3. 7. 2018 - úterý

 

Ještě před odjezdem na lodě, mi Maruška musela vytáhnout klíště. Byl by skoro zázrak, kdybych nějaké neměl, když pořád někde lezu v trávě po keškách. V 9:15 odjelo sedm aut pouze s řidiči do Hamru. Kozel je pak tím svým velkokapacitním vozem dovezl zpět. Odjeli skoro všichni, včetně Marušky. Jediný, kdo jet nemohl, byl Otík, protože ráno nadýchal ještě skoro 0,5 promile alkoholu.

Do přivezení lodí bylo ještě víc jak hodinu čas, takže jsme se mohli v klidu připravit na sjezd řeky Nežárky. Lodě dodala půjčovna Martina Dunaje z Majdaleny. Z této půjčovny jsme měli kanoe už vícekrát.

Řidiči se vrátili, lodě byly připraveny na břehu. I osádky už byly domluvené.

 

Otík – Pivoš

Jolana – Kača + Mia a Šelma

Zdeněk – Táňa

Kamil – Kačka + Adámek

Kozel – pravý háček Ivanka, levý háček Adélka

Bob – Adéla

Pepík – Lída

Radovan – Hanička

Jirka – Lýdie

Rady – Eliška

Pepa – Maruška

 

 

Ti, co nejeli na lodě, jeli na výlet do Slavonic, Hlubokou, či ZOO v Horní Pěně.

Nás vodáky čekalo 18,9 km od Fähnrichova mlýna do Hamru.

Řeka Nežárka moc netekla, takže jsme se dost napádlovali. Občas jsme uvízli ve vrbičkách, jednou museli přelézat padlý kmen.

První zastávka byla – kde jinde – než na Jemčině. Jako vždy jsem měl problém s obsluhou v hospodě. Ačkoli jsme už byli s Maruškou první na řadě, obsluhující slečna rozdala námi objednané kofoly několika zákazníkům za námi a my stále čekali. Na to jsem neměl nervy a musel vypadnout. Maruška trpělivě čekala dál.

Před pálícím sluníčkem jsme se schovávali do stínu. Otíci si nalezli moc pěkné místo přímo u záchodků. Po občerstvení jsme přetáhli lodě pod jez, vlezli do nich a pádlovali dál.

 

 

Další jez hučel jak Niagara, takže jsme zastavili na pravé straně řeky a než jsem si jez prohlédl, Maruška přetáhla loď dolů. Ostatní jeli. Bylo mi to líto, ale aspoň jsem mohl ostatní vyfotit ve zpěněných řvoucích vodách. I Otík s Pivošem na háčku to dali. Když jsem si pak během další jízdy dovolil poznamenat, že je škoda, že jsme si ten jez taky nesjeli, sjela mě Maruška. Prý musím pořád jezdit první a pak nevím, do čeho jdu. Kdybych prý byl někde vzadu v pelotonu, tak bych se jen držel těch před námi. Naprostá pravda.

Zase pádlování. Občas jsme se propracovali řadou lodí až dopředu, ale pak jsme se zase propadli někam dozadu. Když už nám docházely síly, soulodili jsme a vyptávali se Radovana, kolik kilometrů nás ještě čeká. Radovan měl totiž na svých sportovních hodinkách i režim Kajak a pomocí GPS sledoval ujetou vzdálenost. Soulodění ale Nežárka moc nepřála. Je poměrně úzká, a když jsme se vedle sebe naskládali všichni, Radyho loď už jela v trávě po břehu.

 

 

Příjemným překvapením byla cedulka na stromě u vody, že jez Metel je vzdálen 1 km a Hamr 3 km. U Metelu jsme byli za chvíli. Lodě jsme museli zase přenášet, ale byl tu stánek, spousta vodáků a cyklistů. Prostě to tu žilo, takže i my jsme se zdrželi. Dorazili i dva borci na paddleboardech. Ti pak jeli přímo za námi, když jsme se vydali na další pouť. Poměrně lehce drželi krok s naší lodí a nechápal jsem, jak se ve stoje protáhnout místy, kde větve tvořily hustou džungli.

 

 

V Hamru nás čekal poslední jez. Je nově opravený a má pěknou šlajsnu. Poprvé jsem ji projel sám a pak i s Maruškou. Také Lýdii se ten sjezd líbil a projevila přání, aby také Jirka vytáhl loď znovu nahoru a dali si to ještě jednou. Jirkovi se do toho moc nechtělo, ale když Lýdie naznačila, že si vezme večer pyžamo, které se jí v rozkroku totálně rozpáralo, Jirka svůj názor změnil. Zabral a zprvu jsem si myslel, že jez vyjede nahoru jen pomocí pádlování.

 

 

Tábořiště v Hamru jsem už ani nepoznal. Až když jsem uviděl kohoutek uprostřed louky, vzpomínky mi naskočily. Z trubky kdysi tekl jen čůrek vody. Dnes už byl ale kohoutek nový a voda tekla proudem. Hlavním vylepšením byla kaplička, kterou někdo kolem tohoto zázračného pramene postavil.

Zde byl konec naší lodní výpravy. Lodě jsme vrátili a pak odjeli do Fähnrichova mlýna. Zde zavládla pohodička. To znamená pivíčko, kávičky, čokoládičky…