojlůžkovým pokojům a ukázal mi, který si vybral on. Byla to 11, takže na nás zbyla 13. Pokoje jsou prý malé, ale postačující. Neřekl mi ale, že on je na tom pokoji sám. My se tam museli namačkat ve dvou, což bylo opravdu obtížné. Na šířku měla ta místnost asi metr a půl, po obou stranách postele a mezi nimi ulička deset centimetrů. Skříň bez polic se dvěma věšáky a dva noční stolky s lampičkami bez žárovek. Nějak jsme se tam ale poskládali.
 Pivo již bylo naražené, a tak jsme se usadili venku a užívali si pěkné odpoledne. Děti si hrály s malými štěňaty, dospělí debužírovali u stolu a Otík všem seřizoval kola. Já potřeboval seřídit přední brzdu, Jemnostpán vyměnit duši a Matička se Sirénkou totální údržbu. Bicyklů samozřejmě. A tak Otík s Radym makali, aby na zítřejší výlet byly stroje připravené.
 Zbytek dne se program nezměnil. Jakmile došlo pivo pana domácího (Jiřího Václavíka), narazil Otík další, tentokrát jen 15 litrový, soudek Rohan 11 a pak Litovel 11. To už jsme se ale přemístili za budovu, kde bylo parádní zastřešené posezení s bytelnými dubovými lavicemi a stoly. Ty byly vyrobeny z fošen o tloušťce sedmi centimetrů. Stoly byly postaveny paralelně a někdo dostal nápad, že by měly být v jedné lajně (jak říkáme my technici – v sérii), abychom všichni seděli spolu a ne separé. Ovšem na velké přesuny tu nebylo místo, takže obrovské těžké stoly a lavice byly přenášeny, někdy i dvě nad sebou. Jedna doleva, druhá doprava. Občas nějaká lavice přebývala, pak se zase nedostávala a u stolu zůstávalo místo prázdné. Po obtížných přesunech se ale dílo zdařilo. Pivoš, který celou dobu vykřikoval: „Teď se ukažte, páni inženýři!“ se vítězoslavně usadil u dlouhého stolu. Seděl tam sám s Jemnostpánem. My ostatní zůstali u posledního stolu u krbu, jehož se přestavba nedotkla. Ani oheň v krbu se nezdál všem dostatečně dobrý a rozdělali si vlastní nedaleko na louce. Otík se krmil chlebem s pomazánkou a barevnými kousky zeleniny, o kterých si Pivoš myslel, že jsou to orchideje. Daniela zatím sjela krabičku jahodových cigaret.
Vydržel jsem venku sedět do půl jedenácté. Pak už jsem musel jít spát. Až ráno jsem se dozvěděl, že po mém odchodu byla vytažena láhev Jamesona, což mi připadá jako schválnost.