30. 06. 2013 - neděle

 Vzbudil jsem se o půl sedmé, kouknul z okna a viděl, že prší. Nemělo cenu se nikam honit. Odjezd v 9:30 byl silně ohrožen. Přesto jsem vstal a šel si dolů do kuchyně uvařit čaj. Bylo chladno.
 Po snídani jsem si vzal notebook do jídelny a připojil se na internet. Mohl jsem tak zjistit, jaké bude počasí, stáhnout si poštu a zkontrolovat stránky geocachingu. Stránky se načítaly rychle a práce mi šla pěkně od ruky. Až do doby, kdy se vzbudily Páskovic děti a připojily se taky. Jejich online hry vyčerpaly celou kapacitu přenosu a já byl namydlený. To už jsem měl ale prohlédnuté i stránky Rychlebských hor se všemi zajímavostmi v okolí. Mohli jsme tak s Otíkem naplánovat dnešní trasu. Kvůli počasí jsme ji pojali jako pěší výpravu. Jako cíl byly vybrány Venušiny misky, což je zajímavý skalní útvar, který se vytvořil ve zdejší žule.
 Na výlet jsme vyrazili o půl desáté. Vzali jsme to přes Černou Vodu a odtud se sunuli po asfaltce až k rybníku U Dubu. Když píšu sunuli, tak to myslím doslova. Protože nás bylo asi 35, pohyboval se útvar po silnici v délce jednoho kilometru. Z posledních míst nebylo čelo výpravy vůbec vidět. Vzadu se courali rodiče s malými dětmi, zatímco vpředu Otík nasadil ostré tempo. Matyášovi nebylo jasné, proč ti páni vpředu jdou tak rychle a oni tak pomalu. Nato mu starostlivá matka Andrea kratce odpověděla, že je ještě malý a má kratke nohy, takže nemůže dělat tak dlouhe kroky. Napadlo mě, že Andrea má sice nohy dlouhé, ale má kratky – přizvuk.
 U Dubu jsme se chvilku zdrželi. Pivoš zorganizoval skupinové foto a teprve pak jsme mohli pokračovat v cestě. Minuli jsme velkou budku (spíš boudu) WC i s návodem na použití a zanořili se do lesa. Cesta se zhoršila, takže jsme museli přeskakovat rozblácené úseky, kterých tu bylo dost a dost. To jsme ještě netušili, co nás čeká na cestě zpáteční.
 Na Venušiny misky se muselo lézt 400 metrů do prudkého kopce. Ale stálo to za to. Nahoře byla keška a pěkná vyhlídka. Z batůžků jsme vytáhli svačinky a chvilku se zdrželi.
 Pro cestu zpět zvolil Otík zkratku lesem, která byla v mapě vyznačena tenoučkou přerušovanou čarou. O tom, kde jsme, jsme ztratili přehled prakticky hned, jakmile jsme opustili asfaltku. Když už jsme pak šli dost dlouho a stále se nedostali k trase trailu, již jsme měli křížit, zapnuli jsme GPS. Chata Mate byla od nás 1,36 km a ani po další půlhodině usilovné chůze se nepřiblížila. Zato se přiblížil starý dub na hrázi rybníka. Otík zavelel k otočce o 180 stupňů a odbočil na ještě neznatelnější pěšinu. Vzápětí už jsme šli spíše vodou než po cestě a chata Mate byla stále 1,36 km. Pak se ale přece jen začala přibližovat.
 Byli jsme už značně promočení, když jsme konečně překřížili trail. Za ním nás čekal zlatý hřeb výpravy – Kneipova masáž nohou aneb přebrodění Černého potoka. Po trailu se jít nedalo a zpevněná cesta vedla po druhém břehu. Boty musely dolů a hurá do ledové vody. Ještě že už aspoň nepršelo. Jen Andrea neměla ve vysokých gumákách s broděním problém. Prošla potokem a ani si nenabrala. My ostatní měli nohy úplně promrzlé a navíc rozbodané od ostrých kamínků.
 Z lesa jsme se vyloupli v obci Rokliny a k chatě už to byl jen kousek. Část výpravy zamířila rovnou do Rybářské bašty. Já se převlekl do cyklistického, sedl na kolo a jel na oběd za nimi. Dal jsem si pstruha na másle a mohl vyrazit na vyjížďku. Jako cíl jsem si stanovil Vidnavu. Původně jsem chtěl jet po silnici, ale za Starou Červenou Vodou jsem se ocitl nedaleko další kešky, pro niž jsem musel odbočit do lesa. Kolo jsem z prudkého svahu svedl dolů k Černému potoku a vzápětí byl u krabičky s logbookem. Než jsem se ale zapsal, úplně mě obsypali komáři a já musel rychle pryč. Drápat se zpět do kopce se mi nechtělo, a tak jsem se vydal dál po trailu, který tu zrovna vedl. Trail je úzkou pěšinou vedoucí podél potoka a ačkoli se jednalo o trasu pro rodiny s dětmi, byla na hraně mých bikerských dovedností. Několikrát jsem musel seskočit ze sedla, když jsem vjel do rozbláceného úseku a zadní kolo se začalo smýkat. Také některé ostřejší zatáčky jsem raději prošel. Ale ke konci už jsem si to užíval.
 Dojel jsem do Velké Kraše a protože se obloha už zase zatáhla, zvolil jsem raději bezpečný návrat na základnu než další pokračování do Vidnavy. Cesta zpět byla snadná. Jednalo se o zpevněnou písčitou lesní cestu, po níž jsem byl poměrně rychle zpět v Černé Vodě.
 Osprchoval jsem se a šel si natočit pivo. Ještě jsem se ani nenapil, když Otík oznámil, že vyrážíme na dřevo. Popadl motorovou pilu. Rady vzal dvě obrovské sekyry a v počtu asi šesti mužů jsme vyrazili do protější stráně, kde stála suchá borovice. Karel ze Svitav, zkušený dřevorubec, zhodnotil situaci a pod jeho vedením Otík strom složil. Borovice se sice zaklínila ve větvích okolních stromů, ale podařilo se nám ji shodit dolů. Motorovka ji pak nakrájela na metrová polena, která jsme nosili po stráni níž a házeli je dolů k potoku. Jedno se mi podařilo trefit přímo na můstek přes potok a rozběhlo se tak pěkně, že málem smetlo malé dítě, které se tu pohybovalo. Než jsem stačil křiknout: „Matko, jděte raději s tím dítětem dál. Kdyby se Golem utrh…“ tak už mohlo být zle. Naštěstí Renata na poslední chvíli malého nadzvedla a poleno profrčelo pod ním.

 Čekala nás ale ještě další úmorná práce. Dřevo pořezat na menší kusy a rozštípat je. Střídali jsme se u toho asi čtyři a pot z nás jen lil. Občas jsme svlažili hrdlo douškem dvanáctistupňového Krakonoše, ale i tak to byla dřina. Když jsme pak srovnali do rázu poslední špalík, vrátili se naši kamarádi z cyklistické vyjížďky. Moc dobře to měli naplánované. Celé odpoledne si někde užívali a teď mohli sednout rovnou k ohni.
 Táborák jsme tentokrát zapálili pod širým nebem. Všichni sedli okolo, a protože dnes dorazili další členové KD, dostali jsme se na historické maximum v počtu lidí. V úterý tento rekord bude znovu překonán, jelikož dorazí ještě Kujón.
 Krom piva se nalévala i Metaxa a jedno zvonění následovalo druhé, takže zábava se rychle rozproudila. Otík se stal dost veselým a neustále mě nutil něco řešit či počítat. Hlavně chtěl vědět, kolik nás tu je. Došel jsem k číslu 46, v úterý to bude 47. (Jednu noc přespal ještě Matiččin přítel Jura, kterého jsem do počtu nezahrnul).
Karel ze Svitav pak našeho hlavního organizátora tiše požádal, zda by mu nepředstavil ostatní, protože si všechna jména ještě nestačil zapamatovat. Otík místo šeptání a nenápadného ukazování prstem zvolil jiný přístup. Nahlas a veřejně obešel všechny sedící kolem ohně a o každém pronesl nějakou zajímavost. Po tomto představení jsem i já začal ztrácet přehled o tom, kdo je kdo. Zvláště když se Oťas veřejně doznal ke svému obdivu k Sirénce a ta byla představena jako jeho druhá žena. Jolana se rázem stala exmanželkou, Zdeněk s Andreou expříbuznými, Rady byl tím starším z prvního manželství. Matička se radovala, že budou mít doma chlapa, ale Pivoš její nadšení mírnil, že hodinový manžel by byl lepší, protože Otík hodinu rozhodně nevydrží.
 Asi v jedenáct jsem se zvedl, popřál všem a hlavně Otíkovi hlasitě dobrou noc a odebral se na pokoj. U ohně načali láhev whisky Balantines.

Otík, Jolana + Mia                                2
Pepa, Maruška                                     2
Zdeněk, Andrea, Matyáš, Natálka        4
Radovan, Lída, Hanička, Pepík             4
Kamil, Eva, Adam, Katka                      4
Karel, Renata, Julinka, Jakub               4
Václav, Romana, Anička, Michalka        4
Pivoš                                                   1
Petr, Daniela, Honza, Karolína + Tesina   4
Martin, Adélka, Denisa                         3
Yvona, Anička (Jura)                             2
Kozel, Eva, Jaroušek, Ivanka a Adélka 5
Rady, Kačka, Eliška, Verunka                4
Radim, Ivana, Terezka, Bára                4
                                                Suma   47